Rabínská cesta
Dialog, je slovo, které patří ke zneužívaným… jen předkládám dva názory: rabína a obchodníka (dva Židé, kteří se setkali s Ježíšem) – pro hledající, odvážné, ptající se…
Jacob Neusner: Rabín mluví s Ježíšem
V této knize zcela přímočaře a neapologeticky vysvětluji, proč bych se nepřidal k Ježíšovým učedníkům, kdybych se ocitl v izraelské zemi prvního století. Nesouhlasil bych - doufám že zdvořile -, ale z dobrých důvodů a na základě pádných argumentů a faktů. Kdybych vyslechl, co Ježíš řekl ve svém horském kázání, ze závažných a opodstatněných důvodů bych za ním nešel. Pro někoho může být těžké si to představit, protože sotva najdeme slova hlouběji vrytá do povědomí naší civilizace i jejího nejstaršího odkazu, než jsou naučení z Ježíšova kázání na hoře i další jeho učení. Ale stejně těžké je představit si, že tato slova slyšíme poprvé jako něco překvapujícího a náročného, ne jako pouhá kulturní klišé. A právě to teď navrhuji - abychom naslouchali a pak si vyměňovali názory.
Píši tuto knihu, abych pomohl osvětlit, proč křesťané věří v Ježíše Krista a v radostnou zvěst o jeho panování v království Nebeském, zatímco židé věří v Mojžíšův Zákon a na zemi a ve vlastním těle vytvářejí Boží království kněží a svatého lidu. Tato víra vyžaduje po pravověrných židech nesouhlas s Ježíšovým učením, a to na základě skutečnosti, že toto učení v důležitých bodech odporuje Tóře, Zákonu.
Tam, kde se Ježíš odchyluje od Božího zjevení Mojžíšovi na hoře Sinaj, nemá pravdu, pravdu má Mojžíš. Když jsem takto připravil půdu neapologetického nesouhlasu, chci tím podnítit náboženský dialog mezi věřícími, jak křesťany, tak židy. Již dávno si židé váží Ježíše jako rabbiho, skutečného žida. jednoho z nich, ale pro křesťanskou víru v Ježíše Krista je tato skutečnost naprosto druhořadá. Na druhé straně křesťané uznávají judaismus jako náboženství, z nějž vzešel Ježíš, což ale zase pro nás není žádný velký kompliment.
My židé i křesťané se dosud vyhýbáme tomu, abychom se vypořádali přímo s body, v nichž se zásadně rozcházíme, nejen pokud jde o Ježíšovu osobu a jeho nároky, ale především ve věci jeho učení. On hlásal, že mění a zlepšuje: „Slyšeli jste, že bylo řečeno..., ale já říkám...“ My židé hájíme názor, a to je má námitka do diskuse, že Zákon byl a je dokonalý a nijak nepotřeboval vylepšit a že judaismus postavený na Zákonu, prorocích a písmech, původně ústních částech Zákona zapsaných v Mišně, Talmudech a Midrašich, byl a je tím, co si Bůh přeje pro lidstvo. Tato kritéria navrhuji jako východisko pro židovské námitky vůči některým důležitým Ježíšovým naučením. Je to důkaz respektu ke křesťanům a úcty k jejich víře, protože přít se můžeme jedině tehdy, budeme-li se navzájem brát vážně. A vést dialog je možné pouze tak, že si vážíme sebe i druhého. Na následujících stránkách chci Ježíšovi zachovat úctu, ale chystám se s ním též přít o věci, které řekl.
Co bude mým cílem? Snad se mi může podařit, že křesťané získají prostředek, jak oživit svou víru v Ježíše Krista i jak uznávat židovskou víru. Rád bych křesťanům vysvětlil, proč věřím v judaismus, a to by jim mělo pomoci uvědomit si i hlavní důvody, proč každou neděli chodí do kostela. TJ židů se snad prohloubí oddanost mojžíšskému Zákonu, a i respekt ke křesťanství. Chtěl bych, aby židé pochopili, proč judaismus vyžaduje souhlas - „Nanejvýš milosrdný zkoumá srdce“, ..Zákon byl dán proto, aby očistil lidské srdce“. Každá strana tu může najít právě ty body, v nichž spočívá rozdíl mezi judaismem a křesťanstvím.
Jak to, že jsem si tak jistý výsledkem?
Protože věřím, když obě strany budou stejně chápat sporné otázky a každý bude na základě dobrých důvodů hájit svou pravdu, mohou všichni v pokoji milovat a uctívat Boha; a to s vědomím, že skutečně společně slouží jednomu a témuž Bohu, i když v rozdílnosti. Tato kníhaje tedy náboženská a formou pře o Bohu a pojednává o náboženské rozdílnosti.
Chtěl bych pomoci křesťanům stát se lepšími křesťany protože po přečtení těchto stránek si budou moci zřetelněji uvědomit, v co vlastně věří; a židům zase k tomu, aby se stali lepšími židy, protože -jak doufám - si uvědomí, že Boží Zákon je cesta (nejen naše, ale cesta vůbec), jak sloužit jedinému Bohu, tvůrci nebe a země, který nás povolal, abychom slouží Božímu jménu a světili je. Moje stanovisko je prosté - z hlediska pravdy Zákona je hodně toho, co říká Ježíš, nesprávné Je-li kritériem Zákon, židovské náboženství v Ježíšových dobách bylo pravé a spolehlivé, nevyžadovalo reformu ani obnovu, požadovalo jedině oddanou víru v Boha a posvěcoval života plněním Boží vůle.
Znamená to, že navrhuji, aby křesťané po přečtení mé knihy přehodnotili svá stanoviska ke křesťanství? Naprosto ne. Křesťanská víra si najde tisíce důvodů, proč věřit v Ježíš Krista (nejen to, že Ježíš byl a je Kristus, Pomazaný); já pouze tvrdím, že snad ano, ale ne proto, že by plnil Zákon a hlásal jej a řídil se jím; ne proto, že by Zákon zdokonalil. Ovšem pro křesťanskou víru nikdy nebyla vlastní nezávislost sporná, nepovažuje se za pouhé pokračování nebo reformu původni židovské víry (která byla vždycky hodnocena jako porušená, úplatná a beznadějná), nýbrž za nový začátek. Takže tento argument - při platnosti stejných pravidel pro všechny – by věřícím neměl vadit… (s. 7 – 9)
„Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým. Mt 5,17-19
„ Jako věřící žid bych na to řekl: „Amen, bratře.“ Tak věřím i já, stejně jako ty, z celého svého srdce, z celé své duše a mysli. Matoušův Ježíš se nejvíce blíží takové podobě Ježíše, která je pro věřícího a praktikujícího žida uchopitelná pomocí židovských pojmů. A Matouš líčí Ježíše jako jednoho z židů, jako Žida, jehož domovem je Izrael, na rozdíl například od Jana, který se o „židech“ vyjadřuje s nenávistí.
Proč nějaký argument působí věrohodně a proč zrovna v danou chvíli? Argumentace nad Matoušovým Ježíšem je věrohodná, protože oba sdílíme stejný Zákon, takže když se na hlavním shodujeme, v jiných věcech spolu nemusíme souhlasit. Naopak je dost důvodů, proč nemohu diskutovat s Janovým, Lukášovým nebo Markovým Ježíšem. Jan, a tedy i jeho Ježíš, prostě mají k „židům“ odpor a tím to končí. Markův ani Lukášův Ježíš, který jistě má mnoho společného s Matoušem, nepředstavují postavy, pro něž by byly židovské souvislosti významné.
Evangelium podle svatého Matouše, napsané pravděpodobně v poslední třetině prvního století někde mimo izraelské území a v rámci nějaké školy nebo církve, jejíž texty se šířily pod Matoušovým jménem, líčí úseky ze života Ježíše z Nazaretu, vypráví o jeho učení a zázracích, smrti a vzkříšení. Z těchto témat je nejdůležitější podání Ježíše jako učitele s tak důležitým poselstvím, že se blíží důkazu, že jde o Krista, Pomazaného, v něhož má Izrael uvěřit.
Obsah tohoto poselství, důležitější než Ježíšův život a zázraky, hraje u Matouše významnou roli „doporučujícího vy-
svědčení“ (ovšem například pro Pavlovy listy to neplatí). Podle Matouše se to, co Ježíš říká, rovná důkazu o oprávněnosti jeho požadavků. Předpokládá se, že nás, to znamená věčného Izraele, k němuž Bůh poslal Ježíše s poselstvím, přesvědčí charakter tohoto učení, které je předkládáno vlastně jako naplnění Zákona. Tomu odpovídá skutečnost, že mezi mnoha jinými popisy postavy Ježíše Krista toto vyprávění klade silný důraz nejen na jeho smrt a vzkříšení, ale i na jeho slova a skutky - na jeho učení, podobenství a zázraky.
Matouš o Ježíši prohlašuje, že jeho učení je zdrojem tak neotřesitelné pravdy, že každý, kdo je uslyší, musí vyznat jméno toho, od něhož zaznělo, tedy Ježíše Krista. Jestliže toto učení podle Matoušova Ježíše není jádrem jeho poslání, proč nám pak tlumočil, co říkal, a ne jen to, co dělal a co s ním dělal Bůh? Jestliže to ostatně není evangelistův cíl, potom ze zorného úhlu víry nebyl žádný pádný důvod, proč tak široce popisovat mistrovo poselství. Praktikující žid jako já - a mluvím pochopitelně jen za sebe, ovšem ve shodě s vírou věčného Izraele - může na poselství Matoušova Ježíše reagovat snášením argumentů.
A proč vlastně argumentovat proti tomu, co bylo řečeno, a ne proti tomu, co se stalo? Když někdo kategoricky tvrdí, že se má dělat to, a ne ono, můžete se s ním přít. Ale jak se chcete přít o zázrak? Buď věříte, nebo nevěříte. Jistě, pokud věříte, také z toho vyvodíte důsledky, jaké žádá víra, nebo nějaké jiné. Ale pak jsou zázraky důležité jen pro odvrácenou stranu konverze. Jistě se žádná lidská bytost - a už vůbec ne žid, dědic tradice, která učí, že Bůh má raději pronásledované než pronásledovatele, raději jehně, ovci, kozu než lva nebo medvěda - nebude chtít přít o tragické a burcující pašijové události. Stejně tak bych nedovedl vymyslet argument proti slzám matky nebo proti prázdnému hrobu. (s. 12 – 13)
Proč si za spolehlivý zdroj pro náboženský dialog vybírám právě evangelia?
Když věřící v mešitách, synagogách a kostelech otevřou každý své věroučné texty, najdou tam, co Bůh řekl Mohamedovi, Mojžíšovi nebo Ježíšovi, a pravdivé a konkrétní líčení toho, co řekli a dělali zakladatelé islámu, judaismu a křesťanství. Když budou tytéž texty číst odborníci na islám, judaismus nebo křesťanství, velmi mnoho z nich je bude vnímat ne jako slovo Boží, ale jako informaci o tom, co v Božím jménu zapsali lidé. Ovšem v případě evangelií rodina věřících v kostelech předpokládá, že slova a skutky, o nichž slyší, pronášel a konal Ježíš, zatímco odborníci na univerzitách a v křesťanských seminářích považují za dokázané, že při správném výkladu lze z evangelií vyčíst, co Ježíš „skutečně“ dělal a říkal. Z toho vyplývá, že existuje značný rozdíl mezi tím, jak přijímají Písmo věřící -jako slovo Boží - a jak totéž Písmo chápou odborníci -jako (pouhý) důkaz toho, co mohlo a nemuselo být řečeno. Tento rozdíl je třeba vzít v úvahu, když budeme chtít formulovat věroučná tvrzení, a dokonce se přít o jejich pravdivost. Věřící křesťan se zaměří na člověka a na to, co on řekl: zde je On, zde je radostná zvěst o Něm. Na to může někdo jiný, kdo vlastní jádro křesťanské víry také bere vážně, odpovědět tak, že nabídne svůj názor na to, kdo on byl a co říkal.
Ale jak to udělat, abychom diskutovali s evangelijním Ježíšem, a ne s tím, co o něm jako o člověku, o jeho životě a učení říkají odborníci? Jelikož se jejich názory velice různí, prvním krokem je vymezit si, s jakým Ježíšem chceme diskutovat. Druhý krok je vypořádat se s rozdílem, pro odborníky důležitým, pro většinu věřících nepodstatným, mezi historickým Ježíšem (jak jej vidí historikové) a Kristem víry (kam z něj patří všechno ostatní). K tomuto bodu je třeba říci, že když pomineme evangelijní líčení Ježíše Krista a zaměříme se na dějepisné zobrazení toho, co máme považovat za Ježíšova skutečná slova a skutky, dostáváme se zcela za hranice spolehlivého. Spíš než s křesťanským Ježíšem, kterého křesťané podle evangelijního sdělení považují za vtěleného Boha, bychom diskutovali s nějakým jiným Ježíšem. Na čem mají v této souvislosti věřící, ať muslimové, křesťané nebo židé, postavit koherentní argumentaci mezi sebou? Když věřící s vírou přijme jedno náboženství, pocítí nutnost vypořádat se ne s tím, čemu věří zbožní, ale s množinou názorů založených na zcela jiných předpokladech než náboženská víra. (s. 15)
Když tedy někdo stojící mimo křesťanství bude chtít -jako já v této knize - vést dialog s Ježíšem, musí si vybrat, s jakým Ježíšem vlastně. Má to být Ježíš učenců, podle jejichž nejnovějšího názoru skutečně žil a pracoval, řekl to (ne však ono), udělal tohle (ne však tamto)? Nebo ten Ježíš, o němž věřící křesťané vyznávají, zeje Syn Boží, který učil a konal zázraky, byl souzen veleradou, odsouzen Ponciem Pilátem, ukřižován Římany, vstal z mrtvých a sedí po pravici Boží? Položíme-li otázku tímto způsobem, odpověď je nasnadě.
Ovšem vysvětlováním, proč hodlám při náboženském dialogu vycházet z jednoho evangelia, a ne z odborných pojednání o historickém Ježíši, příliš předbíhám. Raději se vrátím k jednoduché definici toho, oč půjde v této nábožensko-dialogické práci, která - splní-li svůj účel - udělá z křesťanů lepší křesťany, z židů lepší židy a přesněji vymezí rozdíly, čímž nabídne nový směr náboženského dialogu, který poslouží do budoucna nekonfliktním vztahům. Zbývá zodpovědět druhou otázku - proč jsem tuto knihu napsal. Odpověď zní: Protože mám rád křesťany, uznávám křesťanství a chtěl jsem seriózně prozkoumat víru lidí, jichž si vážím. ( s. 16)
Není to prožidovský traktát podobný těm spoustám škodlivých křesťanských traktátů, které denně přicházejí poštou a chtějí po mně, abych konvertoval ke křesťanství.
Tato kniha si však klade za cíl být výzvou křesťanské víře, chce otevírat otázky, v nichž se podle mě křesťanství od judaismu obzvlášť liší, a na každou takovou výzvu lze přirozeně očekávat odpověď. Věřím a doufám, že při znalosti sporných bodů bude křesťanskou odpovědí upřímné znovuoživení víry, a podaří-li se mi udělat z křesťanského života pevný postoj, ne pouhý zvyk, myslím, že jsem posloužil dobré věci.
To stejné samozřejmě platí i pro mé bližní židy. Těm, kdo si představují pro věčného Izraele laickou existenci, mohu nabídnout pouze život s Bohem, jejž jsme poznali v Zákoně a skrze Zákon. Myslím, že přišel čas, abychom sami pro sebe zahájili nezávislý a svéprávný druh náboženské diskuse, v naší americké řeči a kontextu, v němž bychom si bez ohledu na vlastní náboženské pozadí, jakkoli pozitivní, sami ujasnili, že jsme židovská menšina v křesťanském světě. Nejsem ten, kdo toto dílo debaty o svéprávnosti pro judaismus zahajuje, zdaleka ne. Uvědomuji si, že i velcí evropští židovští teologové a filozofové našeho století směřovali ke stejnému cíli jako já na těchto stránkách, to znamená k výměně názorů mezi judaismem v jeho náboženských pojmech a křesťanstvím v jeho pojmech vlastních. Jedním z mnoha příkladů úvah velmi vysoké úrovně, jíž zdaleka nemohu dosáhnout, je překrásná kniha Martina Bubera Dva druhy víry. Kdyby bylo v Evropě přežilo židovské náboženství (pomineme-li několik bohatých zdrojů ortodoxní víry, vyznávajících jak segregaci, tak i integraci, judaismus je dnes v Evropě mrtvé náboženství), dovedli by velcí myslitelé k cíli tuto debatu o autonomii pro judaismus, kterou se zde prostě a nedefinitivně pokouším nastínit… vždy je to tak, že svůj život žijeme na pozadí věků.Když na nás přijde řada, vydáme to nejlepší… (s. 21)
Kdybych nevěděl, kým se /Ježíš/ stane (viděno očima věřícího křesťana), přijal bych jej za svého mistra a šel za ním?
Myslím, že slovům, která Matouš vkládá Ježíšovi do úst, porozumíme, když se v duchu přeneseme na prašnou galilejskou cestu a na chvíli si představíme, že jsme slova znějící tisíciletími nikdy předtím neslyšeli. Jedině a pouze pak, když uslyšíme to, co za staletí okoralo, jako něco nového a inspirativního, budeme schopni nového setkání a takové výměny názorů, které podle mne stojí na počátku křesťanství -je to rozhovor s Ježíšem tváří v tvář.
Dnes, kdy se z tolika naučení staly povrchnosti a klišé, je těžké v jeho slovech slyšet výzvu, pobídku, skálopevné tvrzení, když člověk kolem sebe vidí pravý opak. Ale to je i náš úkol, jestliže se chceme vážně bavit o důležitých pravdách. A myslím, že je čas, aby se některým konkrétním naučením Matoušova Ježíše dostalo soustředěné a opravdové pozornosti, protože nejde o povrchní fráze, ale o silná a sporná tvrzení, jejichž schválení je podmíněno výměnou názorů. Protože při čtení Matoušova vyprávění vám nemůže uniknout prostý fakt, že Ježíš byl člověk, který říkal věci, jež považoval za nové a důležité, a prohlašoval, že jeho učení je správná cesta k uskutečnění a naplnění Zákona, jehož nařízení dal Bůh Mojžíšovi na hoře Sinaj. Zvětší slávu Boží, když Ježíšova tvrzení týkající se Božích požadavků na nás budou křesťané považovat za evangelijní pravdu a židé ignorovat? Ježíš je myslel jako argument kriticky zaměřený vůči názorům druhých, a co on učí, jsou nové, nevídané a silné formulace Božího zjevení Izraeli v rámci Zákona a skrze Zákon.
Mají dnešní křesťané tato silná slova považovat za pouhé konstatování faktů, když byla myšlena tak, že mají změnit svět - a vlastně jej i změnila? A mají židé zdvořile vyslechnout a odbýt jako bezvýznamná tvrzení, která Ježíš představil jak vlastní zákon? Svá tvrzení jednoznačně považoval nejen za výklad Zákona, podobný výkladům mnoha svých současníků, ale za mnohem více! Čím déle je posloucháte, jako by to bylo po prvé v životě, tím snáze zjistíte, že o sobě samém se vyjadřoval velmi vyhraněným způsobem. Tato vyjádření není radno ani příliš snadno přijímat, jak to po staletí dělali křesťané, ani příliš zdvořile obcházet, jak to dělali židé. Máme před sebou člověka mladého muže s učedníky, jehož někteří obdivovali, jiní nenáviděli, ale nikdo k němu nezůstal lhostejný. Myslím, že mám povinnost jej vážně vyslechnout, a to znamená novou a pro věc zaujatou výměnu názorů; tedy ani čirou poslušnost na kolenou na jedné straně, ani lhostejné přikývnutí ze strany druhé.
Takže tvrdím naprosto jednoduše: dovedu si představit, jak toho muže potkám a zdvořile se s ním přu. To je moje forma respektu, jediné, za co chci být od druhých pochválen, jediná opravdová pocta, již vzdávám lidem, které beru vážně, což znamená, zeje respektuji, ba dokonce miluji.
Dovedu si představit nejen, že jej potkám a budu se s ním přít, zvlášť o určité věci, které říkal, a budu chtít vysvětlení na základě Zákona, který máme oba společný, tedy na základě Písem, jež později křesťané přijmou pod názvem Stáni' zákon, ale dovedu si představit i to, že bych mu řekl: „Příteli, ty jdeš svou cestou, já půjdu taky svou. Přeji ti všechno dobré, ale já u toho nebudu. Pro tebe není Mojžíšův Zákon, pro mě zase Mojžíšova Tóra představuje všechno, co od Boha mám a vůbec potřebuji mít.“ Potkali bychom se, vyměnili si názory a rozešli se jako přátelé. On by šel svou cestou, do Jeruzaléma a na to místo, o kterém věří, že mu jej Bůh připravil, a já bych šel taky svou cestou, domů k ženě a dětem, kde mám psa a zahradu. (s. 24 – 25)
Je vhodné a spravedlivé zahájit spor.
Opakuji, že v židovském náboženství je spor jeden ze základních prostředků náboženského diskurzu; je to způsob, jak spolu mluvíme, jak jeden druhému projevujeme své příznivé mínění a úctu. K hlavním židovským náboženským aktivitám patří studium Tóry a studium Zákona se většinou neobejde bez sporu, bez diskuse a argumentů k vysloveným tvrzením, bez důkazů, bez správné analýzy, což se dělá v každém učeném prostředí. Celý svůj život se zabývám studiem Zákona (určitým způsobem) a jsem zvyklý na kombinaci náboženské povinnosti, která spočívá v zodpovědné konfrontaci s jinými způsoby myšlení a myšlenkami druhých, a světského povolání, které po mně žádá vážně zkoumat stanoviska ostatních.
Protože jsem přesvědčen o hodnotě tohoto rysu židovské tradice, prosím křesťany, aby na něj přistoupili. Stejně jako křesťané i my si ceníme rozumu a rozumové víry, přičemž naše svaté knihy jsou základem jedné z nejdůležitějších světových intelektuálních tradic. Naprosto nejdůležitější knihou židovského náboženství je Babylonský talmud (asi 1. P. 600), což je systematický komentář k filozofickému zákoníku zvanému Mišna (asi 1. P. 200). Tento Talmud je od začátku do konce jedna argumentace, nebo spíše návod, jak dnes zrekonstruovat dávnou učenou při. A od té doby, co Talmud získal svou konečnou podobu, všichni, kdo studují tento spis, se snaží nejen sledovat jeho argumentaci, ale také se do ní zapojit. Náboženský život lidí Zákona, tedy židovských věřících, má podobu nekonečné argumentace na to či ono téma. Jiní tráví dlouhé hodiny přednášením žalmů a modliteb, a i mnoho židů to tak dělá. Ale skutečná elita našeho náboženství, učitelé-mistři (a nyní i učitelky) Tóry po dlouhé hodiny diskutují o tvrzeních Zákona, jak jsou formulována v Mišně a v Talmudu. To je naše nejhodnotnější činnost ve službě Bohu, když máme splněny povinnosti vůči svým bližním.
A proč to? Protože užívání rozumu, výměnu názorů a návrhů, snášení důkazů a rozbor, což je učená pře, považujeme za procvičování něčeho, co máme společné s Bohem, co nás staví jemu na roven, a to je náš rozumný duch. Kdybych měl příležitost, velmi rád bych diskutoval s Bohem jako velcí rabíni v Talmudu, tak proč ne s někým, kdo je Božím ztělesněním? Neumím lépe vyjádřit svou úctu k onomu náboženství a k té osobnosti, než když na jeho nejlepší argumenty odpovím nejlépe, jak umím.
Takže jak jsem již řekl, pře není urážka, ale projev úcty. Abrahám se v Sodomě setkal přímo s Bohem, Mojžíš trval na tom, že chce vidět Boha, i kdyby ve skalní rozsedlině, i proroci a Jób jsou součástí Zákona. A ústní Zákon, který jsme dostali na hoře Sinaj, nás učí pravidlům rozumné argumentace o svatých věcech s lidmi, kteří věří, že užíváním rozumu a pěstováním praktické logiky při studiu Tóry sloužíme Bohu. Jsou mezi námi takoví, kteří doufají, že až přijdeme do nebe, dostaneme se tam do nějaké nebeské akademie, do nadpozemské Ješivy, kde budeme moci diskutovat s naším mistrem Mojžíšem a s největšími mudrci.
Z hlediska tohoto náboženství neexistuje větší projev respektu než výměna názorů. Zásadně odmítám tu podobu židovsko-křesťanského dialogu, která po celá staletí spočívala v tom, že židovská strana tvrdila, že za prvé křesťanství vůbec neexistuje, za druhé, když existuje, v ničem se neliší od judaismu (řečeno s judaismem „od Tóry“) a za třetí šířila neslušné historky o Ježíšově osobě. Texty, které pomlouvají náboženství a jejich svaté a světice, mě znechucují. Sdílím s islámem jeho pohoršení Rushdieho pohledem na muslimy v Satanských verších …chápu, že křesťané se cítí uraženi sprostým zobrazováním Ježíše… (s. 35 –37)
Stojím tu a od začátku poslouchám slova, která se mě dotýkají, s důvěrou. Ježíšovo evangelní kázání o království nese poselství, proti němuž žádný vyznavač Mojžíšova Zákona nemůže mít námitky: „Blahoslavení, kdo mají duši chudého, neboť jejich je Nebeské království. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou za úděl zemi“ (Mt 5,3-4). „Blahoslavení, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha. Blahoslavení, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt 5,6-9). Nedovedu si představit, proč nesouhlasit s takovým tvrzením, které je v souladu s příslibem Zákona, že „kdo je uskutečňuje a učí jim, ten bude pokládán v Nebeském království za velikého“.
Co však v Matoušově podání následuje? „Blahoslavení jste, když vás budou urážet, pronásledovat vás a vylhaně proti vám kvůli mně říkat všemožné hanebnosti. Radujte se a plesejte, neboť hojná bude vaše odměna v nebesích: tak pronásledovali již vaše předchůdce, proroky“ (Mt 5,11-12). Proč by někdo měl pronásledovat učedníky někoho, kdo oceňuje lidi čistého srdce, s duší chudého a tvůrce pokoje? Ježíš již nemluví o chudých v duchu, plačících, tichých, milosrdných a hladovějících a žíznících po spravedlnosti, ale říká přímo „vy“. To je nápadné a člověka to zaujme. Když poslouchám pozorně, zaznívají tu kontroverzní tóny a já pro to nevidím žádný důvod. Ono „vy“ vztahující se na všechny židy, příslušníky dnešního věčného Izraele, kteří tu teď stojíme, se přesunulo na ty, kdo jsou pronásledováni „kvůli mně“. K ničemu z mistrova sdělení nemám námitky, naopak Zákon se stará o chudé, plačící, tiché, hladovějící a žíznící po spravedlnosti. Zákon nás učí prokazovat milosrdenství. Proto z jeho učení nelze nijak vyvodit, proč by mě zrovna tento učitel měl varovat, že budu pronásledován za to, že jej poslouchám. (s. 43)
„Setník uvěřil.“
„V tebe. Stává se tím jedním z nás, Izraelitou, a naplňuje taková víra přikázání Zákona?“
„Tak mi řekni ty svůj příběh.“
Příběh, který chci vyprávět, není můj, vyprávěl jej Mojžíš v Zákoně a také ostatní proroci. Je to příběh o stvoření a pádu člověka a co udělal Bůh, aby napravil svět, jak jej učí Hebrejská písma. Marně jsem se snažil najít nějaké stopy tohoto příběhu v kázání na hoře. To, co Ježíš v horské řeči přešel mlčením, má velkou výpovědní hodnotu, která vystupuje do popředí v setkání se setníkem. Víra tohoto pohana mu nejen vynesla místo u stolu, ale i vyhnala ven do tmy některé z těch, kteří pro svou víru u něj také seděli.
Ale být Izraelitou znamená znát a milovat jediného Boha, který stvořil svět. Proto Bůh povolal Izraele k životu, aby dělal dobře to, co Adam dělal špatně, tedy ochotně přijímal Boží vůli. Zákon a proroci vyprávějí nový příběh Boží snahy o ráj, který tentokrát mají vytvořit ti, kdo přijímají dědictví a úděl a stávají se dětmi Abrahámovými a Sářinými a tak tvoří na Sinaji Izraele. Mojžíš začíná svůj příběh rájem, ale Ježíš na hoře žádný příběh nevypráví. Úvodní obraz toho, jak se věci mají, podaný v Genezi, líčí, jak Bůh stvořil svět, poznal, že v tom pochybil, a opravil jej. Prostřednictvím Abraháma a Sáry vznikl nový lidský rod, který se konečně setkal s Bohem na Sinaji a své setkání zaznamenal v Zákoně. Zde se ale vynořuje otázka, co se stalo se zbytkem lidstva, s dětmi Noemovými, které nepatřily k zakladatelům Abrahámova a Sářina rodu. Prostá logika příběhu dává odpověď: zbytek lidstva, který nepatřil ke svaté rodině a neslyšel hlas přikázání ze Sinaje, nepoznal Boha a zůstal u modloslužby. To jsou ti, kterým říkáme „pohané“. A pohané, ne Izraelité, řídí svět. To je příběh z Písem a tak jej vyprávějí i učenci. Ježíš na hoře však nevyprávěl žádný příběh… (s. 140)
Vidíme slovo „čistý“ v kontextu má velmi speciální a vymezený význam. Lze říci, že na mnoha místech by vhodnou obměnou pojmu „čistý“ byl výraz „přijatelný pro svatá místa“, „nečistému“ by odpovídalo „nepřijatelný“.
Vidíme, že jsme se dostali dost daleko od výchozího bodu. kterým byl rozpor mezi „vnitřní“ a „vnější“ čistotou. Za daných okolností, když mluvíme o svatém Chrámu, který popsal Mojžíš a Izrael později vybudoval ve Svaté zemi, není „čistota“ pouze kategorie, jež by souvisela s etikou. Nejen že neexistuje napětí mezi obřadností a spravedlností, nemají ani žádný styčný bod. Vést paralelu mezi „vnitřní“ nečistotou a „vnější“ čistotou, tedy mezi neetickým soukromým životem a rituálně korektními vnějšími projevy je nepochopitelné.
Pojem „čistoty“ nezasahuje do etiky, nemá s ní nic společného a není nijak v rozporu s etikou, když člověk dosáhne „přijatelnosti na svatém místě“, třebaže by se provinil nedostatkem milosrdenství. Proč ne? Protože člověk je přijatelný na svatém místě po splnění určitého souboru podmínek, zatímco vysoká nebo naopak nepřijatelná morální hodnota téhož člověka je prostě dána jiným souborem podmínek. Řečeno dnešním jazykem - nemůžeme říct o lékařce, která přichází na operační sál „čistá“, ale proviňuje se smilněním se svým laborantem, zeje „pokrytec“. Prostě a jednoduše, jedno nemá nic společného s druhým (pokud ten laborant nemá žloutenku nebo AIDS).
Co tedy s „čistotou“ ve významu „přijatelnosti pro Chrám a jeho obřady“? Přesný význam udávají knihy Leviticus a Numeri. Zdroje nečistoty jsou popsány v knize Leviticus 12-15 a jinde. Kdybych měl stručně říct, čím je způsobena nečistota, bylo by to z takového nebo onakého důvodu něco abnormálního a rušivě zasahujícího do běhu přírody a světa. Jako příklad můžeme uvést mrtvolu, jako v knize Numeri 19,l nn.
Smrt narušuje život v domě, protože šíří mrtvolnou nečistotu. Dále sem patří, jak píše Leviticus 12-15, menstruační krev, krvácení mimo menstruační cyklus a výtok z penisu mimo normální reprodukční proces. Zdroj nečistoty je i zde tvořen něčím, co funguje proti přírodě nebo narušuje to, co je považováno za přirozený běh věcí.
Lože a stůl musí být takto chráněny, aby mohly dále sloužit přirozenému běhu věcí. Z toho plyne, že je třeba zavést a chránit čistotu stolu, a to se týká jak potravin, které se z něho jedí, tak náčiní určeného k jejich přípravě a podávání. Co je řádné, užitečné, vyhrazené danému účelu a normální, může podlehnout nečistotě, a proto musí být uchováváno z dosahu věcí, které jsou ze své podstaty považovány za mimořádné a nenormální. Pokud se takový předmět znečistí, musí být přirozenými postupy uveden do původního čistého stavu.
Studiem těchto pravidel Zákona pochopíme, nejen proč je něco klasifikováno jako nečisté, ale i celou záležitost s čistotou a nečistotou, s jídlem, které jíme a které nejíme, s mytím rukou a nádobí, aby se zbavily nečistoty - nejde tu o úkony, jež by měly nějaký etický význam, ale přitom mají svou váhu. Jsou věci, na nichž záleží, i když nesouvisejí se správným jednáním, s etikou, dokonce ani s mezilidskými vztahy. Na jistých věcech záleží proto, že mají vliv na náš vztah k Bohu. který sice vyžaduje lásku k bližnímu jako k sobě samému, ale i naši snahu být „svatí“, protože Bůh je svatý. A v Zákoně má svatost velmi konkrétní a specifické významy, z nichž některé ovšem nemají naprosto žádnou souvislost s mezilidskými vztahy.
Došli jsme již velmi daleko od výchozího bodu, kterým byl můj spor s Ježíšem, zda mezi obřadností a spravedlností existuje rozpor. Ten je součástí mé širší disputace. (s. 105 – 151)
Ale co když se mýlí, co se stane potom? Rozložené rodiny, a kvůli čemu? Opuštěné vesnice, a proč? A co pak budeme dělat, když dobytek trká a lidé se hádají? Svou argumentací nechci vytvářet protiklad mezi pozemskými a nebeskými věcmi. Jde tu o dvě různá pojetí toho, co po nás nebesa chtějí, a zda se má nebe přenést na zem. Ze Zákona se dozvídám, jak vybudovat království kněží a svatého lidu. Zákon tedy hovoří o Božím království, ale mluví o trkajícím dobytku a o slábnutí víry. I v Božím království skuteční lidé vedou skutečné životy. Zákon je učí, jak budovat takové království tam, kde jsou, a takoví, jací jsou.
Z Ježíšových slov o Nebeském království nemohu vyčíst nic o tom, že bychom zde, kde žijeme, mohli budovat a poslušností Zákona vytvářet království kněží a svatého lidu. Mluví o nebi, ne o zemi; jeho pravidla platí pro jeho čas a místo, jeho jho je lehké a břemeno netíží - tam nahoře. Ale já jdu po pozemské cestě, jdu domů. On volá mne, ale já jsem jedním z nás. Říká mi, abych se zřekl domova a rodiny, ale Bůh na Sinaji nám řekl, že není Božího království bez domova a rodiny, bez obce a společenství, bez země a národa. Boží království se má uskutečnit zde na zemi, v Božím lidu a každý člověk se může stát jedním z Izraelitů, členem Božího lidu.
Po cestě domů jsem v dálce uviděl horu, kde jsem poprvé spatřil Ježíše, jak stojí na jejím vrcholu s učedníky rozesazenými kolem sebe. Já jsem stál na úpatí hory a myslel jsem na Mojžíše, jak z výšky mluvil v Božím jménu; bylo to nesmírně dávno, a přece jej slyšíme denně. Ano, slyšel bych „Blahoslavení, kdo mají duši chudého, neboť jejich je Nebeské království. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou za úděl zemi. Blahoslavení zarmoucení, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čisti srdce, neboť oni uvidí Boha. Blahoslavení, kdo působí pokoj neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt 5,3-9).
Ale co jsem slyšel tam zdola, kde jsem stál? „Zástupy i jeho učením žasly: neboť on je učil jako ten, kdo má moc a ne jako jejich zákoníci“ (Mt 7,28).
A jak to bylo na té druhé hoře?
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.
Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho... Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh, žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrti pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají...“(Ex 20,2-6).
Mojžíš řekl z vrcholu hory ještě mnoho dalšího. Řekl lid jak mají uspořádat svůj národ, jak si počínat v každodenních záležitostech, jak Boha uctívat a jak mu sloužit; jak jim Bůh daroval svatou zemi a jak ji mají obdělávat - všechno, co potřebova1i vědět k tomu, aby mohli vybudovat království, Boží království kde vládne Boží pořádek prostřednictvím proroka Mojžíše.
„A jak oni odpověděli, jak odpovídám já teď?“ ptal jsem se sám sebe, když mi jedna hora připomněla tu druhou. Na m mi přišel následující úryvek Zákona:
Když Mojžíš přišel nazpět, vypravoval lidu všechna slova Hospodinova a předložil mu všechna právní ustanovení. Všechen lid odpověděl jednohlasně. Řekli: „ Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.“ (Ex 24,3) (s. 169)
O knize: Rabín mluví s Ježíšem:
https://www.ikarmel.cz/kniha/Rabin-mluvi-s-Jezisem_BAR0202.html
Stan Telchin, Zrada
117 str. Vydáno: 1996 (ukázka s. 98-101)
Více: (anglicky) https://www.telchin.com/
„Jak je Vám, jste-li úspěšný padesátník a Žid a Vaše jedenadvacetiletá dcera Vám řekne, že věří v Ježíše Krista.”
Jako věřící Žid jsem věděl, že jsem se stal jakýmsi exotem. Zatímco jsem se stále cítil jako pravý Žid, většina Židů mě už za něj nechtěla považovat. U mnohých z nich vypluly na povrch staré křivdy a staré představy a židovská obec jako celek se dívala na naši rodinu s nedůvěrou.
Židovská obec je schopná chápat a přijmout skutečnost, že jsou ortodoxní Židé, konzervativní Židé, rekonstrukcionističtí Židé, humanističtí Židé, agnostičtí Židé, ateističtí Židé - ba i homosexuální Židé. Zůstávají Židy navzdory tomu, jaký mají vztah k Bohu. Ale mesiánští Židé, ti Židé, kteří věří v Boha a také věří tomu, že Ježíš je Mesiáš, jsou jiní. Na ty se dívají přes prsty.
Nežidé však mohou také představovat problém. Někteří věřící i nevěřící Nežidé si osvojili tu velkou lež, že Žid nemůže věřit v Ježíše a zůstat Židem. Proto se na nás dívali jako na podivíny.
S některými nežidovskými věřícími je to také těžké, když si nás příliš všímají. Jsou uchváceni tím, že vidí, jak se před jejich očima vyplňují biblická proroctví, že vidí zase Izrael coby národ, že Židé přijímají Ježíše za svého Mesiáše v množství, které za 2000 let nemá obdoby, takže nám hrozí, že se staneme „mazlíčky“ nebo „talismany“. Často je pro naše nové bratry a sestry zajímavější skutečnost, že jsme „židovští“ věřící, než že jsme prostě noví „věřící“.
V následujících měsících jsem prožíval ještě jedno dilema. To prožívali téměř všichni mesiánští Židé, které jsem poznal. Většina z nich vyrůstala v běžných židovských rodinách, kde v jejich životě chybělo vědomí Boha a Bible. Když pak uvěřili, objevili v sobě nesmírný hlad po kořenech. Chtěli toho jako Židé vědět stále více o své identitě a o židovských otázkách. Když se setkali s tlakem nebo s odmítnutím, cítili se ohroženi a instinktivně od sebe navzájem očekávali přátelství a podporu.
To prožívali téměř všichni a vedlo to k otázce: „Jak máme teď, když věříme, žít?“
Spory se šířily jako rakovinné bujení. Slyšel jsem, že už to trvá léta. Jakoby se čas vrátil o 1800 let nazpět, když znovu vyvstaly staré otázky: „Jak máme my, Židé, působit ve světě, který je převážně nežidovský? Máme se i nadále stranit nežidovských věřících, nebo se máme modlit s nimi? Jestliže se máme modlit s nimi, máme chodit do kostelů? Nepovede to k asimilaci? Není třeba jí za každou cenu zabránit? Máme se snažit vytvořit vlastní synagogu, kde se budeme modlit? Pokud ano, jakou? Ortodoxní, konzervativní nebo reformní? Jestliže vytvoříme synagogy, co bude s našimi nežidovskými bratry a sestrami, kteří se chtějí s námi modlit? Nezpůsobí to, že se budou cítit jako občané druhé kategorie? Jestliže k tomu dojde, nezpronevěříme se Bibli, která říká, že máme být „jedním tělem“? Je to, že se soustředíme na zachování svého židovství, způsobeno strachem z lidí nebo jde o jakýsi druh modlářství? Jak máme uvést do souladu Boží slovo s kulturními rozdíly a obavami, které ještě existují? Jak máme jako Židé zachovat svou identitu?
Diskutovalo se o tom stále dokola. Zápasil jsem spolu s jinými židovskými věřícími s těmito otázkami. Mnohde docházelo k velmi složitým sporům plným emocí. Nešlo pouze o místní problém. Byl národní. Je zvláštní, že tento problém neexistoval pouze v Izraeli. Tam židovským věřícím nehrozila ztráta identity jakožto Židů. Věděli, že jsou Židé a že jim to nikdo nemůže vzít.
Některé skupiny už se rozhodly, že by se měly více než dříve přiklonit k tomu, co je židovské. To byla extrémní pravice. Jiní, kteří odložili téměř všechny židovské zvyky, se přiřadili k extrémní levici. Ke sporům docházelo na shromážděních, u kávy, na konferencích, v dlouhých meziměstských hovorech, které trvaly dlouho do noci. Mluvili jsme, mluvili a mluvili.
Po celou tu dobu jsem hledal v Písmu. Tam jsem našel to, co se mi jevilo jako Boží pokyn. Ježíš řekl:
,,Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně.“ (Matouš 5,11)
„Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Matouš 10,22)
...“Není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný.“ (Lukáš 18,29-30)
Z toho je jasné, že my, věřící, musíme počítat s tím, že nás ve světě budou pronásledovat. A dokonce i naši příbuzní. Ale vůle vytrvat v těžkostech nám časem přinese mnohonásobné požehnání.
Petr má podobné rady. Když psal svůj první dopis židovským věřícím, obávali se o holý život. Tehdy je utiskoval Řím. Nero prohlásil, že jsou tito věřící zodpovědní za obrovský požár, který zničil většinu města. Byli nemilosrdně pronásledováni. Kdo byl chycen, toho potřeli smůlou a zapálili, aby svítil v Nerónových zahradách, nebo byl vhozen do arény jako potrava lvů nebo jako zábava pro gladiátory.
Když psal Petr svým židovským přátelům, neohlížel se na to, co prožívali, ani se nedíval zpět. Hleděl kupředu. Mluvil k nim o jejich dědictví, o jejich odměně. Sám Bůh jim ji zaručil a byla nepomíjející a věčná. Petr věděl, jakému tlaku věřící čelí, ale nezaměřoval svou pozornost na ty těžkosti. Upozorňoval na Slovo Boží. Říkal jim, aby se sytili Božím Slovem, aby volali po pravém duchovním mléku.
Pak jim řekl, o co vlastně jde. Řekl jim, aby šli k živému kameni, kterým lidé pohrdají, ale který si vyvolil Bůh a velmi si ho cení. Mají zodpovědnost i tváří v tvář útlaku, kterému čelí. Maj í být živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, jsou svatým kněžstvem, které může přinášet duchovní oběti, které jsou milé Bohu pro Ježíše Krista.
Petrova rada byla velmi zvláštní:
„...Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám. Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým, vždyť láska přikryje množství hříchů.“ (1 Petr 4,7-8)
„Jak vám musí záležet na tom, abyste žili svatě a zbožně... Soustřeďte se na to, abyste svým chováním dosvědčovali, že vás Bůh povolal a vyvolil. Jestliže půjdete cestou, kterou jsem vám ukázal... Budete-li to činit, nikdy neklopýtnete.“ (2 Petr 3,11 a 1,10)
Jan mi zase dal klíč ke zvládání všech mých vztahů:
„..jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm... Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání. (1 Jan 4,12-13.16.18)
Jak se máme my, věřící, k sobě navzájem chovat? Pavel to shrnul v listě Efesanům: Mesiáš přišel k pohanům stejně jako k Židům, aby je obojí smířil s Bohem Otcem. Obojí byli úplně stejným způsobem vybráni a adoptováni do Boží rodiny. Každý z nich má podíl s Ježíšem a tím jsou také spoludědici.
Po měsících studia, modliteb a zkušeností jsem došel k tomuto závěru:
Jsem Žid. Jako Žid jsem se narodil a jako Žid zemřu. I kdyby bylo možné, abych odmítl svou židovskou identitu a dědictví, nikdy bych to neudělal. Narodil jsem se Židem a jsem jím rád.
Vlastně se cítím ve své židovské identitě tak dobře a bezpečně, že nejsem ohrožen strachem a obavami těch, kdo ji zpochybňují. Moje židovství mi nebylo propůjčeno veřejným míněním ani usnesením vlády. Nedali mi je lidé, a proto mi je lidé nemůžou vzít.
Jako Žid jsem dokonce citlivější k učení Ježíše, který se narodil jako Žid, žil jako Žid, vyvolil si jiné Židy za Své učedníky a měl rád židovský národ. Jako jeho učedník dnes vím, že mu záleží více na postojích našeho srdce než na tom, co děláme navenek. Toto vědomí mi dovoluje, abych v klidu položil všechny tyto problémy k Jeho nohám, abych Mu mohl odevzdat svoje starosti, nechal se vést Božím Duchem a následoval ho v pokoji, lásce a radosti. Ve svých vztazích k jiným věřícím, Židům nebo nežidům, mám usilovat o pokoj, který přináší porozumění, jako hledám moudrost, která přichází shora. Mám se vyhýbat hněvu a zlosti a sám se snažit, aby se ve mně projevila Boží láska.
Ve vztahu k členům své rodiny a k přátelům mám zůstat pevný, nikdy se nemám obracet zády ke svému dědictví, ke svým předkům, k Izraeli nebo k nim.
Ale to vše má jeden háček. Nesmím dovolit, aby se pro mě něco stalo kamenem úrazu. Jestliže se ve mně probudí touha, abych se zavděčil druhým - zvláště pokud bych tím kompromitoval Boží slovo -jsem ve vážném nebezpečí. Slovo nám říká, že mnozí klopýtnou o kámen úrazu. Ježíš je tím kamenem úrazu. Nám, kteří věříme, říká, abychom neotáleli, ale abychom šli usilovně dál a následovali Ho. Když to budeme dělat, mír, který pro váží porozumění, potvrdí Slovo Boží.
Dějiny uplynulých 2000 let ukazují krutost člověka k člověku. V jejich průběhu se stal nejdůležitějším pud sebezáchovy. Bylo kritické, že se my, Židé, bráníme těm, kdo ničí židovský národ. Je to tak pořád. Ale Bůh, který nás stvořil, vyvolil, držel nad námi svou ruku a učinil s námi smlouvu, nás nechtěl zničit. A ti, kdo opravdu věřili, nebyli zodpovědní za krutosti, které se děly.
Jak vysvětlit uplynulých 2000 let? Já to nedokážu. Ale vím toto: ve skutečnosti nejde o světskou historii tohoto období. Ani nejde o „židovství“ těch, kdo věří. Jde o Ježíše. Je, nebo není Boží Pomazaný? Je ten, za koho se vydává? Je nebo není Mesiáš?
Děkuji Bohu, zeje Jeho Slovo pravdivé a že mě osvobodil. Chválím Boha, že můžu číst starou smlouvu a novou smlouvu a rozeznat jediného Autora. Raduji se, že jsem pochopil varování z Páté knihy Mojžíšovy a že jsem mohl změnit svůj život. Pozvedám svou duši, když se snažím objevit známky Jeho velkého volání ve svém životě.
Bůh je! Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův je. Mesiáš je. Ježíš je tím Mesiášem. Probouzí se ve mně svoboda. Nemusím tančit podle bubínků „zvyků“ nebo „tradice“ nebo „staré nenávisti“ nebo „strachu“. Můj Bůh kraluje. A v Něm žiji, pohybuji se a jsem.
Jak obsáhnu sílu a pravdivost těchto skutečností? Proudí každou žilkou mé bytosti. To je ta dobrá zpráva, která očekává všechny, kteří se snaží najít a poznat Boha!
Několik doplňkových odkazů (zvláště k judaismu, talmudu a trochu ke křesťanství – evangelickému):
https://cs.wikipedia.org/wiki/Judaismus
