Chasidé a dým

Následující anekdota existuje v mnoha variantách (například: potkají se dva faráři...)

Ptá se student rabína:
"Rebe, smí se při studiu Talmudu kouřit?"
"Ne, nesmí!"
Student zklamaně odejde, ale kamarád ho utěšuje:
"Zeptal ses špatně, to musíš jinak: Rebe, smí se při kouření studovat Talmud?"

Několik dokladů o potřebě dýmky v životě (i duchovním)

(z knihy Chasidská vyprávění, M. Buber)

TABATĚRKA

Když rabi David z Cablotova, syn rabi Mendela z Kosova, prodléval v Zydačově jako host rabi Cviho Hirše, vytáhl si jednou z kapsy tabatěrku, aby si šňupl. Jak rabi Hirš tabatěrku zahlédl, hned se ptal: „Odkud je?“ „Tu mám od svého otce,“ řekl rabi David. „Z této tabatěrky na mne hledí obraz svatostánku a všechny tajemné a svaté intence, které měl na mysli stavitel Becalel, když stavěl boží stan,“ podivil se rabi Hirš. Rabi David odpověděl: „Toto mi vypravoval můj otec: když si nechal tu tabatěrku zhotovit, dal prý stříbrotepci kousek čistého stříbra a řekl mu přesně, co má dělat. Ano, poručil mu i počet úderů — přesně tolik a ani o jeden víc. Celou dobu stál vedle něj a dbal, aby vše probíhalo tak, jak si přál.“ „Teď je to jasné,“ řekl Žydačovský.

PŘÍHODA S KOUŘEM

Jednou přišel rabi Móše z Kobrynu v předvečer sabatu k Rižinskému. Ten stál uprostřed světnice, v ruce fajfku a kolem něj hustý kouř. A hned se dal do vyprávění: „Byl jednou jeden muž, a ten muž zabloudil v předvečer sabatu v lese. Konečně spatřil v dálce domek. Šel k němu. Když vstoupil, seděl naproti němu strašný lupič a před ním na stole ležela puška. Ale než lupič stačil vyskočit a uchopit pušku, držel ji ten muž v ruce a bleskově přemýšlel: Jestli ho trefím, bude to dobré; jestli netrefím, naplní se místnost kouřem a stačím uniknout.'„ Když se Rižinský dostal ve vyprávění až sem, položil fajfku na stůl a řekl: „Sabat!“

ZAPALOVÁNÍ FAJFKY

Jeden cadik vypravoval: „V mládi jsem byl na jedné svatbě, na kterou byl pozván i rabi z Lublinu. Mezi hosty bylo více než dvě stě cadiků; a chasidé je nemohli ani spočítat. Lublinský rabi si pronajal dům s velkým sálem; avšak téměř po celou tu dobu proseděl sám v jedné komůrce. Jednou se v sále shromáždilo mnoho chasidů a také já jsem byl mezi nimi. Tu vešel dovnitř rabi, sedl si k jednomu stolečku a chvíli mlčel. Potom se zvedl, rozhlédl se a přes všechny ty hlavy ukázal na mě, který jsem stál až vzadu, opřený o zeď. ,Ať mi tamten mladý muž zapálí fajfku,' řekl. Protlačil jsem se zástupem, vzal jsem fajfku z jeho ruky, šel jsem do kuchyně, přinesl jsem si žhavý uhlík, zapálil jsem fajfku, uchopil jsem ji a podal mu ji. V tomto okamžiku jsem cítil, že mě opouštějí všechny moje smysly. Řekl několik slov a moje mysl se rozjasnila. tehdy jsem získal dar vymanění se z tělesnosti.“

UTRPENÍ

Když rabi Šmelke a jeho bratr přišli k Magidovi do Mesriče, přednesli mu toto: „Naši mudrci mluvili slova, která nám nedopřejí klidu, poněvadž je nemůžeme pochopit. Říkali, že člověk má Bohu za zlo chvalořečit stejně jako za dobro a že ho má přijímat a děkovat za ně se stejnou radostí.1 Poraďte nám, rabi, jak tomu porozumět.“ Magid odpověděl: „Jděte do učebny. Najdete tam rabi Zusju, jak kouří svou fajfku. Ten vám to vysvětlí.“ Šli tedy do učebny a předložili Zusjovi svou otázku. Dal se do smíchu: „To jste si vybrali toho pravého. Musíte jít za někým jiným, ne za mnou - vždyť mě za celý život nic zlého nepotkalo.“ Oni však věděli, že život rabi Zusji byl ode dne jeho narození tkán ze samé bídy a trápení bez jakékoli jiné příměsi. Tu pochopili, co znamená přijímat utrpení s láskou.

Trocha teorie o chasidech (ze stejné knihy)

Chasidská nauka je ve své podstatě poukazem na život v zanícení, v zanícené radosti. Ale tato nauka není teorií, jež by existovala nezávisle na tom, zda se uskutečňuje. Mnohem spíše je pouhým teoretickým doplněním života, jak ho cadici a chasidé skutečně žili, a to především v prvních šesti generacích linutí, O kterých naše kniha vypráví.

Všem velkým náboženským hnutím jde v základě o život v zanícení. A to v zaníceni neudusitelném žádným zážitkem, v zaníceni pramenícím ze vztahu k nepodmíněnosti, která překračuje Všechny jednotlivé zážitky. Poněvadž však zkušenosti, která má člověk se světem i sám se sebou, žádné nadšení namnoze nevzbuzují, odkazují ho náboženské koncepce na jiné bytí, na bytí dokonalého světa, kde i lidská duše dosáhne svého naplnění. Oproti tomuto dokonalému bytí je svět nahlížen buď jen jako jakási předsíň či dokonce jako pouhá zdání a pohled z tobolo světa na onen má - přes všechna zklamání z vnějších i vnitřních zážitků - dávat nadšení a jistotu, ze ono bytí trvá a že je za určitých předpokladů lidské duši mimo pozemský život přístupné či postupně přístupné může být. Aniž by opustilo víru ve věčný život, udržovalo si židovství po celá staletí mocnou tendenci nalézt této dokonalosti pozemské místo. Velká mesiášská koncepce budoucího naplnění na zemi, na jehož přípravě se může podílet každý člověk, nebyla ani přes svou obrovskou působnost na duše schopna dát osobnímu životu onu stálou a nepřekonatelnou zanícenou radost z existence, jež může pramenit toliko z přítomnosti, jež se naplňuje sama v sobě, ne z pouhé naděje na budoucí naplnění. To se nezměnilo ani později, když kabalistická nauka o stěhování duší umožnila každému, aby se jakožto duše ztotožnil s někým z mesiášské generace a osobně se tak na budoucím dění podílel, jenom v samotných mesiášských hnutích, pramenících z víry, že naplnění nadchází právě nyní, propukalo zanícení plně a pronikalo celý život. Když poslední z těchto hnutí, tzv. sabatiánské blouzněníl včetně všech svých následků skončilo v odpadlictví a zoufalství, přišel pro živoucí náboženskou sílu čas velké zkoušky; neboť pouze zmírňovat utrpení tu nepomáhalo: židovského člověka mohl zachránit již jen život v zanícené radosti. Vznik chasidismu svědčí o tom, že židovství v této zkoušce obstálo.

Aniž by oslabovalo mesiášskou naději, probouzelo chasidské hnutí jak v duchovních, tak v obyčejných' lidech, kteří se k němu připojili, radost ze světa, jaký je, ze života, jaký je, z každé hodiny života na tomto světě, jaká je. Aniž by otupovalo osten svědomí a popíralo rozdíl mezi lidskou podobou, jak je jakožto podoba právě tohoto jednotlivce míněna ve stvoření, a jeho přítomnou skutečností, ukazovalo každému jednotlivci z každého pokušení, ba dokonce ještě i z každého hříchu cestu k Bohu, „jenž s nimi přebývá uprostřed jejich nečistot“. Aniž by omezovalo zavazující moc Tóry, nespokojilo se s tím, aby bezprostředně obšťastňující smysl zářil jen z tradičních nařízení, nýbrž fakticky odstranilo dělící zeď mezi svatým a profánním a učilo svatému provádění každého obyčejného úkonu. Aniž by upadlo do pantheismu, který ničí nebo mrzačí hodnotu všech hodnot, vzájemnost vztahu mezi lidským a božským, onu realitu Já a Ty, jež nekončí ani na prahu věčnosti, učinilo poznatelnými božské paprsky, doutnající božské jiskry ve všech bytostech a věcech, a učilo, jak se jim přiblížit, jak s nimi zacházet, dokonce i jak je pozvednout', spasit, spojit znovu s jejich prakořeny. Talmudická, v kabale rozvinula minku o šechině, přebývající přítomnosti' Boha ve světě, doslala nový, intimně praktický obsah: namíříš-li neztenčenou sílu svá vášně k božímu osudu světa, konáš-li cokoli, co máš v tomto okamžiku právě k činění, zároveň s veškerou svou silou a s ,kavanou', svatou intencí, pak sjednocuješ Boha a šechinu, věčnost a čas. (s.16)