Eduard Martin a Kasparov, Garri
Dostal jsem půjčené dvě knihy Eduarda Martina:
(Kdybych sám někdy něco podbného nezažil...)
Martin, Eduard, Kniha radosti; 2007 / Andělské vteřiny; 2005 Karmelitánské nakladatelství
Výchova bleskem (KR 10-12)
Tohle se mi stalo v mých šestnácti letech a byl to jeden
z nejdůležitějších okamžiků v mém životě.
Trávil jsem pár letních měsíců -jako každé léto -
u dědečka na venkově a myslel jsem si, že prožiju opět klid-
ný čas, tak jako jsem v dědečkově vesnici zažíval od dětství.
Klid? Spíš nuda... To je přesnější slovo. Představoval jsem si
zkrátka, že i v onom roce se budu nudit až až. Do alelujá...
A pak jsem zažil bouřku.
Docela obvyklou letní bouřku, jenomže během té bouř-
ky se stalo to, co mi změnilo život. Uslyšel jsem prudkou!
ránu, hrom, ránu, až se dědečkova chalupa zachvěla. A pak!
ještě, za okamžik další a další, nikdy jsem do té doby nevě-
děl, jaký strašný hluk nadělá hrom a jak jasný může být
blesk, když sjede z oblohy a rozetne strom na zahradě.
Když dorachotily hromy, zaslechli jsme křik.
Pláč. Veliký pláč se rozléhal celou vesnicí.
Vyběhli jsme s dědečkem z chalupy na náves a spatřili
jsme sousedku, jak se sklání nad nehybným tělem, které
leželo mezi kalužemi.
"Já mu říkala, aby dneska na zahradu k synovi nechodil,
aby tam nechodil," bědovala sousedka.
Její manžel totiž chodíval denně pracovat na synovu
zahradu, mladý byl na letní dovolené. A když se rozpoutala
bouřka, rozeběhl se muž domů, pospíchal, aby přl1iš nepro-
mokl, a jeden z blesků, které sjely z oblohy, ho zasáhl.
Viděli jste někdy člověka zasaženého bleskem? Člověka,
kterého zabil blesk? Pokud ano, víte, co jsem na návsi viděl,
a jestli jste takového člověka neviděli, raději vám ani nebu-
du popisovat, jak vypadá.
Proč tenhle příběh vyprávím?
Protože to byla moje chvl1e chvil. ~
Měl jsem déšť rád a chystal jsem se, že navštívím přítele
na druhém konci vsi, proběhnu se ve veselých kapkách -~
ale pak jsem ani nevím proč nešel.
Kdybych byl vyběhl na náves... Ležel bych teď možná já
tam v blátě, já k nepoznání změněný.
KONEC.
Možná mě zasáhne blesk za měsíc, za půl roku, uvažo-
val jsem. NEVÍME DNE ANI HODINY.
A tehdy o prázdninách mě napadlo, že si zahraju hru.
Co kdyby mne měl blesk zabít za měsíc.
Zkusím do letního měsíce prázdnin, které začínají, uložit
tolik hezkých chvil -pro sebe i pro blízké -jako kdybych"
měl... měl být zasažen po měsíci bleskem.
Ten blesk mě vychovával.
A prázdniny, které jsem tehdy u dědečka zažil -byly to
moje poslední prázdniny u něj, v příštím roce zemřel -byly
asi nejkrásnější prázdniny, jaké jsem měl v životě, a myslím,
že jsem za ten měsíc udělal lidem hodně radosti, což by se
nestalo, kdyby mě ona "hra" byla nenapadla.
Kdybyste věděli, že za měsíc na vás sjede zčistajasna
nějaký blesk...
Co se toho dá ještě za měsíc stihnout, co odkládaného
neodložit, co chystaného udělat...
Kdo ví? Třeba někde se už chystá blesk.
Váš blesk.
Nevíte o něm a on už je v plánu, možná přijde za deset let,
možná za rok, možná za měsíc.
To je ten blesk vychovatel.
Blesk, který může z příštího měsíce udělat nejkrásnější
měsíc vašeho života. Krásný měsíc pro vaše blízké.
je to dobrá hra. Hra "na jeden měsíc".
Od té doby si ji čas od času zahraju.
Pes (AV 38-40)
"Tenhle příběh," začal vyprávět dr. K. M., "se mi stal za
války. Bylo mi tehdy deset let a při jednom rozhoukání sirén,
které oznamovaly začátek náletu, jsem se dostal do sklepa
nějakého domu v ulici, kde jsem dosud nikdy nebyl. Doma
mi říkali, abych se vždycky schoval, kdyby začal nálet, a já se
tedy poslušně schovával. Ve sklepě byl pěkný zmatek, lidé
se tam mačkali kolem kufrů a balíků, v nichž měli majetek,
někdo si přinesl i peřiny.
Krčil jsem se a bál.
Byl jsem vůbec dost plaché dítě a teď, v neznámém tem-
ném sklepě s neznámými lidmi jsem si připadal nesmírně
opuštěný. ;
Vzduch se venku třásl výbuchy, sirénami, křikem, všech-
no doléhalo do sklepení jakoby z jiného světa, z jakéhosi
pekelného světa. ,
A tehdy jsem si všiml, že Ajax není se mnou. Ajax byl můj
pes a já ho -není to silné slovo -miloval jsem ho.
Oba rodiče byli zavření v německých věznicích a já vy-
růstal u strýce na předměstí, strýc byl nádražák a často ne-
býval doma. Napadlo ho zřejmě, že když mi dá psa, dá mi
přítele. A já, osamělé a úzkostné dítě, jsem se k Ajaxovi
upnul.
Byl to ještě mladý vlčák, odrostlejší štěně, které mělo za
sebou zřejmě také zlé zkušenosti, strýc jej nalezl jednou na
nádraží, vyhublého a plného strupů po krutém zacházení.
Sebral jej tehdy z poničeného vagonu, v němž si Ajax udě-
lal doupě, a odvedl ho domů, krmil ho z toho mála, co jsme
měli sami, a dal ho do pořádku.
Smál se mi, že jsem jako mladý psík, s Ajaxem dvojče.
Opravdu, tehdy asi nešlo najít mě a nenajít zároveň Ajaxe,
provázel mě, kamkoli jsem se hnul. Sedával před školou
a čekal, až vyjdu ze vrat.
Když se rozhoukaly sirény a když jsem se, poslušný strý-
covy rady, běžel ukrýt do prvního sklepa, byl ještě se mnou,
následoval mě, jenže pak mi ve zmatku zmizel a já teď se-
děl ve tmě sám.
Poblikávaly tu svíčky, bál jsem se. Kdosi přinesl do sklepa
gramofon na kliku a pár lidí se tu roztančilo, jako by chtěli
tu hrůzu nahoře přehlušit či odehnat tím, že si jí nebudou
všímat. Cípaté stíny tančících postav se svíjely na zdech
a mně to nepřipadalo vůbec veselé, naopak. Ten swing
z gramofonu, prosakující do výbuchů, působil strašidelně.
Myslel jsem na Ajaxe. Nemohl jsem si pomoci, musel
jsem ho jít hledat. Sunul jsem se ke dveřím. "Kampak,
chlapče, kampak?" U dveří do sklepení seděl veliký stařec
a držel v náručí staré kuchyňské hodiny -lidé při poplachu
kolikrát v bytě popadli bez rozmýšlení nějakou věc a běželi
s ní dolů.
Vysvětlil jsem mu, kam mířím, on mě ale uchopil kostna-
tou rukou a zakázal mi vyjít. Jenže já se mu vysmekl a utekl
ven, vylétl jsem po schodech před dům, byl tam dým, pla-
meny a já běžel a volal Ajaxe. Jako v horečce jsem pádil uli-
cemi a volal ho, volal!
A pak jsem ho uviděl, choulil se u ohořelé zdi a díval se
snad vyděšeněji než já. Co to ti lidé, ti moudří obři, dělají?
ptaly se jeho oči, ptaly se hořce.
Objal jsem ho a tiskl k sobě. A v tu chvr1i jsem zaslechl
ohlušivou ránu. Bylo to dost blízko. Bomba dopadla na
dům, v němž jsem se prve skrýval, na dům, ze kterého jsem
vyběhl hledat Ajaxe. Dům se zřítil a rozdrtil i sklepení.
Vidíte tenhle obojek, co visí tady na věšáku? Je to obojek
po Ajaxovi, a druhým dědictvím, co po něm mám, je můj
vlastní život. Kdybych byl tehdy nevyběhl do hořící ulice...
Kdybych býval Ajaxe neměl tolik rád, kdybych ho neměl rád…“
Pán lidí a koček (AV 41-45)
Seděli jsme ve vile cestovatele s. a vyprávěli neobyčejné
příběhy, jak už bylo v tomto salonu, vyzdobeném trofejemi
z cest, zvykem. Ze stěn na nás shlížela vycpaná zvířata, pa-
roží, zbraně divochů z různých zemí světa, sešklebené tvá-
ře domorodých model.
Byl jsem už u cestovatele S. mnohokrát a vyslechl jsem
příběhů tolik, že by se jimi dala zaplnit tlustá kniha. Do to-
hoto domu přicházeli lidé, kteří měli neobyčejné zkušenos-
ti a kteří o nich dokázali neobyčejně vyprávět.
Doktor U., jenž žil dlouho v Jižní Africe, právě dokončil
napínavou příhodu z lovu.
"A vlastně, co nejneobyčejnějšího jste zažil se zvířaty
vy?" zeptal jsem se hostitele.
Ten si zvolna zapálil dýmku a začal vyprávět:
"Byl jsem na všech kontinentech a lovil jsem tygry a žra-
loky. Ale je jeden příběh, na který často vzpomínám -a ten
se odehrál nepříliš daleko. V Jugoslávii. Přejížděl jsem před
pár desítkami let jednu z tehdy opuštěných končin téhle
krásné země. A protože jsem byl unavený, zastavil jsem u ře-
ky na samotě. Nechali mě přespat ve stavení, nebyla tam ani
elektřina ani vodovod -ale bydleli tam dobří lidé. Ráno mě
probudil dětský pláč. Ptal jsem se hospodáře, proč jeho syn
plakal.
"Utopil jsem mu kotě," řekl hospodář.
Chlapec odkudsi přinesl kotě -jenže hospodář usoudil,
že jedna kočka na dům stačí, a hodil kotě do řeky.
Ujížděl jsem ráno klikatými horskými cestami a bylo mi
smutno, když jsem si vzpomněl na dítě, jež tam v dálce plá-
če kvůli lásce k malému bezbrannému tvorečkovi, kterého
zabili.
Za pár let, uvažoval jsem, už ono dítě nasbírá dost zku-
šeností na tomto světě a možná samo bude zabíjet koťata.
Až jednou utopí kotě svému synovi, bude se ještě divit, proč
jeho dítě pláče. Možná, dumal jsem, se bude chovat surově
ke svému otci. Cit se musí pěstovat opatrně, je to nejzrani-
telnější věc na téhle zemi.
Před mým vozem jelo nákladní suto naložené pískem, za-
stavilo u stavby a sypalo písek na hromadu.
Jen taktak, že jsem do něj nenarazil.
Vyskočil jsem z vozu -v mládí jsem byl temperamentní -
a chystal jsem se, že se pustím do řidiče. Ale pak mě upou-
talo cosi na té hromadě písku.
Zpola zasypaná na ní ležela krabice. Jak bagrovali písek,
vybagrovali i krabici, která se na písčinu připletla. A já viděl,
jak se krabice zmítá, jak promáčený karton puká a z krabi-
ce -vylezlo kotě. Malé, legrační, zplihlé kotě.
Chytil jsem je, naložil do auta a vezl zpátky. Před stave-
ním jsem zahoukal. Vyběhl chlapeček a očima ještě rudýma
od pláče mě pozoroval.
"Hej," zavolal jsem a vložil mu do dlaní kotě.
Hospodář vyšel za synem.
Vzal jsem velkou bankovku, podal mu ji a řekl, že to je na
mléko pro kotě. A odjel jsem. Víte -a to je třeba říct -byl
jsem v té době ve zlé osobní situaci. Ale tohle setkání se za-
chráněným kotětem mi dodalo sílu.
Představte si, že to kotě hodili do vody přesně tak, aby je
proud vynesl pod rameno bagru, který nakládal písek.
Že ho naložili na vůz tak, aby se pískem neudusilo, a že
se při transportu krabice prorazila, aby mohlo vyběhnout.
Představte si: já přijel z daleké země a zastavil se zrovna
u toho stavení.
Zajímal jsem se, proč dítě pláče.
Ten vůz jel zrovna přede mnou a já vystoupil, abych vy-
huboval nešikovnému řidiči...
Můžete říct -náhoda. Jenže takovýhle řetěz náhod už
náhoda není.
Toho rána v Jugoslávii jsem pochopil to veliké a nejasné
slovo Prozřetelnost. To veliké slovo plné naděje. Naděje,
která nám dodává snu žít a přežít i v nejnesnesitelnějších ča-
sech."
Cestovatel S. si zapálil vyhaslou dýmku a díval se zamyš-
leně do bílého dýmu.
"Kdesi nad námi je velký Pán, velký pán koček a lidí, ří-
kejme mu Bůh, Kristus, Alláh, Buddha nebo Manitou -tím
jménem víry, v níž člověka vychovali. Ať mu říkáme jakkoli,
věřme, že o nás ví v každém okamžiku. O tom kotěti v za-
pomenuté srbské samotě, o vás, vážený univerzitní profeso-
re, o mně světoběžníkovi. Že ví o každé pěšince...
A v té důvěře jsem se nikdy nezklamal."
Lítost (KR 18-19)
"Jako dítě jsem poznal skvělého kněze, žil se svou ma-
minkou v čemsi, co se mi jevilo jako chudoba světců... a on
mi také jako světec připadal.
Postupem času," pan L. S. si zapaloval dýmku a díval se
do obláčku kouře, jako by v něm viděl toho, o kterém vyprá-
ví, "postupem času začal onen kněz zaujímat vyšší a vyšší
místa v církevní hierarchii, a když jsem dospěl, byl už -cti-
hodný starý pán -dokonce biskupem.
Myslím, že se tomu povyšování snažil bránit, jenomže
nakonec věrný slibu poslušnosti svou cestu vzhůru z malé
venkovské fary přijímal.
Chodíval jsem k němu léta. Byl můj zpovědník.
A jednou, to už bylo krátce před jeho smrtí, jsem ho
zase navštívil. Pozval mě na zahrádku svého sídla, prý neměl
čas se na ni podívat, už ani neví jak dlouho...
Byl krásný podzimní den, po obloze rychle plynula obla-
ka. Na zahrádce měl pan biskup houpačku, starou, dřevě-
nou, a tak jsme si sedli na ni.
Já nevěděl, že kněz brzy zemře.
On to věděl. A když se díval na oblaka, oblaka běžící
nad našimi hlavami, jako by se díval na život, který tak rych-
le utíká.
'Víte čeho v životě nejvíc lituji?'
Pohlédl jsem na něj užasle. Jak by on mohl něčeho lito-
vat... Nerozuměl jsem jeho otázce, čeho na tomto světě
mohou litovat světci? Čeho může litovat on, starý zpověd-
nlK, který se prošel svědomím neuvěřitelného zástupu lidí
a který se ve svém životě snažil každému podávat jenom
světlo? Tvář starého kněze náhle omládla, svit, který se na ni
spustil z podzimně oslnivé oblohy, ji prostupoval. A já chá-
pal, že mi starý biskup chce říct něco důležitého.
ještě okamžik jsme mlčeli.
'Víte, čeho v životě nejvíc lituji?' zopakoval kněz svou
otázku.
'Ne,' řekl jsem.
'Toho, že jsem si neudělal v životě víc času na ty, kdo
mne měli rádi,' řekl kněz a díval se na oblaka, rychlá oblaka
vysoko na obloze.
jsou věty, které člověka provázejí jako přátelé a ukazují
mu cestu.
Tohle je věta, která mě provází od té doby a která mi
ukazuje cestu -v tom kratičkém okamžiku, který se jmenu-
je život, lidský život."
Hrad (KR 37-38)
"Můj syn si v pěti letech nejraději stavěl pískové hrady,"
vyprávěl architekt J. T., "když jsme byli u moře, skoro ho
nelákala voda, jen a jen by seděl na pláži a budoval velkole-
pé stavby, tahle práce ho zajímala, řekl bych, stejně jako mě
baví projektovat stavby nových domů.
Jednou se mu podařilo postavit opravdu skvělý hrad,
měl řadu věží a cimbuří a musel jsem uznat, že to je náram-
ný hrad. Vyzdobil svoji stavbu obrázky a praporky, které se
dávaly v hotelové restauraci ke zmrzlinovým pohárům,
dostavěl hrad a kochal se svým dílem.
Dojímalo mě, jak je na hrad pyšný. Nebylo na tom nic
směšného, že se jedná o hrad, který v noci spláchne přl1iv
a druhý den o něm nikdo už nebude vědět. To, co mají tvo-
řící děti a dospělí tvůrci společného, není výsledek práce
a její význam, tím, co nás spojuje, je právě ta čistá radost
z tvorby, z hotové práce...
Když se tak díval na svůj hrad v záři slunce, zapadajícího
nad pláží, stalo se něco, dá se říci hrozného.
Po pláži běžela skupinka mladých lidí a jeden výrostek,
cosi hulákal v neznámém jazyce a točil se po jakési dívce,
nevšiml si, kam běží, a dupl přímo do synovy stavby, zakopl
a zaryl ještě do hradu druhou nohou. V okamžiku bylo to,
na čem syn pracoval celé hodiny, zničené. Výrostek se roz-
pačitě rozhlédl, cosi zamumlal -snad omluvu -a odběhl.
Zamrazilo mě, když jsem si uvědomil, co to pro syna zna-
mená, bylo to stejné, jako by se středověkému architektovi
před očima zbortila jeho katedrála.
Syn stál tichounce a díval se na rozházený písek. Už to
nebyl jeho hrad, to, co zbývalo na pláži, byla jen hromada
písku. Přistoupil jsem k němu a hledal slova... Jenže, kde
najít slova, kterými člověk potěší stavitele, jemuž se před oči-
ma zřítila katedrála...
Položil jsem mu ruku na hlavu a pohladil ho.
Chlapec ke mně pozvedl oči. Kupodivu, nerozeznával
jsem v nich bolest. Chvíli mlčel a pak se lehce usmál.
'Zítra postavím lepší,' řekl pomalu a důrazně.
Často jsem si na tuhle jeho větu vzpomínal, když mi selhá-
valy plány, když se mi nedařily projekty, anebo prostě, když
mi v životě nevycházelo něco, nač jsem se těšil, v co jsem
doufal, když mi v životě padalo něco, na co jsem byl pyšný.
'Postavím lepší,' říkával jsem si, když byl můj sen v tros-
kách.
Ta moudrost malého dítěte je velká životní moudrost,
hluboké filozofické poznání toho, co má a co nemá smysl.
Kdo by se neubránil vzteku? Křiku? Lamentování?
jenomže tím si nepomůžete. Katedrála se zřítila a žádný
pláč a vztek jí nedokáže pomoci, nedokáže pomoci nám.
Trosky snů mohou být podkladem, na němž vyroste něco
krásnějšího, trvalejšího, vyššího, to nové bude stát na zákla-
dech toho, co nevydrželo. A o to větší naději má vydržet.
'Můj nejhezčí den bude zítra,' říkával můj starý moudrý
strýc, který měl v životě hodně trápení.
Ano, když uvěříme, že náš nejlepší den je zítra, nikdy se
nám přece dnešek nemůže zdát bezvýchodný. Dnešek ne-
končí zdí, za kterou už nic nepokračuje, dnešek je vždycky
jen stupeň k zítřku. K našemu nejlepšímu dni.
'Zítra postavím lepší,' to je asi ta nejlepší moudrá věta,
kterou si člověk může říct ve chvíli svých katastrofálních
zklamání.
Jediná věta, která má v takových chvílích smysl. A pokud
se nám to podaří říct s lehkým, dětským, důvěřivým úsmě-
vem, jsme na nejlepší cestě dotknout se jednoho z vítěz-
ných tajemství života.
Nechtěné dítě (AV 45-47)
"Mému bratranci se narodila dcerka," vyprávěl primář
K. V., "a když se narodila, uvažoval, je-li to vůbec ještě dítě.
Byla naprostý mrzáček. Bratranec i jeho žena jsou krásní
a urostlí lidé, to stvořeníčko oba úplně vyděsilo. Brali se br-
zy, jemu bylo jedenadvacet a jeho ženě devatenáct, když se
dítě narodilo, a bratranec trval na tom, že dítě musí do ústa-
vu, že oni mají život před sebou, nemohou si ho zničit tím, '
že by se dívali na něco takovéhohle.
Navíc, jak jim lékaři potvrdili, jsou oba dva naprosto zdra-
ví a záleží jen na nich. Budou-li chtít ihned další dítě, je vy-
soce pravděpodobné, že bude normální. Proč by si měli
komplikovat mládí tímto? Dědečkové i babičky z obou stran
s tím také souhlasili, tohle vnouče -první vnouče -roz-
hodně nebylo takové, jaké si vysnívali.
Už to vypadalo, že se děcko dostane do jednoho z těch
domů, kde se o podobné děti starají řádové sestry. Ty je mi-
lují, i když vlastní rodiče lásku k vlastním dětem neunesou.
jenže bratrancova manželka si postavila hlavu. Ne. Ne.
To dítě je její a zůstane s ní. Bratranec ženu miloval, a když
mu řekla, že si musí vybrat buď ji a dítě, nebo rozchod, pří-
liš neváhal. A tak si dítě v peřince odvezli.
Zvykli si na ně. I když každému, kdo je uviděl poprvé, při-
padalo nemožné, že si NA NĚCO TAKOVÉHO může někdo
zvyknout.
Holčička rostla. Byla velmi hodná, andělské dítě s nean-
dělskou podobou. Byla chytrá a vtipná.
Rodiče pak měli dvě další děti, krásné a zdravé, a ty mě-
ly kupodivu mrzáčka rády, vozily ho ven na kočárku a praly
se s dětmi, které se mu posmívaly. V kostele mělo tohle dí-
tě speciální židličku, aby mohlo sedět a zpívat s ostatními.
Bratranec se ženou stárli a jejich děti také, starší děti si
našly partnery a odešly z domu, mrzáček zůstával doma,
nezemřel brzy, jak lékaři předpokládali. Bratrancova rodina
byla jedna z těch rodin, o jejichž štěstí je lépe nehovořit, aby
se nezakřiklo, všichni se měli rádi, vesele rádi, býval u nich
smích od rána do večera a manželé si už ani neuměli před-
stavit, že se někdy uvažovalo o tom, že by jejich holčička
zmizela za zdmi nějakého ústavu.
Konečně: tělo je obálka a duše je dopis, obálka se snad-
no okouká, dopis je důležitý.
Když bylo bratranci pětačtyřicet let, zjistili u něj v ne-
mocnici leukémii. Zhroutil se. Byl uprostřed práce, kterou
chtěl dokončit, a náhle uviděl její konec. Naprostý konec.
Když se zhroutí optimista, bývá to obzvlášť smutné.
Manželka se snažila jej utěšovala, jenže jakápak útěcha,
když sama plakala celé dny.
Hledal se dárce kostní dřeně. Manželka neváhala ani oka-
mžik, ale vysvětlili jí, že ona dárcem být nemůže, že najít
vhodného dárce je velice těžké. Aby splňoval podmínky,
musí se hledat v mezinárodních bankách dárců. Takové hle-
dání bývá úspěšné, jenže se na ně musí kolikrát čekat velice
dlouho.
Ano, už asi tušíte, kdo byl tím nakonec dárcem.
Dcera.
To stvořeníčko, které bylo dopisem, poslaným Stvořite-
lem.
Nabídla se okamžitě. Její sourozenci nesplňovali pod-
mínky, ona byla opravdu jediným, kdo padal v úvahu.
To, proč tento příběh vyprávím, spočívá v poslání. Nebu-
du hovořit o obtížné operaci, o modlitbách, o úzkostech ro-
diny... každý, kdo byl v podobné situaci či má dost fantazie,
si tohle dovede vybavit.
Chci hovořit o něčem jiném, a to o symbolu. Chápete?
Včera jsem byl u bratrance na návštěvě, každý Boží hod
jej navštěvuji se svou rodinou.
Seděli jsme u stolu a vyprávěli, bratranec je zdráv. Vese-
lý. Smáli jsme se v tom zvláštním příjemném oparu, jaký ob-
klopuje lidi, kteří se mají rádi, v tom oblaku důvěry, radosti
a lásky.
Díval jsem se na jeho dítě. Na to nejstarší dítě.
A najednou jsem měl v očích slzy radosti z té úžasné sí-
ly, která řídí naše osudy a která nás nepřestává milovat.
Každý z nás je dopisem. Dopisem, který je při našem na-
rození poslán někomu na tento svět, dopisem, který byl po-
slán z lásky a s láskou.
Odmítáme dopisy.
Odesíláme je do tmy, nerozpečetěné... Posíláme je zpát-
ky, jako by adresát byl neznámý, jako bychom si ani neuvě-
domovali, že tím adresátem dopisu z ráje jsme my.
Ale ODTAMTUD se nepíší zbytečné dopisy. Každý dopis
má svůj přesný smysl.
Ta dívka, která s námi seděla u stolu, měla tak hluboké
oči. jediné, co na člověku může být krásné, je to neviditel-
né...
Milujeme viditelné a nazýváme to krásou. Milujeme obál-
ky. A nepřijímáme dopisy, posílané nám. Dopisy odtamtud.
A pak si zoufáme, jako všichni, kdo si vybrali podle obálky
a ne podle obsahu dopisu.
Pane, modlil jsem se, když jsem odcházel jiskrnou vá-
noční nocí od bratrance, Pane, dej mi snu, abych se nikdy
nenechal oklamat obálkou a uměl přijmout dopis. Tvůj do-
pis. Protože každý Tvůj dopis je k naší záchraně."
Betlémské děti (KR 131-134)
"Rozhodla jsem se, že pro letošní Vánoce připravím pro
naše děti nějakou vánoční zábavu," řekla J. L., která nedáv-
no začala pracovat v domově pro opuštěné děti. "A tak
jsme pár dní před Štědrým večerem s dětmi seděly u dlou-
hého stolu, rozdala jsem jim listy papíru a pastelky a dala
jim za úkol namalovat betlémské jesličky. Až obrázky do-
končí, budeme hlasovat, který je nejlepší. Nejkrásnější ob-
rázky malých mistrů odměníme -a v místní knihovně jsem
domluvila, že se z těch obrázků udělá "opravdová výstava",
s vernisáží a s malým pohoštěním.
Děti byly nadšené.
Budou jako malíři.
Až je mi někdy líto, jak maličko stačí, aby děti byly šťast-
né, a jak se i na to maličko tak často zapomíná.
Dívala jsem se na ty hlavičky, skloněné nad čtvrtkami, dí-
vala jsem se na to nesmírné úsilí, s jakým malovaly Ježíškův
"domeček".
Jako by tu přede mnou nebyly opuštěné děti...
Jako bych se dívala na jiné děti -děti, ze kterých vystu-
povalo plaché světlo. To světlo, jež čeká na ty, kdo je uvidí,
kdo mu pomohou.
Jako bych se dívala na... betlémské děti.
Tiskly ze vší sl1y pastelky na čtvrtky, a byly to betlémské
děti, svými myšlenkami byly všechny v Betlémě...
Domalovaly, posbírala jsem jejich obrázky a vystavila je
prozatím v jídelně domova.
Když jsem je rozvěšovala, všimla jsem si, že jeden obrá-
zek je něčím zvláštní.
Bylo na něm všechno, co v Betlémě má být, Panna Maria
i svatý Josef, byla tam zvířátka, byli tam koledníčci...
Jenom něco chybělo.
To hlavní.
'Děti, kdo maloval tenhle obrázek?'
Přihlásila se drobounká snědá holčička s modrou mašlí.
Udiveně jsem ji pozorovala.
'Proč jsi nenamalovala Ježíška do jesliček?' optala jsem se.
Děti si všimly prázdných jesliček na obrázku a daly se do
smíchu -jak na Něj mohla jenom zapomenout!
'Protože tam není,' řekla holčička.
'Není?'
'Ne,' řekla holčička pevně.
'Ale je přece v jesličkách,' ukazovala jsem na obrázky
jiných dětí.
Na všech obrázcích bylo v jesličkách malé děťátko, ležel
v nich Ježíšek...
'Není tam,' řekla holčička s určitostí. Dívala se mi upřeně
do očí'. S odhodláním bojovat za to, co říká.
Děti se smály stále hlasitěji.
'Jak to, že ne?' zeptala jsem se.
Holčička se náhle přestala dívat odhodlaně... a rozplaka-
la se, drobounká ramínka se jí chvěla.
'Není tam', vzlykla.
'A kde tedy je?' zeptala jsem se a přivinula ji k sobě.
'Je,' vydechla ke mně holčička tiše, 'je u mě. Bude večer
u mojí postýlky, bude se mnou zítra chodit... Přece jste nám
říkala, že je pořád s námi... Je tady... Je tady...'
Děti zmlkly.
Hladila jsem holčičce pečlivě učesanou hlavičku s mod-
rou mašlí a ucítila jsem veliké ticho, takové rozsvícené ticho,
které nás v tu chvíli v jednom zapadlém domově opuště-
ných dětí, v jednom starém zasněženém domě obklopilo,
ucítila jsem ticho, které nás hladilo, těšilo, hřálo...
Pohlédla jsem na její obrázek.
A najednou jsem si uvědomila, že nejsem opuštěná, že
nejsem žena, které doktor řekl před rokem, že nikdy nebu-
de mít vlastní děti, uvědomila jsem si, že mám kolem sebe
tolik 'svých dětí' a že je tu se mnou -i Ten, který vyšel z jes-
liček, aby nám v tomhle pokoji řekl, že nejsme sami -nikdy
nejsme sami...
Nejsme.
Nikdy nebudeme.
Ani ta nejopuštěnější holčička s modrou mašlí není nikdy
sama...
Děti mlčely a dívaly se zamyšleně na prázdné jesličky.
Když jsme hlasovali, který obrázek je nejlepší, vyhrál to
obrázek holčičky s modrou mašlí.
I když moc povedený nebyl.
jenomže ten ježíšek, kterého její betlémský obrázek při-
nesl, byl nejkrásnější..."
Zkřísnutá (AV 48-53)
Snad každý má v životě chvíli, kdy se mu zdá, že už ne-
dokáže dál žít, někdo má takových chvil víc a je už na ně
jaksi zvyklý, na mě taková chvl1e padla poprvé v osmnácti
letech.
Kamarádka Ilona poznala, že se se mnou něco děje a na-
bídla mi, že mě seznámí s jednou moc fajn holkou. Kdybych
byla věřící, asi bych šla za knězem a vyzpovídala se mu,
kdybych byla společenská, měla bych kolem sebe dost
ochotných uší, které by mě vyslechly, a mně by se už tím, že
bych svá trápení vyslovila, pořádně ulevilo.
"Co je to za holku, ke který jdeme?" zeptala jsem se Ilo-
ny cestou.
"Uvidíš."
"Já se ale nechci někomu cizímu svěřovat."
"Nemusíš."
"A myslíš, že mi to pomůže?"
"Rozhodně."
Chvíli jsme šly mlčky a mně to připadalo moc divné, tak-
hle asi vodili zmatené lidi ve staré Indii k Buddhovi a ve sta-
ré Palestině za Ježíšem.
"Kolik jí je?"
"Devětadvacet."
"Jak vypadá?"
"Uvidíš."
A tak jsem zase mlčela, než jsme došli k paneláku na síd-
lišti a Ilona zazvonila na jeden ze zvonků.
Ozval se drnčák a my vstupovaly, už tenhle vstup do do-
mu byl tak obyčejný, že se mi zdálo nemožné, aby mi tady
někdo dodal snu k životu, obvyklý špinavý dům s opadanou
omítkou, rozbitými skly ve dveřích, otlučenými rohy chodeb
a spoustou hlasů, vůní a pachů, které prosakovaly z jednot-
livých bytů.
Ilona u jedněch dveří zase zazvonila, ozval se znovu bzu-
čák a dveře se pootevřely. Vešly jsme.
Byl to maličký jednopokojový byt s kuchyňkou a v poko-
jíku leželo na posteli děvče.
Bylo tak zkroucené, že jsem nejprve myslela, že dělá ně-
jaký jogínský cvik, teprve pak jsem pochopila, že tu něco
není v pořádku.
Mrzáček? To jsem si myslela zpočátku... Když jsem od ní
odcházela, připadalo mi, že ona je jediná zdravá mezi stati-
síci zmrzačených, kteří žijí kolem.
Její tvář byla překrásná. Jednak měla hezké rysy, ovšem
to, co jí dodávalo krásu, byl pohled.
Podobný pohled mívají krátkozrací lidé, jenže tahle dívka
nebyla krátkozraká, naopak, ti, co vidí moc, a ti, co vidí má-
lo, mají něco společného. Oči anděla.
Tak bych to řekla. Tohle byl pohled, který vám odpouštěl
všechno, co jste kdy udělali, a odpouštěl vám jaksi ještě ku-
předu, co teprve uděláte. Protože je přesvědčen, že už ne-
uděláte nic špatného. Pohled, který vám rozuměl tak doko-
nale,že jste z něj nemohli mít strach, protože ten pohled vás
zároveň miloval. Je zajímavé, že si nepamatuji, jaké barvy
byly ty oči, na barvě ale vůbec nezáleželo.
.Ilona odběhla na nákup a nechala mě s tou dívkou o sa-
motě. Jen jí položila vedle lůžka malou kytičku prvních chu-
dobek, které cestou nasbírala. Všimla jsem si, že pokoj je za-
plněný květinami, zřejmě k téhle dívce každý nějaké přinesl
-a podle toho k ní musela chodit spousta lidí.
Daly jsme se do řeči. Jestli si představujete, že mluvila ně-
jakým kazatelským tónem nebo vemlouvavým hlasem, kde-
pak. Mluvila, jako kdyby byla mou kamarádkou z diskotéky,
smála se každou chvíli -to bylo zvláštní, státe vyhledávala
nějaký veselý rys na tom, o čem jsme mluvily, i když to vů-
bec veselé zdánlivě nebylo. Tím smíchem ale dodávala kaž-
dému jevu nějaký snesitelnější smysl. "Kdo se směje, ten se
nezabije," řekla mi na jedné z mých posledních návštěv u ní
a tuhle větu si dobře pamatuji. Požádala mě, abych si při-
pravila čaj a pro ni také, nemohla pohnout rukama, uvařila
jsem čaj a pak jí dala do pusy brčko aby mohla čaj vypít. Za
půl hodiny se ozval zvonek, dívka zmáčkla palcem nohy tla-
čítko u postele a otevřely se dveře. Ilona přišla s další ná-
vštěvou, která k oné dívce přicházela a která mě vystřídala.
Scházela jsem po schodech a bylo mi, jako bych létala.
"ještě je ti zle?" zeptala se Ilona.
"Mlč," řekla jsem prosebně. Chtěla jsem být sama a v ti-
chu a vychutnávat tu zvláštní náladu, která mne prostupo-
vala. Poprvé po kolika týdnech se mi ulevilo.
Ne že by ta dívka hlásala nějaké nové, neznámé učení,
kdepak. To, že byla křesťanka a nad postelí jí visel kříž, ne-
mělo vlastně -v mých očích -nic společného s tím, jak na
mě působila. Při prvním setkání ještě vůbec nemluvila o ná-
boženství. Záleželo na tom, co v ní její přesvědčení způso-
bilo. Vydechovala ze sebe nějakou zázračnou lahodnou sí-
lu, jistotu, že život je dobrý a že má smysl. Nepochopitelné
na tom bylo, že to působila právě ona -ta, jíž by se nikdo
nedivil, kdyby byla skálopevně přesvědčená, že život žádný
smysl nemá, když člověk může z celého těla hýbat jenom
hlavou a trochu nohama. Ale ona, která měla všechny dů-
vody k zoufalství, dokázala už při prvním setkání ze mě
sloupnout to, co mi bránilo, abych dokázala vidět, že každý
tunel má na konci, třeba sebevzdálenějším, světlo. Od té
doby jsem si navykla za ní chodit. Zkřísnutá, tak to o ní jed-
nou Ilona řekla, že je pěkně životem zkřísnutá. jenže ona
z toho zkřísnutí dokázala vykřesat jas pro ostatní.
Stačí, abych zavřela oči a vidím její tvář. Tvář ozářenou
světlem. Ne od svíčky, z její tváře samé vycházelo to světlo,
které nás, silné a plné života, táhlo zas a zas k tomuhle ra-
nečku bolesti.
Když jsem se vdávala, přivedla jsem k ní manžela, a když
se mi narodilo dítě, nazvala jsem ho po ní a přinesla jí ho
ukázat.
"Škoda, že ho nemůžu pohladit," řekla.
A to byla jediná stížnost, kterou jsem od ní za celé ty ro-
ky slyšela. Stížnost, že nemůže pohladit.
Kolik stížností musela ona vyslechnout za svůj život od
toho zástupu lidí, který se k ní docházel vyzpovídat. A ona
měla jen tento povzdech.
"Pán Bůh věděl, proč mi nedal, abych mohla jezdit na ko-
lečkovém křesle," řekla jindy s úsměvem, jako by to, když
někdo může jezdit na invalidním křesle, byl nějaký velký dar.
Víte, takovéhle věty mi dávaly schopnost vidět svět a své
problémy z nějakého jiného úhlu. Ze snesitelnějšího. Člo-
věk se pak zastyděl, že si stěžuje málem na malichernosti,
han bil se -ne před ní, ale před sebou -za svoje stížnosti,
viděl, že je to vlastně nepatřičné. Zní to možná hloupě ne-
bo alespoň paradoxně, když řeknu, že jsem mívala chvíle,
kdy jsem jí nějak "záviděla zdraví." Záviděla? Ne, to vlastně
ne, jen jsem cítila, že bych si přála být zdravější -tedy tak
zdravá jako ona -v té vyšší podobě zdraví, jakou jsem cíti-
la z ní vycházet a jakou jsem neměla.
"Pokud neděláme nešťastnými jiné, není proč být ne-
šťastní," řekla mi jednou, když jsme spolu byly samy dvě, při
jedné z mých posledních návštěv.
"Víš, bolest má smysl." Kdyby mi to řekl nějaký zdravý
filosof, tak mu to nebudu věřit. Ale od té dívky to znělo jinak.
Na pohřbu jsem jí hodila do hrbu kytičku chudobek.
* * *
Kasparov, Garri, 1963-+; Jak život napodobuje šachy : od šachovnice do správní rady : udělejte správný tah!; [z ruského originálu Šachmaty kak model žizni. přel. Libor Dvořák]. Praha: Argo: Dokořán, 2008. 298 s.; ISBN 978-80-7203-996-8 (Argo:). ISBN 978-80-7363-210-6 (Dokořán: váz.)
PROČ? – je otázka, která dovede odlišit obyčejného taktika, od skutečného stratéga. (48) Stratég začíná tím, že si vytyčí vzdálený cíl a zpracovává způsob, jak ho dosáhnout a to tak, že do toho cíle postupuje obráceným směrem. (34)
Taktika je vědění, co máme dělat, když je co udělat. Strategie je vědění, co máme dělat, když dělat není co. S. Tartakover
V šachu se slabý duch neprosadí, šachy si berou člověka celého. Steinitz
Na šachovnici není pro lež ani přetvářku místo Lasker
*Pokud nezdar škrtneme a zapomeneme na něj, pravděpodobně budeme opakovat stále stejné chyby.
Nezkoumám, ale tvořím. Korčnoj
Když cítíte, že se snažíte ze všech sil, a stejně prohrajete, bývá porážka dvojnásob těžká. (223)
V hodině zkoušek, nechť je lidský bojovný duch nezkrotný. Po porážce mysli na další vítězství.
Pokud sami sebe přesvědčíme, že situace je beznadějná – stane se beznadějnou.
Psychické „svaly“ v podmínkách nečinnosti ochabují stejně jako fyzické. (222)
Pokud ses nesetkal s něčím novým, neznámým, s největší pravděpodobností ses tomu vyhýbal /222/
Změny potřebujeme, abychom si upevnili nervovou soustavu a byli schopni snášet další těžkosti.
Zakoušet jistý nepokoj v napjaté situaci je přirozené, jakmile se při vážných zkouškách chováme bezstarostně, je důvod k opravdovým obavám. (221)
Pocit úlevy, který zakoušíme, když někdo rozhodne za nás, má jepičí život – zejména, týká-li se to bezprostředně nás samotných (a nemusí jít nutně o rány elektrickým proudem) (220)
Deprese vyvolává únavu jako běh na několik kilometrů.
Čím víc starostí si děláme o tom, co si o nás lidé myslí, tím hůře se k nám budou chovat. (218)
Lidská samolibost je nekonečná – omezená je schopnost to skrýt. M. Twain
Tvůrčí energie, to je věc hmatatelná… (215)
Jen nezkušený voják si po první porážce myslí, že je vše ztraceno. Bolívar S.
Šachy… vyžadují především znalost lidské povahy. Aljechin
Člověk má mít zdraví, silné nervy, a musí strašně nerad prohrávat. Pak má šanci stát se mistrem světa.
Člověk nepotřebuje ani zdravý, ani silné nervy a může klidně prohrávat – aby se stal svatým, stačí říci Kristu Ježíši: Ano.
Než se pustíme do boje, je třeba vědět, oč nám v něm půjde. (210)
Nestačí jen něco vědět, je třeba to využít, nestačí jen něco chtít, je třeba to vykonat. Goethe
Abychom neuvízli v sebeuspokojení, je důležité hledat únik před ztrátou motivace. (210)
Nestačí spoléhat jen na své přirozené nadání, je třeba v sobě rozvíjet i kritického ducha. (208)
Stále se pobízej k většímu úsilí… Samolibost je nebezpečný nepřítel
Sebeuspokojení dříve či později vede k neúspěchům. (206)
Úspěch není definitivní, nezdar není smrtelný, smysl má odvaha pokračovat v práci. Churchill
Ve snaze vyhnout se kritice, je skryto velké nebezpečí. (206)
Nechápej kritiku jako urážku, ale jako výzvu
Rozumná kritika je vždy konstruktivní. (205)
Neopravuj, co není rozbité.
Někdy se učitel musí učit od svého žáka.
Nejvíce se naučíš, když hraješ proti soupeři, který tě může porazit. R. Bach
Cesta k velký osobním úspěchům vede přes sebepoznání a hluboké pochopení smyslu a významu toho, čeho jsme dosáhli doposud. (20)
Šachy v sobě obsahují krásu malířství, možná něco navíc. M. Duchamp
Kdo může říci, že šachy nejsou zrcadlem reálného života? (31)
Člověk, který ví, co se má jak dělat, bude mít vždy práci. Člověk, který ví, proč se to musí udělat, bude vždy jeho šéfem. R. W. Emerson
HRA BEZ CÍLE NEMÁ SMYSL
Sebepoznání – hluboké pochopení smyslu a významu co nás potkalo
Šachy jsou obraz reality: zobrazují, jak člověk myslí (6)
V boji o vítězství není možné počítat se soupeřovou hrubou chybou (to je strategie odsouzená k nezdaru) Když vítězíš, je zdánlivě snadné držet se zvoleného plánu.
Tvrdá práce, plné soustředění na cíl…
V údobích zdánlivé stability nemáme zůstat na místě, ale směřovat dále kupředu.
Hledání a formulace správných otázek jsou zárukou úspěchu (při uskutečňování strategie)
Znát příčiny vítězství je stejně důležité jako znát příčiny porážky (204)
Nechytit se na udičku stereotypních představ o sobě (96)
Býváme otroky svých zvyků
Fantasie není žárovka – nedá se rozsvítit stisknutím spínače (94)
Je práce nesnadní – tahat hrocha padlého do bahna.
Nejen jednat, ale i snít
Hodnotíš „výkon“ dne? (Co jsem dnes viděl? Co jsem se naučil?)
Experimenty jsou životně důležité… (87)
Šachy (stejně jako hudba, jídlo…) mohou učinit člověka šťastným. Tarrash
Na šachovnici není pro lež a přetvářku místo. Lasher
Šachy nejsou hra, ale umění. Aljechin
