Cesta zenu

Ukázka u knihy:

Ohrada bez brány (čínsky Wu-men kuan, japonsky Mumonkan)

Sbírka klasických čínských zenových příběhů

sestavená v r. 1229 Mistrem Wu-men Chuej-kchajem,

v překladu a s komentářem Róšiho R. Aitkena

Ohrada bez brány (čínsky Wu-men kuan, japonsky Mumonkan) je jednou z dvou nejvýznamnějších sbírek kóanů v zenové literatuře. Čínský čchanový mistr 13. století, Wu-men Chuej-kchaj (Mumon, 1183-1260), učitel školy Lin-ťi (Rinzai), ji v r. 1229 sestavil ze 48 kóanů, klasických příběhů, které doplnil vlastními stručnými komentáři a krátkými verši, a používal tuto sbírku k zasvěcování svých žáků do paradoxní podstaty přirozeného myšlení.

Róši Robert Aitken, jeden z významných amerických zenových mistrů a představený Diamantové sanghy v Honolulu, doplnil originál vlastním komentářem.

https://www.travell.cz/kniha_699_Ohrada_bez_brany

Nan-čchuan zabíjí kočku

Kněz Nan-čchuan našel mnichy z východní a západní síně, jak se hádají o kočku. Uchopil kočku a řekl: „ Všichni poslouchejte! Jestli dokážete něco říct, ušetřím tuto kočku. Pokud nedokážete nic říct, uříznu jí hlavu.“ Nikdo nedokázal říct ani slovo, a tak Nan-čchuan rozťal kočku vedví.

Když se toho večera Čao-čou vrátil zvenčí, Nan-čchuan mu řekl, co se stalo. Čao-čou si sundal z nohy sandál, položil si ho na hlavu, a vyšel ven.

Nan-čchuan řekl: „Kdybys tam byl, ta kočka by byla ušetřena.“

Wu-menův komentář:

Řekni mi, jaký mělo smysl, že si Čao-čou položil na hlavu svůj slaměný sandál? Jestli tu dokážeš podat odpověď, uvidíš, že Nan-čchúanova výzva nebyla nezodpovědná. Ale pokud to ještě nedovedeš - pozor!

Wu-menův verš:

Kdyby tam byl Čao-čou,

vzal by si to na starost;

vytrhl by meč

a Nan-čchuan by žebronil o život.

Nan-čchuan Pchu-júan (Nansen Fugan, 748-835) byl znám také pod svou přezdívkou, Wang. Byl nejrezolutnějším realizovaným učitelem, který byl koncem osmého a počátkem devátého století, spolu s Paj-čangem, jedním z Ma-cuových velkých nástupců. Tento příběh je nejlépe známou anekdotou o něm, zanechal nám však mnoho dalších nádherných rozhovorů a příběhů.

Například:

Guvernér Lii-keng řekl Nan-čchúanovi: „Mám ve svém domě kámen. Někdy vstává, někdy si lehá. Je možné, abych jej opracoval do podoby Buddhy?“ Nan-čchuan řekl: „Ano, to je.“

Lii-keng řekl: „Je nemožné, abych jej opracoval do podoby Budhy?“ Nan-čchuan řekl: „Nemožné! Nemožné!“

Nan-čchuan dotáhl guvernérovy otázky až do konce a odhaluje nám učitelovu roli při práci se studenty. Spojil se s dalšími velkými učiteli doby Tchang: aby vysvětlil podobu naší vlastní zenové práce.

Nan-čchuan a Cao-čou spolu cvičili, jako učitel a žák, po čtyřicet let, většinu z nich strávili spolu v klášteře na vrcholku hory Nan-čchuan. V oněch raných dobách rozkvětu zenových studií měli velcí učitelé tolik žáků, že nemohli učit každého individuálně. Učili prostřednictvím veřejných rozhovorů na večerních setkáních, a byli vždy připraveni i pro další méně formální příležitosti v klášteře a okolí. Nan-čchuan se často obracel ke svému staršímu žákovi Cao-čouovi, aby tato setkání zrekapituloval. Takto si Cao-čou za dlouhého života v ústraní se svým velkým mistrem založil základy pro svou vlastní dlouhou učitelskou dráhu, která nás dosud inspiruje:

Když šel Nan-čchuan kolem lázně, uviděl mnicha, který měl na starosti ohřívání koupele a zeptal se: „Co děláš?“

Mnich řekl: „Ohřívám koupel.“

Nan-čchuan řekl: „Nezapomeň zavolat krávu, ať se jde vykoupat.“

Večer přišel ten mnich do Nan-čchůanova pokoje.

Nan-čchuan se zeptal: „Co tady děláš?“

Mnich řekl: „Jsem tu, abych řekl krávě, že koupel je připravena.“

Nan-čchuan se zeptal: „Přinesl jsi opratě?“ Mnich nedokázal nic říct.

Později o tom Nan-čchuan vyprávěl Cao-čouovi.

Cao-čou řekl: „Já vím, co bych řekl?“

Nan-čchúan se zeptal: „Přinesl jsi opratě?“ Nato Cao-čou chytil Nan-čchua-na za nos a zatahal ho za něj.

Nan-čchuan řekl:“ Správně, správně - ale proč tak zhurta?“

V tomto příběhu nachází Nan-čchuan mnichy z východní a západní síně, jak se hádají o kočku. Nepochybně šlo o nějaký druh spekulace: možná jeden mnich tvrdil, že kočka má buddhovskou podstatu a druhý mu oponoval, zatímco ostatní mniši stáli kolem a poslouchali.

Náhodou se tu objevil Nan-čchuan s nožem v ruce, možná s prořezávacím nožem, který měl k práci na zahradě. Když viděl svou příležitost, uchopil kočku a zvolal: „Jestli dokážete něco říct, ušetřím tuto kočku. Pokud nedokážete nic říct, uříznu jí hlavu.“

Viděl svou příležitost! Nan-čchuanova mysl odpočívala v Budha-Dharmě jako lev pod akácií. Hádka uvedla všechny jeho smysly do nejvyšší pohotovosti. „Ha! ha! - tady je příležitost nakrmit mláďata!“ V každodenním životě se takové příležitosti otáčet kolem dharmy objevují jedna za druhou. Se lví myslí Nan-čchuana můžete nakrmit každého, dokonce Nan-čchuana samotného.

Ale nikdo nebyl schopen říct ani slovo, a tak Nan-čchuan roztál kočku vedví. Proč taková drsnost? Učitelé říkali od začátku, že Nan-čchuan ve skutečnosti kočku

nezabil. Ve svém teišó na tento příběh Jasutani Róši obratně předstíral akt krájení nešťastného zvířete, zatímco jej při tom pustil. Snad se to opravdu udalo tímto způsob. Pokud ano, pak to na hodnotě příběhu nic neubírá.

Jak jsem poznamenal jinde, velcí mimové nepředstírají. Marcel Marceau je oním motýlkářem, on je oním vězněm obklopeným zdmi cely. Pantomimy jsou události, které byly personalizovány, zvnitřněny, a pak předvedeny všem k vidění. Čím vnitřněji je událost pochopena, tím živější je předvedení. Zenový umělec Sen-gai nakreslil Nan-čchuana držícího ubohou kočku, s nožem v ruce a s dvěma mnichy zírajícími v ohromení. Jeho verš zní:

Zaříznout jednu, zaříznout všechny -ale proč jen kočku? Předáky mnichů obou síní; dokonce Wanga, Starého Mistra.

Pokud přeříznete přadeno, každá nitka je přeříznuta - a v tom spočívá Nan-čchuanův čin. Všechno odchází - všechno je zabito. Mniši byli zasaženi němotou, podmínky byly splněny. Jakkoli může být Sengaiova poznámka důležitá, nesměřuje k ústřednímu činu v kóanu. Jeho vnitřní důležitost nespočívá v mávání nožem a zabíjení kočky - jak opětovně staří učitelé poukazují, když komentují tento příběh.

Dříve jsem předpokládal, že pointou tohoto kóanu je, že by člověk měl být vždy připraven promluvit, vykonat vhodný čin. Podívejte se například, jak rázně Nan-čchuan reaguje na hádku mnichů. Byl schopen zareagovat - byl odpovědný dharmě, mnichům a všem bytostem. Stejným způsobem by přinejmenším předáci mnichů měli být schopni přijít s něčím vhodným, když Nan-čchuan pronesl své ultimátum. To je v podstatě pravda, ale ani to není onou pointou. Co je ústředním činem tohoto kóanu? Co je vnitřní událostí? Urči tento základní motiv, a shledáš, že se ti odkrývá rovněž druhá část příběhu.

Cao-čou byl mimo klášter, na pochůzce. Když se vrátil a Nan-čchuan mu vyprávěl, co se stalo, položil si sandál na hlavu a klidně vyšel ze dveří. Bylo mi řečeno, že položit si sandál na hlavu bylo ve staré Číně znamením smutku, a toto dodává kóanu jistou kousavost a dokonce logiku. Ale nedomnívejte se, že Cao-čou, jak vychází ze dveří, je pohnut právě smutkem. Pravé truchlení je vnitrnější věcí než je pouhé vyjádření lítosti nebo pronesení modlitby. Co je pravé truchlení? Dotkněte se tohoto rozměru a můžete vyjít ven spolu s Čao-čouem. Ten reagoval přímo na Nan-čchuanův popis události, z hlediska mysli nesužované rozením a smrtí. Někteří lidé říkají, že Čao-čou chtěl vyjádřit to, že klášter je obrácen vzhůru nohama mnichy, kteří se hádají o intelektuálních záležitostech. Kdyby tam byl Čao-čou, říkají, zareagoval by na Nan-čchuanovu výzvu a kočka by byla ušetřena. Takové vysvětlení obchází příběh a přeskakuje rovnou k verši. Držte se kóanu: jak pohlížíte na Čao-čoua - kráčejícího ven se sandálem na hlavě? Nejen, že Čao-čouova řeč neobsáhovala žádné nesrovnalosti, jeho jednání bylo jako blesk, prosté slov a běžných zvyklostí. Spekulace vyprchává, metafyzika se hroutí a velká záhada je odhalena.

Nan-čchúan řekl: „Kdybys tam byl, ta kočka by byla ušetřena.“ Starý učitel nevyjadřuje lítost. Je potěšen svým velkým žákem, a navíc je potěšen tím, že kočka nezahynula zbytečně.

Wu-men záležitost dále objasňuje: „Řekni mi, jaký mělo smysl, že si Cao-čou položil na hlavu svůj slaměný sandál? Jestli tu dokážeš podat odpověď, uvidíš, že Nan-čchiianova výzva nebyla nezodpovědná. Ale pokud to ještě nedovedeš - pozor!“ Slovo „pozor“ je tady napsáno znakem, který znamená „úzký průchod“ -úzkou cestu mezi narozením a smrtí na jedné straně, a ne-zrozením a ne-smrtí na straně druhé.

Je tu další riziko. Řekněme, že máte trochu vhledu do Nan-čchůanovy realizace (exekuce) a Cao-čouovy reakce, ale váháte z nějakého důvodu, který je mimo kontext kóanu. Pak se vystavujete nebezpečí. Ve skutečnosti jste se ještě nepostarali o tu kočku. Osvoboďte se. Zaříznout jednu, zaříznout všechny, a Nan-čchúanova mysl a mysl Cao-čoua se před vámi nepochybně objeví.

Wu-men ve svém verši komentuje dále: „Kdyby tam byl Cao-čou, vzal by si to na starost; vytrhl by meč a Nan-čchúan by žebronil o život.“ Toto odráží Nan-čchúanova poslední slova k Cao-čouovi: „Kdybys tam byl, ta kočka by byla ušetřena.“ Ano, ale pak by tu nebyl žádný příběh a žádná odpověď.

Co by Cao-čou udělal? Vzpomeňte si na starý příběh o démonovi, který seděl vedle cesty a vyžadoval magická slova? Pokud lidé nedokázali nic říct, nebo když řekli špatná slova, přišli o hlavu. Nikdo nemohl démona zabít, ale nejprostší sedlák, tlačící svou káru na trh, jej dokázal přinutit smát se a tleskat rukama.

Toto je způsob zenového rozhovoru, mondó. Teď má slova a chování přinášejí velmi důležité téma, teď vyhrajete kontrapunkt. Hostitel a host, rodič a dítě, přehodíme si role a pobavíme se, přinášejíce hudbu hvězd:

Když Súan-ša přišel do okresu Pchu-tchien, měl v mysli spousty rozptylujících myšlenek. Příštího dne se zeptal staršího Sia-tchanga: „Kam odešel včerejší zmatek?“ Sia-tchang nadzvedl cíp svého roucha. Súan-ša řekl: „V tom není žádná souvislost.“6

Může se zdát, že Súan-ša zde Sia-tchanga opravuje. Není tomu tak. Oba podávali po věky teišó. Zde toto, tam ono. Nan-čchúan mává mečem, který zabíjí. Cao-čou vládne mečem, který dává život. Ústřední otázka první části je jako jít na lůžko. Ústřední otázka druhé části je jako vstát a jít do práce. Zde Nan-čchúan, tam Cao-čou.

(s. 97-100)

Další ukázky jsou z knihy:

Kniha mlčení :texty staré Číny.

Edited by Oldřich Král. Vyd. 2., dopl. Praha : Mladá fronta, 1994. 237 s.

(Sebrané spisy Mistra Zhuanga představují první úplný český překlad Mistra Zhuanga. Oldřich Král, autor překladu, úvodní studie i komentářů, se interpretací a překladem Zhuangova díla zabývá soustavně od poloviny šedesátých let. Své první zhuangovské texty a překlady zařadil do knihy Tao-texty staré Číny (1971), vydané napodruhé pod původním titulem Kniha mlčení v roce 1994. První verzi překladu Vnitřních kapitol vydalo nakladatelství Odeon jako 578. svazek Světové četby v roce 1992. Zvláštní kapitola (str. 181 - 205) je Mistru Zhuangovi věnována v Čínské filosofii (Pohled z dějin), kterou vydalo nakladatelství Maxima v roce 2005.)

Tao: Čuang Svobodná šťastná pouť

Ten, kdo si vyjde do polí tam na obzoru, třikrát se nají a vrací se zpět s břichem plným, jak bylo předtím. Ten, kdo si vyjde sto mil daleko, už si musí vyloupat rýži k přenocování. Ten, kdo si vyjde tisíc mil, aby měl zásoby na tři měsíce. Co o tom všem ví taková havěť! Malé poznání nedostihuje velké. Krátký věk nedostihuje dlouhý. Jenže to neví! Ranní houby nikdy nepochopí, co je to novoluní. Cvrček zas nikdy nepozná střídání jara s podzimem. To je krátký věk! Na jihu země Čchu žije Ming Ling, jehož jaro i podzim trvají každé pět set let. Ve starověku žil Ta Čchun, jehož jaro i podzim trvaly každé osm tisíc let. Pcheng Gu je dodnes proslulý tím, jak dlouho byl živ. A mnoho lidí se mu dnes hledí vyrovnat. Není v tom cosi smutného?

Totéž obsahují Tchangovy otázky, které kladl Ťimu:

„Na severním pólu se rozlévá moře, je to Nebeské jezero. Tam žije ryba - v šíři tisíc mil, délku nikdo ani nezná. Její jméno je leviatan kun. A je také pták jménem pcheng - se hřbetem jako pohoří Tchaj-šan, s křídly jak z nebe visící mraky. Na větrném víru stoupá vzhůru, až tam, devadesát tisíc mil vysoko, kde končí mraky a vzduch, nad sebou jediné azurovou oblohu, obrací se k jihu a vydává se k Jižnímu moři.“

Křepelka se mu smála: „Kam se žene? To já povyskočím, popoletím sedm osm stop a znovu sednu na zem. Poletuji mezi pelyňky, i to je nejvyšší meta létání. Kam se žene?“

Tak vypadá tedy spor velkého s malým.

Někteří vědí právě dost, aby dosáhli úřadu; jiní jsou s to ochránit okres; další mají mravní sílu rovnou vládci; na něčí schopnost spolehne svět. A každý z nich sebe samého vidí jako ta křepelka! Takový Mistr Sung Jung by se jen pobaveně šklíbil. Kdyby ho celý svět velebil, nepřidalo by mu to na sebevědomí, kdyby ho celý svět haněl, nebyl by proto o nic skleslejší. Přesně si uvědomoval rozdíl mezi vnitřním a vnějším, rozlišoval hranice mezi slávou a pohanou, toť vše! Je málo takových, kteří se takhle dovedli postavit k světu! Ačkoli byl takový, zdá se, že ještě zbývá, co nevěděl založit!

To Mistr Lie, ten putoval na větru s lehkostí dokonalého mistra. Na patnáct dnů a potom se vracel zpátky. Je stále málo takových, kteří dosáhli takové míry štěstí! A přece, i když se osvobodil od chůze, pořád zůstalo něco, oč se musel opírat!

Ale pro toho, kdo si osedlá pravidelný běh Nebe i Země, kdo osedlat umí Světlo, linu, Vítr, Déštf, Noc a Den, šest podob prvků energie Čchi, je putování bez konce, takový by se nemusil už o nic opírat a na ničem nebyl by závislý!

Proto se říká: Dokonalý člověk nemá Já, Posvěcený nemá Zásluhy, Osvícený nemá Jméno.

Císař Jao se vzdával vlády nad říší ve prospěch Sú Jou:

„Když vyjde slunce či měsíc a louče nezhasnou, světlo, které vydávají, je stěží patrné! Když se spustí déšť a někdo dál zalévá pole, cokoli zavlaží, je marná a zbytečná námaha! S vaším příchodem se dostalo říši dobré vlády, já přesto dál darmo zabírám místo. Sám dobře vím o své nedostatečnosti, a proto prosím, abyste se ujal říše!“

Sú Jou odpověděl: „Vy vládnete říši a ta má tak už dávno dobrou vládu, měl bych přesto přijít na vaše místo. Mám to snad učinit pro to, abych si získal jméno? Jméno je jenom pouhým hostem skutečnosti. Mám to tedy učinit, abych se stal hostem čehosi? Střízlík si staví hnízdo v hlubokém lese, nezabere však víc než jedinou větev. Hraboš také pije z veliké řeky, nespotřebuje však víc, než čím by naplnil břicho. Vraťte se a zůstaňte vládcem! Nemám, čím bych mohl být prospěšný říši. I kdyby přestal kuchař spravovat svou kuchyni, kněz se proto přece nechopí číší a mis a nepůjde na jeho místo!“

Tien Wu si žádal vysvětlení od Lien Šu: „Slyšel jsem vyprávět Ťie Júho, jeho vyprávění postrádalo jakýkoli podklad, rozbíhal se do šíře, odkud neznal návratu. Ustrnul jsem nad jeho řečí, podobala se Mléčné dráze, tak byla bez konce, tak byla bez hranic! Od všeho lidského cítění se odloučil tak dalece, jako je vnitřní dům odloučen od venkovního chodníku!“

„Na hoře Daleký Ku-še žije prý Světec. Svaly a kůži má jako led a sníh, je jemný a něžný jako panna, neživí se žádným z pěti druhů obilí, dýchá jen vítr a pije rosu, jezdí na oblacích, zapřahaje větrné draky, a tak se vydává za hranice čtyř oceánů. Jeho duch je pevný, soustředěný, …“ /s. 92 - 93/

Komentář

Jak potom může vůbec něčemu předcházet? Nevíme ledy, co předcházelo a předchází věcem, a přece se nepřestávají rodit a vznikají. Což jenom ukazuje, že věci jsou ve své přirozenosti to, co jsou. A že není žádného stvořitele věcí!

Může se prohlásit, že známe příčiny některých věcí. Vyvstane však další otázka, co jsou příčiny těchto příčin? A nepřestaneme-li opakovat tuto otázku, dostaneme se až k tomu, co vzniká samo sebou a je, co je! A tam se už nelze ptát po příčině. Můžeme toliko říci, že všechno je, co je!

Nejenže nebytí se nemůže státi bytím, ani bytí se nemůže státi nebytím. A i když se bytí dovede tisícerým způsobem měnit, v nebytí se změnit nemůže. A tak se také nemůže stát, aby nebylo bytí. A bytí trvá věčně!

Nežijeme proto, že bychom si to přáli. A v onom rozmezí našeho žití, v přidělené nám stovce let sedáme, vstáváme, chodíme a stojíme, konáme a odpočíváme, získáváme a ztrácíme a naše cítění i naše vědění a schopnosti - to všechno, co máme, i to všechno, co nám chybí, všechno, co děláme, a všechno, s čím se potkáváme - nic z toho není takové, jaké je, proto, že bychom.si je takovým přáli mít. A všechno je takové, jaké je - po své přirozenosti!

Nežijeme proto, že bychom si to přáli. A přece se někteří cílevědomě usilují státi geniálním umělcem. Nikdy však neuspějí. A druzí se stávají geniálními umělci zcela přirozeně; ani sami nevědí jak. Jiní se cílevědomě usilují stát světci, a nikdy neuspějí. A druzí se světci stávají zcela přirozeně, aniž o tom vědí. A nejen světci a geniální umělci se nedají napodobit, stejně se nemůžeme stát ani blázny nebo psy jenom proto, že snad se jimi chceme stát a snažíme se jimi být!

Říká se, že polostín je dítětem stínu a stín je dítětem věcí a věci jsou zas dítětem stvořitele. Jenže bych se chtěl zeptat, zda je stvořitel, nebo není? Není-li, jak může cokoli stvořit? A když je, pak je ovšem jen jednou z věcí, a jak může jedna z věcí rodit všechny

Ostatní věci? A jak tedy není stvořitele. Všechno se rodí samo sebou. Všechno se rodí samo sebou a nic není rozeno jinými věcmi, tak to je přirozená Cesta všehomíru!

Přirozenost každé věci má své hranice, a je-li kdo sváděn něčím, co leží už za těmito hranicemi, jeho přirozenost se tím narušuje. Proto bychom měli odvrhnout podobné svody a žít bychom měli podle své přirozenosti, a nikdy podle přirozenosti druhých. Jen tak se zachová celistvost naší přirozenosti!

Ti, kdož napodobují světce, napodobují to, co učinili, ale to, co světci učinili, je už dávno minulé, a tak se nemůže hodit do současnosti. Proto nemá ceny je napodobovat! Co minulo, to je mrtvé, jen současnost, je živá! A prohraje každý, kdo se pokouší pořídit s živým prostřednictvím mrtvého!

Světci se ubírají po cestě proměny a plují po proudu každodenního obnovování. Věci se mění a světci s nimi. Proměna nemá stání ani světci nemají stání. Proto v životě tratí, leč v smrti trvají dál. A tedy trvají věčně!

Tao nečiní bohy božskými, nebo jsou bohové sami božští, uděluje jim tedy Tao božskost, aniž snad bylo její příčinou. Tao nerodí svět, nebo se rodí svět sám, je tedy Tao rodičem světa, aniž jej rodilo!

Pravý muž v sobě sjednocuje přírodu i člověka a veškeré věci činí si rovné, pro něho neexistují protiklady mezi věcmi, pro něho neexistuje spor mezi přírodou a člověkem. Tak je prázdný, a zároveň je vším, je nevědomý, aleje všude, tak spojuje své vlastní já s kterýmkoli jiným!

Dokonalý muž je druhým bez užitku, vždyť všechno je užitečné samo sobě, a proto i dokonalý muž ponechává všemu jeho vůli i jeho jméno, zatímco sám se všemi splývá bez rozdílu. Jen tím se vyhne ránám ve světě lidí a povždy užívá užitek pravý. Tak to je ten ošklivec se svou ctností. /s. 116 - 117/

Osim Mendelštat

Rozprava o Dantovi 1968

Několik doplňkových odkazů:

https://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=280

https://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=13957

https://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=22659

https://www.spisovatele.cz/osip-mandelstam

https://www.advojka.cz/archiv/2005/10/vypisky

Ukázka z „Rozprav…“

Cosi gridai colla faccia levata . . . * /Inf. XVI, 76/ (Tak místo odpovědi vzkřikl jsem, tvář pozdviženu.)

I

Básnická řeč je vzájemné prolínání dvou zvu­kových kvalit: první — to je metamorfóza průběžně a spon­tánně vznikajících básnických prostředků, jak ji slyšíme a vnímáme, a druhá je vlastní řeč, tedy intonace a fonetická práce, kterou zmíněné prostředky vykonávají.

Z toho vyplývá, že básnická řeč není součástí reality — ba ani té nejdokonalejší a nejvytříbenější — tím méně pak jejím odrazem, což by už byl přímo výsměch zákonu iden­tity, a že si naopak a ohromující svrchovaností dobývá pro sebe nové pole mimo naše prostorové kategorie, že netlumočí, ale spíše rozehrává realitu svými specifickými prostředky, jimž se laicky říká obrazy.

O básnické řeči se dá jen s vážnými výhradami tvrdit, že zní, protože slyšíme pouze ono prolínání dvou zvuků, z nichž první sám o sobě je absolutně němý a druhý je bez metamorfózy básnických prostředků naprosto nicotný a ne­zajímavý a připomíná spíš volné vyprávění, což je podle mého názoru nejpřesvědčivější důkaz o absenci poezie, ne­boť tam, kde se objeví možnost sebemenší souměřitelnosti věcí a jejich popisu, tam je vzduch čistý, tam, jak se říká, poezie hlavu nesložila.

Dante je spontánní básnický génius, žádný výrobce poe­tických obrazů. Dante je stratég zvratů a prolínání a nej­méně ze všeho poeta v onom „evropanském“ a pseudokulturním smyslu slova.

Jen zápasníci v aréně, svíjející se v jednom klubku, sne­sou přirovnání s básnickou metamorfózou a básnickým sou­zvukem.

„I zápasnici, natření a nazí, odhadnou, jak se chytnout nejvhodněji, než k ránám se a k zápolení srazí...“

Srovnejme si to se současným filmem: jeho škrkavčí metamorfózy nejsou ničím jiným než krutou parodií na organičnost básnické řeči, neboť záběry po sobě následují bez boje, nejdřív běží jeden a pak je vystřídán druhým.

Představte si, že jste něco pochopili, že jste se toho zmoc­nili, že jste to vyrvali temnotám, a to vše že jste dokázali v jazyce, který jste ihned, jakmile k tomuto vašemu objevu došlo, dobrovolně a rádi zapomněli ...

V poezii je důležité jen a jen takovéhle tvořivé vnímání, za žádnou cenu to nesmí být vnímání pasivní, které pouze reprodukuje a tlumočí. Sémantické uspokojení se pak rovná pocitu, jako byste splnili rozkaz.

Smyslové vlny (signály) mizí, jakmile splnily svou funk­ci: čím jsou silnější, tím bývají těkavější, tím méně jsou ochotny dál s vámi ztrácet čas.

Bez nich se ovšem nedá dělat nic jiného než biflovat, vrá­žet si do mozku hotové hřebíky, takzvané kulturně-poetické obrazy.

Tato povrchní, explikativní obraznost nemá však s orga­nickou, bytostnou obrazností naprosto nic společného.

Hodnota poezie je úměrná rychlosti a energii, s níž poe­zie vštěpuje své interpretační záměry (rozkazy) neorganizované, slovníkové, čistě kvantitativní slovotvorné hmotě. Takže proniknout k smyslu básně znamená dostat se z jednoho břehu na druhý přes širokou řeku, ucpanou čínskými džunkami, jež plují různými směry. Takovou cestu nelze rekon­struovat, nepomůže vám v tom ani výslech džunkařů, protože ani ti vám neřeknou, jak a proč jste přeskakovali z džunky na džunku.

Básnická řeč je koberec utkaný na tkalcovském stavu se spoustou osnov, které se od sebe liší jen interpretačním zabarvením, jen v partituře nekonečně proměnlivé básnické signalizace.

Básnická řeč je nesmírně pevný koberec, utkaný z vodstev — koberec, na němž se proudy Gangu, vybrané za textilní téma, nemísí se vzorky vody z Nilu nebo Eufratu, ale každý si zachovává svou barvu v třásních, obrazcích i ornamentech — nikoli však v epických vzorech, neboť epický vzor je totéž co převyprávění. Ornament má tu dobrou vlastnost, že jsou na něm patrný stopy jeho vzniku, je to rozehraný kus reality. A mohou to být motivy, jaké vás napadnou — z říše zvířat, rostlin, stepí, Skythů, Egypťanů, národní nebo barbarské — všecky jsou sdělné, vidoucí, tvořivé.

Ornamenty jsou strofické. Vzory štrikované.

Ten velkolepý básnický hlad staříků Italů, ta jejich ukrutně mladá žízeň po harmonii, ta smyslná vášeň pro rým il disio! (žádostivost, touha)

Ústa pracují, úsměv je hybnou pákou verše, chytře a vesele rudnou rty, jazyk se důvěřivě tiskne k patru.

Vnitřní podoba verše je nerozlučně spjata s nesčíslnými výrazovými proměnami, rychle se střídajícími v obličeji vzrušeného pěvce.

Umění řeči vlastně znetvořuje naši tvář, její klid exploduje, nehybná maska padá ...

Když jsem se začal učit italsky, stačilo zběžné seznám s italskou fonetikou a prozódií, abych pochopil, že se těžiště mluvy přemisťuje blíž ke rtům. Najednou přišel ke cti koneček jazyka. Zvuk se vrhl k závoře zubů. A co mě také udivilo — infantilnost italské fonetiky, její báječná dětinskost, příbuznost se žvatláním robátka, jakýsi odvěký dadaismus.

(7-9)

Když pozorně sledujeme pohyb rtů dobrého recitátora, máme pocit, že je to lekce pro hluchoněmé, neboť dobrý recitátor přednáší tak, jako by mu mělo být rozumět i s vy­loučením zvuku, artikuluje každou hlásku s pedagogickou názorností. Stejně tak je to i s dvacátým šestým zpěvem — stačí se jenom podívat a slyšíme jej. Řekl bych, že tento zpěv je jedna znepokojivá a dráždivá hláska vedle druhé. Valčík je plavnost sama, vlnění samo. I jeho vzdálená podoba by byla nemyslitelná v kultuře helénské nebo egyptské, ale byla by únosná v čínské kultuře a je naprosto zá­konitá v nové kultuře evropské. (Za toto srovnání vděčím Spenglerovi.) U kolébky valčíku stojí ryze evropské zalí­bení v opakujících se kolébavých pohybech, totéž zálibné naslouchání vlnám, kterým je prostoupena celá naše teorie zvuku a světla, celé naše učení o hmotě, celá naše poezie a celá naše hudba.

VI

Poezie, jak musíš závidět takové krystalografii, jak si musíš okusovat nehty hněvem a bezmocností! Je pře­ce zjištěno, že matematické kombinace, samozřejmé pro tvoření krystalů, nejdou odvodit z trojrozměrného prostoru. Jsou ochotně k službám každému kousku křišťálu, ale tebe odmítají vůbec brát na vědomí.

Dante a jeho současníci neznali geologická období. Nevě­děli nic o paleontologii, o době kamenné, o infuzóriovém vápenci, o zrnitosti, krupnatosti a vrstevnatosti zemské kůry. Kroužili ve svém kalendáři, den a noc rozdělovali na kvadráty. Středověk nemohl pochopitelně přijmout Ptole­maiovu soustavu - i ta by jej totiž popřela.

K biblické genetice přidali Aristotelovu fyziku. Tyhle dva komponenty, tak nesourodé, se těžko daly spojit. Obrov­ská výbušná síla Genesis — idea spontánního zrodu — úto­čila na směšně malý ostrůvek Sorbonny ze všech stran, a

jistě nebudeme daleko od pravdy, řekneme-li, že Dantovi současníci žili v archaickém světě, omývaném ze všech stran současností jako tjutčevským oceánem, jenž také oblévá celou zeměkouli. Dnes si už těžko představíme, jak mohla být tak banální fakta — nezbytná součást všech školních taháků na nejnižších stupnich — jak mohla být celá biblic­ká kosmogonie, doplněná o spisy církevních otců, přijímána tehdejšími vzdělanci doslova jako nejčerstvější noviny, jako právě vyšlé zvláštní vydání.

Když se podíváme na Danta z tohoto zorného úhlu, zjis­tíme, že pro něho nebyl mýtus ani tak posvátnou záležitostí, před níž se padá na kolena, jako spíš námětem, kterého mohl využít pro senzační reportáž nebo k vášnivému expe­rimentování. V dvacátém šestém zpěvu Ráje se Dante vydrápe až k Adamovi a udělá s ním interview. Asistuje mu sv. Jan, autor Apokalypsy.

Odvažuji se tvrdit, že všechny prvky současného experi­mentu najdeme už v Dantově přístupu k mýtu. Zde jsou: kolem pokusu se uměle vytvoří napjatá atmosféra, použije se přístrojů, o jejichž přesnosti nemůže být pochyb, načež se důkaz provede co nejnázorněji a sdělí po lopatě.

Šestadvacátý zpěv Ráje by se dal nazvat slavnostní zkouš­kou v koncertním prostředí a za pomoci optických přístro­jů. Uzlovými body jsou tu hudba a optika.

Dantův „pokus“ je ovšem plný rozporů, zmítá se totiž mezi podobenstvím a experimentem. Podobenství vystrkuje hlavu ze starosvětské patriarší torby s úmyslem strčit ji hned zase nazpátek, jakmile se ukáže, že svou úlohu už splnilo. Experiment vytrhne z celého komplexu zkušeností ten či onen fakt, který se mu hodí, a už jej zpátky nevrátí, ale nechá volně cirkulovat.

Evangelijní podobenství a scholastické příkládky z ka­techismu je osev jednak stravitelný, jednak vyhubitelný. Avšak experimentální věda vybírá jednotlivá fakta z ce­listvé skutečnosti, vytváří z nich jakýsi osivový fond….

(33-34)

Lu Ti  Popis básně

Tak v samém středu stoje vzpřímený básník dohledá do konce všehomíru svou duši mysl sytí odkazem klasických knih poslušen plynutí času stýská si nad tím co míjí v pohledu na tisíc věcí se mu v hlavě myšlenky rojí: tak v podzimku sychravém lituje spadalé listí a v jaru voňavém se těší z něžného větvoví a srdce jinovatkou mrazí a mysl s mraky letí do dálek tak opěvá výšiny časných činů o lidech starověku zpívá toulaje se královskou oborou básnictví chvalořečí harmonii krásy tak dojat povždy bere list a štětec přikládá aby vše vyjádřil jak umí ve znacích

Zpočátku: obrátí nazpět svůj zrak i sluch

do mysli vnoří se v neutuchajícím tázání

tak duch jeho pádí do osmi konců světa

a srdce putuje do výšin nejzazších

až nakonec:

se jeho nitro rozsvítí a stále jasněji

se mu blíží věc v zřetelných obrysech

po douškách saje tu šťávu knih

a na jazyce chutná vonnou trest' šesti uměn

tak po hladině nebe plyne v bezpečném tom spočinutí

a v ponorné prameny se hloubej potápí

načež: ta pravá slova stěží dobytná

jak na udici rybky potáhne z dvojnásob hlubokých tůní

a - prchavou krásu mihotavou

jak ptáka lukem spoutaného stáhne z nadoblačných

výšin dolů a sbírá slova dotud chybějící sklízí rýmy dosud neslýchané odmítaje jitřní květy již jednou otevřené otevírá květy večerní jež nebyly dosud dotčeny tak všechen čas ať minulý či dnešní nahlíží jako okamžik jediným pohledem obejme svět

Když tamto se stalo:

začnou se volit významy a pořádají se podle druhu

začnou se zkoumat slova a k sobě se řadí

básník ohmatá vše co má tvar

zahraje na všechno co nosí v sobě zvuk

tak střásá z větví listí

po řece vzhůru hledá pramen

od skrytého ke zřejmosti spěje

jindy zas hledaje snadné naráží na překážku

tak zvířata se zděsí nové proměny tygra

a ptáci se rozprchnou když se objeví drak

někdy všechno k sobě hladce přilne

jindy je vše křivolace rozkotané vyvedeno z klidu

básník své srdce musí vyprázdnit až do dna

aby soustředil myšlenky

a všechen rozum musí posbírati

když tvoří slovo

/ 140 141/

S Kung Fu O poesii

/208/

Tichá nezaujatost

V prostotě přebývá a v mlčení nádherný všehostroj nikdy nepostižený co pije z pramenů nejvyšší harmonie a s jeřábem je hotov se pustit v let:

tak vánek teplý a vlahý

pleská ti do šatu povívá kolem hlavy

a básník poslouchá jak znějí vzrostlé bambusy

jak krásné! - vzdychne -jen ty si vezmu s sebou

jenže co na pohled jen tak při povrchu zdá se při prvním pokusu ti mizí kdesi v dálce vše podobnost jen zdánlivá a sotva vztáhneš ruku uhýbá

*

Pestrost

Pestrý je věčnověký proud té velké řeky

když jaro vystaví na odiv své květy

zatímco v hlubokém údolu ztajeném mezi skalami

se chystá setkání se vzácnou bytostí:

broskvoň smaragdový květ volný vítr slunce říční běh cesta se stáčí stínem jív vzlétají žluvy v hejnech svých -

co osedlat chtěls to od tebe prchá spíš tichým poznáním uchopíš to pravé jež konce nemá nikdy nevyčerpá se a se vším co už tu bylo tvoří zase nové

Pohrouženost

Zelený lesík slavení na samotě v průzračném vzduchu se naklání slunce sundám si šátek a sám kráčím naslouchám cestou křikům ptačím:

labutě a husy nejsou ještě zpátky

druzi mi zatím odešli do světa

z mé mysli se tím nevzdálili

tam jsou jak dřív dokud tu ještě žili -

lazurné mraky sem mořský vítr přináší

nad břehem noci měsíc nezhasíná

jako bych už už slyšel la pravá kouzelná slova,

ale ne - dál nás dělí velká Žlutá voda

*

Vznešenost

Génius vládne pravým Tao tou cestou cest třímaje ve své ruce lotosový květ

na vlnách věčnosti pluje jak loď až tajemný v dáli beze stop se tratí:

za východní Medvědicí měsíc vychází blaživý větřík ho tam provází má hora Chua s nocí nádech tyrkysu po svahu zdáli jasněji znějí zvony -

v prázdnotě čiré čekám než zůstane duch čist sám mezí zbavený tak zcela bez hranic i Žlutý císař i císař Jao byli takto sami otcové naši z šeré dáli věků

https://picasaweb.google.cz/cadell18/Koan?feat=directlink

 

Tu-čiho zdvihnutý prst

Kdykoliv se Ťu-čiho na něco zeptali, on jen prostě zvedl prst. Jednou se jakýsi návštěvník zeptal jeho mladého žáka, jak učí jeho mistr. Chlapec zvedl prst. Jakmile se o tom Tu-či doslechl, odřízl chlapci prst nožem. Ten se rozplakal a naříkaje od bolesti se rozběhl pryč z místnosti. Ale Tu-či na něj zavolal. Když se ohlédl, Tu-či zvedl prst. V tom okamžiku byl chlapec osvícen.

Kdyžse Tu-či chystal zemřít, řekl svým shromážděným mnichům: „Obdržel jsem tento jednoprstový Zen od Tchien-lunga. Celý život jsem ho používal, ale on se neopotřeboval.“ S tím odešel na věčný odpočinek.

Wu-mcnův komentář:

Tu-čiho a chlapcovo osvícení nemají nic do činění s koncem prstu. Pokud si to uvědomuješ, Tchien-lung, Tu-či, chlapec a ty sám, všichni běžíte jediným ouškem jehly.

Wu-menův verš:

Tchien-Iung si dělal legraci ze starého Tú-čiho, který odřízl chlapci prst ostrým nožem, jako když božský Ťú-ling zvedl ruku a Chua-šan se svými hřebeny se rozštěpil vedví.

Tú-č' (Gutei) žil asi v téže době jako Lin-ťi, okolo devátého století, a byl jeho druhým bratrancem v Dharmě. Neznáme jeho data narození a smrti, a vlastně ani jeho pravé jméno. Tú-č' byla totiž přezdívka.

V tomto příběhu jsou tři důležité části. První je zdvihnutí jeho prstu kdykoliv se někdo ptá na Zen. Druhou je příběh o mladém mnichovi. A třetí je příběh o jeho smrti. Jsou spojené společným tématem Tú-čiho neobyčejnou myslí.

Nevím o jiných učitelích, kteří ve svém učení odkazovali na jediné gesto. Lu-c', bratr v Dharmě Paj-čanga a Nan-čchúana, byl znám tím, že se vždy odvrátil, když k němu přišel student pro radu. Je to, jako byste vy přicházeli na dokusan, a já bych vám ukázal záda, když se ukláníte.1 Ale v literatuře existuje několik dialogů s Lu-c'em, což znamená, že dělal i něco více, než jen to, že se odvracel. Bankei [Jótaku, 1622-1693] je známý tím, že používal jediné slovo: „Nezrozený“, ale je také znám jako autor mnoha zajímavých teišó. Tú-č' byl tedy výjimečnější. Je zajímavé, že v naší linii musí být někdo jako Tú-č', který se během svého života drží jediného tématu. Co by mohlo být jednodušší, než obyčejné zdvihnutí prstu? Když měl Ja-sutani Róši teišó o tomto případě, zvedl palec. Zdálo se mi, že to je nejdelší palec, jaký jsem kdy viděl. Všechno ostatní zmizelo.

Je důležité nebýt podmíněný tímto jedním prstem. Ztratili byste nejen svůj vlastní prst, ale i svůj život, svou vitalitu, svou naději, svoje vnitřní bohatství - všechno se promarní vaším povrchním napodobením. Odřežte prst, odřežte všechno, a potom se bude Tů-č'iho prst tyčit před vámi jako velká věž z vesmíru, obsahující všechny další věže, obsahující moře, kontinenty a celou hvězdnou oblohu.

Takovéto příběhy- o chlapci s odseknutým prstem, o Nan-čchúanově zabití kočky3, o Mu-čouově zlomení Jún-menovy nohy4, Te-šanově holi5, Lin-ťiově výkřiku6, a tak dále - mohou dělat Zenu zlé jméno. Ti, kdož je chápou doslovně, se pak obracejí k něčemu jemnějšímu. Takové extrémní projevy a činy se však nachází ve všech náboženstvích. Ježíš řekl: „Nemyslete si, že jsem přišel, abych přinesl na zem mír. Nepřišel jsem, abych přinesl mír, nýbrž meč.“ [„Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč.“] Jeho chování při prokletí fíkovníku, vyčištění chrámu od penězoměnců a vlastně i jeho hlas z kříže svědčí o něčem jiném, než o jemnosti. Berte náboženství jako podobenství, jako folklór, poetické zpracování vaší vlastní historie a podstaty. Suzuki Šunrjú Róši nám připomínal, abychom si udrželi „mysl začátečníka“. Řekl bych, že jde o dětskou mysl. Nejste vědec, který sleduje historické události. Vraťte se na klín své babičky, poslouchejte jak čte Jack in the Beanstalk [česky Kulihrášek], a opět se roztřesete po těch děsivých slovech: „Rozemelu jeho kosti, abych si z nich upekla chleba!“

Nestačí jen zdvihnout prst jako Tú-č'. Musíte ho tehdy jasně vyjádřit. Co uděláte? Co řeknete? Pokud dokážete vyjádřit Tú-č'iho mysl, potom