Gaiman, Bemmann Hans... a ti druzí

Z duchovní četby

Bemmann, Hans Kámen a flétna a to ještě není všechno

I - Giza a její vlci přeložil Radovan Charvát Vydalo Argo, 198 stran

II - Sokolí dívka, 2006., 276 stran

III – Faun, 400 stran

 

III.

* Všechny podstatné věci jsou jednoduché, jakmile je jednou pochopíme.

°Obtížná je cesta, kterou k nim musíme ujít. 214

*Věřím v takové uspořádání života, kde i zlé činy jsou použity (vetkávány) do neustále se proměňujícího koberce života.

*Zlo začíná tam, kde jeden chce získat moc na úkor druhého. 243

°Na začátku je myšlenka, ta se prokousává…až vyhloubí jámu, do níž ten, který o tom nemá ponětí, se zřítí… 258

*Má-li člověk všechno co chtěl, ocitá se na vrcholu beznaděje. 276

*Když je třeba změnit celý život, nestačí změnit oblečení /329/

*Dokonalost není něco pevného a zakořeněného, stále se rozvíjí… jako vše živé roste a mění se… 336

*Každého někdo potřebuje, jen ne každý to postřehne. 348

*Kdyby na světě nebylo zla, neměli by lidé možnost rozhodnout se z vlastní vůle pro dobro.

Tak je zlo neustále ve službách dobra.

Svět nelze najednou změnit, ale můžeme se pokoušet měnit sebe. 362

*Pokud někdo zbloudí, neznamená to, že se ocitl na špatné cestě. 384

*Zrod flétny: Člověk porazil živé dřevo, nechal je vyschnout, opracoval ostrou ocelí… a vůbec provádí různá zranění – až z přirozené podstaty nezbylo vůbec nic. Potom dřevo začne znít – a získává úplně jiný život. 387

*Láska přivádí k životu i to, co se zdálo být mrtvé. 390

 

 

Halík T., Dotkni se ran

I když se poctivě snažíme vykonat vše, co je v našich silách a možnostech, proti vzedmutým vlnám oceánu bídy, který ukrajuje z pevniny, můžeme udělat jen maličko… 20

Nepřehlédněme neuzdravené rány v nás samých – i jejich přiznáním a léčením přispíváme k „uzdravení“ světa… 21

Natolik porozumíme hlasu kříže, nakolik ho bereme na sebe… nakolik se jizvy světa stávají výzvou…23

(S křížem se můžeme setkat i na dně své bolesti) 25

Ecce homo… muž posetý ranami vyjadřuje hlubokou pravdu o člověku a jeho údělu 35

Kde Ježíš není? V těch, kteří sama sebe považují za vidoucí…

kteří z Ježíšových slov dělají závoru brány… 41

V kříži se Bůh vzdává sám sebe, aby se nemusel vzdát lidstva… Otevřené paže ukřižovaného jsou otevřené, jsou znamení prostoru v Božím bytí a pozváním dovnitř…52

Démoni se vyhánějí, že je pojmenujeme… 96

Pravda neklade nároky jen na druhé, ale především na nás samé 161

Pokud přežívají představy Boha jako předmětu, jsouc­na mezi jsoucny, „bytosti“ na způsob stvořených bytostí, o kterém je možno se dohadovat, zda „je“, anebo „není“, pak teolog musí uvítat atheismus, který takové představy zničí, neboť tahový bůh opravdu není. Pokud někdo líčí Boha jako „nadpřirozenou bytost“ kdesi za kulisami skutečnos­ti, pak vhoďme tuto představu klidně do pece ateistické kritiky. Bůh, v něhož věříme, není „za skutečností“, nýbrž je hlubinou skutečnosti, jejím tajemstvím, je „skutečností skutečnosti“. Užíváme-li pro něj metaforu „osoba“, pak ni­koliv proto, že bychom v něm viděli cosi na způsob stvořených konečných bytostí, nýbrž tak chceme vyjádřit především dvě věci. Za prvé, že je oslovitelný a oslovující (oslovitelný v modlitbě a oslovující celkem života a sku­tečnosti). Za druhé, že je bytostně ve vztahu. Věříme v Boha, který žije ve společenství Trojice - to znamená, že je Otcem ve vztahu k Synu a že skrze Syna a Ducha je bytostně ve vztahu k nám lidem. Křesťanství tvrdí, že Bůh není Bohem bez vztahu a mimo vztah k lidem a člověk není plně člově­kem bez vztahu a mimo vztah s Bohem (a že je ve vztahu k Bohu i tehdy, když si tento vztah neuvědomuje, „nevěří v něj“, nenazývá ho tak, jak ho nazývají křesťané). I s každým „ateistou“ má Bůh svůj příběh.

Kdyby atheismus chtěl být opravdu důsledným atheismem a vysvlékl člověka z jeho bytostného vztahu k zákla­du a hlubině skutečnosti, ke skutečnosti a tajemství i jeho vlastního života, z toho, co člověka radikálně přesahuje (tedy z toho, co víra označuje slovem „Bůh“), dostal by „mrtvého“, zcela abstraktního, nereálného člověka. Člo­věk, zcela vyprázdněný ze vztahu k transcendenci, (naštěs­tí) opravdu neexistuje. Je to stejná smyšlenka jako „bůh za kulisami“ skutečnosti, světa a dějin. Důsledný atheismus, který by „propásl Boha“, by ve skutečnosti zmeškal člověka.

***

Bude-li církev relativně slušně zabezpečena ve společnosti blízké budoucnosti, bude to jistě dobře, protože pro tuto společnost bude moci udělat spoustu dobrých a důle žitých věcí. Ovšem může to být také velmi špatně, nenaučí-li se církev se svými prostředky dobře hospodařit (kdy si to uměla většinou skvěle, ale příležitost se v tom cvičit neměla už po dvě generace), natož svede-li ji to k jakémukoliv triumfalismu či k přílišnému kopírování špatného a korupčního zacházení s majetkem, jaké dnes bohužel vidíme všude kolem nás. To, že se v církvi případy korupční ho zacházení s majetkem vyskytnou, tím si můžeme být jisti stejně tak, jako že vždy potkáme mezi kněžími (podobně jako mezi učiteli či třeba skautskými vedoucími) pedofily a že při každém pronásledování se v ní také najdou (jako v celé společnosti) zrádci a konfidenti; jde snad jen o to, aby těch případů nebylo příliš mnoho. Kdo se nad tímto faktem pohoršuje (koho to činí horším - ať už v tom smyslu, že v tom hledá alibi pro svou vlastní morální laxnost či pro rezignaci a opuštění církve), ten se stal obětí hereze morálního idealismu - chce mít nebeskou církev tam, kde mu Bůh sám předkládá jen tu pozemskou, zraněnou a ušmudlanou, tvořenou lidmi jako já a ty. 147

 

Víme, kde církev je, ale nevíme, kde není, kde jsou její skutečné hranice, napsal pravoslavný teolog Evdokimov. A právě tento výrok mi náhle umožnil číst slavnou větu svatého Cypriána úplně jinak než dotud.

Možná, že výrok „Extra ecclesiam nulla salus“ neodpo­vídá na otázku, kde je (resp. kde není) spása, nýbrž na otázku, kde je (resp. kde není) církev. A odpovídá v duchu „negativní teologie“: církev není tam, kde nepůsobí Bůh, o kde nečiní své dílo spásy. Tam, kde Bůh je a koná své nej­vlastnější zaměstnání, zachraňuje lidi - dává spásu, tedy vždy a všude, po celé dějiny tam/V „nějakým způsobem“ také církev. Tedy: jen o pekle je možné snad s jistotou říci, že tam církev není. A protože církev dostala Kristův pří­slib, že „brány pekla ji nepřemohou“, můžeme snad dou­fat, že se tohoto povolání k otevřenosti nikdy nevzdá.

Zvláště v dobách, kdy jsem hledal svůj duchovní do­mov a nalezl ho v církvi, zatlačené do podzemí a držené vší mocí v izolaci od ostatního křesťanského (ale i společen­ského a intelektuálního) světa, bylo pro mne důležité vě­domí, že má nová duchovní rodina není pyšně či úzkostlivě uzavřená sekta. 151

 

Možné je to, co leží v našich možnostech, anebo ale­spoň v horizontu našich plánů, přání, očekávání a imagi­nace (tvrdil filozof Jacques Derrida a opakují to po něm mnozí postmoderní teologové, pro něž se postupně stal jakýmsi novým „církevním otcem“ křesťanské post­moderny). Nemožné (l'impossible) je to, co tento horizont zcela prolamuje a vnáší sem něco radikálně, božsky nového -jako to činí umění a náboženství. Proto jsem v jedné ze svých dřívějších knih nazval království Boží „královstvím nemožného“, k němuž se prolamuje jen „malá víra“, schopná „nemožných věcí“ - odpouštět, kde se mohu po­mstít, dávat, kde si mohu ponechat, či dokonce brát, nasa­zovat se a obětovat pro druhé, kde si mohu užívat klidu a vlastního pohodlí.

Kolik jizev by bylo ošetřeno, kolik zranění by vůbec nenastalo, kdybychom byli schopni z mnoha lidí sejmout (alespoň ve své představivosti) „obraz nepřítele“ (který nadto bývá často naším obrazem, který si na ně promítá­me) - a kdybychom byli schopni v nich vidět Krista, jakko­liv si je přitom vůbec nemusíme idealizovat. Podaří se nám to zřejmě jen natolik, nakolik jsme si schopni o sobě sa­mých přiznat, že obraz Kristův v nás také není tak docela bez šrámů, prachu a přemaleb, že také není tak lehce dru­hými rozpoznatelný!

Gaiman, N., Američtí bohové

Město bez knihkupce nejni žádný město. HINZELMANN

Drží se jako breberka na vlněné vestě.

Tři možná udrží tajemství, když jsou dva z nich mrtví. Franklin B

Vejce jsou vejce, říkal farmář s krocany, když pod krůtu strkal první želvu. 264

Život je hra...krutý žert...je to co se přihodí...je posvátný a je rozumné si ho užít. Sam 305

Svoboda slova ti dává právo mlčet. 313

Budoucnost dneška je včerejškem zítřka. 337

Radost a smutek je jako mléko a sušenky.

 

(Pozn. čtivější je první, kratší vydání... to poslední je úmorné)

 

Syrovátka V., Andělé s jedním křídlem, Dokořán, 2008

Když víš, kdo jsi, nemůžeš ve světě zabloudit.[1]

Pro vývoj člověka je důležité alespoň jednou v životě dostat pár facek.[2]

Malé bolesti nás vyvádějí z rovnováhy, velké nás vedou k sobě samým.[3]

Útěkem před sebou samým si svoje vězení neseme s sebou.

K životu nepotřebujeme je přátele. Je užitečné mít nepřítele – aby nás probudil.

Dobrý přítel není společník pro každého.

Kdo má nepřátele, má nepřátele svých nepřátel a tedy přátele.[4]

Čím je člověk větší hajzl, tím víc si to myslí o celém lidstvu.[5]

Pomocnou ruku podej i člověku, který uklouzl po vlastním hovnu.[6]

Na formování našeho názoru může mít vliv i výhled z okna našeho bytu.[7]

Nemá-li člověk nic, co by mu mohli závidět, závidí mu jeho spokojenost s tím, že nemá nic.Komplex méněcennosti můžeme mít z toho, že žádný komplex nemáme.

Statečný, který vyčkává na svoji příležitost, má daleko ke statečnosti.[8]

Moudrý jde do blázince dříve, než ho tam odvezou druzí.

Věřící se chce podobat Bohu, ateista si myslí, že Bohem je.

Herectví = přetlak ješitnosti

Krásným zážitkem trpíme celý život, chceme aby se vrátil.

Někdo čte, aby nemusel myslet...[9]

Život je pouť... někomu stačí projít se v předsíni

Nebýt překážek, daleko bychom nedošli

Kdo jde proti proudu, měl by vědět proč...

Neexistují zážitky na celý život, nejvýš na zbytek...

Samota je dobrá věc, můžeme-li z ní občas vykouknout...

Za jedinečnost se platí...

  nepochopením

Mít pevný názor bývá považováno za aroganci.[10]

Pokora je odvaha, která vyžaduje strach

Od slibů bychom si neměli moc slibovat.

Štěstí, to je umět v sobě správně poskládat svět.

Krásu motýlů obdivujeme, housenky ale hubíme.

Vývoj nekončí vykřičníkem, ale otazníkem

Příliš optimistická společnost vyzařuje hloupost.

Hlupák není člověk, který nemá rozum, ale který ho má příliš.[11]

Hlupák rozumí všemu, ale jinak než moudrý

Hloupost nevadí blbci, ale lidem kolem něho

Dobrou radu si blb vysvětlí tak, že ví, že z něho druhý dělá vola.

Pravdě se neustupuje ze zbabělosti, ale z pokory.

Ztrátou nepotřebné věci získáme

Každým darem jsme ochuzeni o kousek svobody

Blue L., Zadní vrátka do nebe

*... i ve zbožnosti je nemálo materialismu, ve světskosti hodně ušlechtilého...

/Andělé pomáhají/...předkročit hranice, vyrovnávat se se vším novým,  vidět svět čerstvýma očima

Bohoslužby mohou být velmi přátelské, můžeme se cítit jako u moře...ale vždy zůstává něco teatrálního

Andělé jsou šepot, který vnímáme díky tomu, že se přimykáme k hlubší realitě, (která do sebe přijímá náš život podobně jako ten, kdo do sebe vstřebá partii kulečníku)

Dům lze nahradit, ne domov

Reálné nebezpečí je v zglajchšaltovaném myšlení

Komu se nedaří „zorganizovat“ sebe, raději organizuje druhé

Náš život je rozpomínání se na to, co jsme znali

Modlit se – znamená, že  mluví Bůh

Jsme-li nábožensky založení, oběť nekončí – prohlubuje se...

Bůh pomáhá lidem, kteří jsou chudí duchem

Láska nepřichází na počátku vztahu, ale na jeho konci – odměna za sdílené zkušenosti (rabín)

Když z nebe spadne kůň, nedívej se mu na zuby

Je-li to Pravda, postará se sama

Čeho se obáváme víc?Že se nestane nic, nebo, že se něco stane?

Civilizace je o tom, naučit se jíst svůj koláč

Kompromis vyžaduje dobré srdce

Náboženské zážitky bývají tak prchavé a pomíjející, že pokud si je nenavlékneme na „růženec“,rozplynou se a vrátí se do světa odkud vzešly

Někdy je náboženství pro lidi jako hračka

 

Halík T., Ptal jsem se cest, Portál, 1997

Kdo má charakter, má i sobě vlastní typické myšlení a cítění.

Všechny zamlčované pravdy se stávají jedovatými.

Křesťanství je v každém okamžiku možné. Nepotřebuje ani metafyziky, ani asketismu, ani jakékoliv "přírodní vědy" křesťanské. Křesťanství je život. Učí, jak máme konat.

Hlučnost je smrt myšlenek.

Kristus - anarchista, který měl úspěch. To je vše. Friedrich Nietzsche

 

*Víra a pochybnost musejí jít dnes spolu jako sestry: víra bez pochybnosti se snadno zvrátí ve fanatismus, pochybnost bez víry v destruktivní skepsi.

*Jsem "občanem více světů" a proto vidím jako svůj životní úkol bořit hradby předsudků a stavět mezi těmi různými světy mosty porozumění: mezi věřícími a pochybujícími, mezi spirituálním a politickým, mezi církví a univerzitou, mezi kněžským a světským povoláním, mezi lidmi různých kultur a duchovních tradic. Jsem přesvědčen, že mne Pán Bůh postavil právě na toto místo "mezi" a já ho nesmím opustit. Jsem a chci zůstat nezávislým myslitelem a univerzitním učitelem, který se zároveň snaží být dobrým knězem a nést plnou odpovědnost jako občan. Prostředí, kde se cítím nejvíc doma, je univerzita, to je má "biosféra". I jako kněz bych asi nedokázal působit jinde, než v tomto prostřed, pro které je přirozená svobodná diskuse a trochu akademického nadhledu, včetně sebeironie. V čistě klerikálním prostředí se necítím dobře, nevyrostl jsem tam ani nezdomácněl, ale jsem rád, že jsem s ním po řadě hořkostí nalezl jakýsi rozumný "modus vivendi".

*Je snadné si splést Boží skrytost s Boží neexistencí.

*Narcis zůstal na povrchu, u svého obrazu na hladině, proto ho hloubka zaskočila a stala se mu osudnou. Augustina vedla víra od vlastního já k Bohu, k "hlubinnému já", jehož je člověk obrazem, a to obrazem nedokonalým a porušeným, takže cesta za "originálem" nespočívá v sebelásce, nýbrž reformě svého já...

*Nejvíc ze všeho jsem se vždycky snažil učit a rozumět - a to ve všech oblastech, které se nějak týkají lidské duše. Mám úctu k těm, kdo věnovali svůj život technice či přírodním vědám, ale mně samotného nikdy nedokázalo upoutat něco, co se netýká bezprostředně lidského nitra. Zato filozofie, psychologie, historie, všechno, co se týká společnosti, kultury a umění a nejvíce ze všeho náboženství ve svých tisícerých podobách mne nikdy nepřestaly vzrušovat. Možná proto, že mi nastavovaly zrcadlo, pomáhaly mi rozumět sobě samému. Neviděl už Sokrates v sebeporozumění bránu všeho poznání - a svatý Augustin nejpřímější cestu k Bohu?

*Neměním tak rychle svoje postoje. Snažím se spojit vášnivou lásku ke svobodě i se všemi jejími riziky a neideologické, reálné, kritické vnímání každodenní skutečnosti. Což se nevztahuje jen na politiku, to je celkové zaměření, které vyplývá z mé životní filosofie a víry. Nejzávažnějším sdělením bible je, že Bůh povolal člověka ke svobodě a nikdy mu neodňal tento svůj dar, i když věděl, jak jej člověk bude neustále znevažovat a karikovat. Zároveň mu však ukazuje, že svoboda není libovůle, nýbrž náročný, zodpovědný úkol, prostor ke konání dobra, o něž je třeba se prát i s vlastními pokušeními volit si levnější cestu. Kdybych se měl vrátit zpátky k hodnocení českého dneška, znovu bych vyjádřil vděčnost za prostor politické svobody a zároveň rostoucí znepokojení nad tím, jak s ním v tolika případech nezodpovědně a nezrale nakládáme.

*Víc než rozdíl mezi knězem a intelektuálem mne zajímá Patočkou nastíněný ostrý rozdíl mezi intelektuálem a duchovním člověkem. Znám bohužel dost kněží, které bych vůbec nenazval "duchovními lidmi" ve smyslu Patočkově, kněží, kteří jsou spíše jen intelektuály nebo sociálními pracovníky či hůř, profesionálními obřadníky nebo byrokraty církevního aparátu. Ovšem leckdy ke kvalitě duchovního člověka dozraje někdo, kdo zastává profesi intelektuála nebo jiný, který patří k jiné sociální skupině.V pozdním Patočkově díle je duchovním člověkem nazván ten, kdo prošel nejzávažnější dějinnou zkušeností naší doby, "otřesením jistot světa dne" - hodnot civilizace, postavené na moci rozumu a "vědotechniky". Je to ten, kdo zakusil, jak je náš život "vykloněn do noci nebytí", kdo stanul tváří v tvář nicotě a pokušení nihilismu a tam uslyšel "hlas bytí" a stal se "člověkem svědomí". Ona "solidarita otřesených", k níž Patočka vyzývá, je něco zcela jiného než namyšlené elitářství těch, kdo by na základě ideologických projektů chtěli měnit svět, aniž prošli proměnou svého srdce.

---