Černá kniha tajemství Higginsová

Černá kniha tajemství /The Black Book of Secrets/

Higgins, Fiona E., Překladatel: Dominika Křesťanová

Nakladatel: Argo Obálka: Pavel Růt

Redakce: Alena Pokorná, Alexandra Švolíková

2009, stran: 232

 

Kniha odehrávající se v historických kulisách se žánrově nachází na pomezí klasického dobrodružného příběhu a pochmurné fantasy. Chlapec Ladivoj Flígr, po letech strádání uteče od svých rodičů zlodějů, kteří z něho vychovávali kapsáře, a dostane se do zapadlé vesnice. Ujme se ho zastavárník Joe Zabiddou a udělá z něj svého pomocníka. Jenže Joe nevykupuje běžné zboží, nýbrž tajemství, ta nejtemnější (hříchy), nejstrašlivější lidská tajemství, a zapisuje je do prastaré Černé knihy. Všechny zápisy jsou samy o sobě krátké napínavé, skoro detektivní příběhy. V mnohých figuruje zlodušský boháč a pán celé vesnice Jeremiáš Krocht. Ale i zastavárník cosi skrývá, a také Ladivoj má svá vlastní temná tajemství. (anotace)

není náhodou, že celá kniha končí větou:

Nemyslíš, že člověk by měl mít alespoň jedno tajemství?

 

Ukázka:

Šestnáctá kapitola

Úryvek z Pamětí Ladivoje Flígra

Město bylo zasedlé špínou a chorobami. Pagu Parvu zase věčně zalévalo šedavé světlo z mraků, které jako by se nikdy nechtěly rozestoupit. Brzy jsem zjistil, že v tomhle kraji panuje bez přestání podobné počasí, jaké jsem zažil tu noc, kdy jsem sem přijel. Vesnička na nechráněném úbočí byla osm měsíců do roka zasypaná sněhem a ve zbývajících čtyřech na ni chlístal déšť, a tak nebylo divu, že to sem nikoho cizího nelákalo a ti, kdo tu žili, jen málokdy vytáhli paty jinam. I k nim se už donesly zvěsti o povoze, který jezdí sám od sebe, ale na vlastní oči tu železnou obludu ještě neviděli a nedalo se čekat, že by koleje, po kterých jezdila, někdy vbrzku zamířily tímhle směrem. Kdyby měli na vybranou, dali by místní přednost cestování na koních a kočárem, ale to byla výsada hrstky bohatých, takže se museli převážně spolehnout na vlastní nohy.

Nebýt Joea, moc by mě tady toho nedrželo, ale i tak jsem vesnici začínal vnímat jako domov. Svůj život kapesního zlodějíčka jsem nechal daleko za sebou a byl jsem rád, že už nemusím krást. Krochtův šátek a rukavice jsem nicméně nosil dál. Už jen proto, že mě bavilo, jak na mě Jeremiáš civí, kdykoli se potkáme.

Každý večer jsme se po jídle usadili u krbu a povídali si. Probírali jsme nejrůznější témata, třebaže jsme málokdy dospěli

k nějakému závěru. Joe byl většinou hodně rezervovaný a z jeho tváře se nedalo nic vyčíst, ožíval jedině, když se řeč stočila na Saluki. Žába měla výsadní postavení, jako by to byla královna. Joe ji krmil nejvybranějšími brouky, slimáky a červy, a malí Dalamanové nevynechali snad ani den, aby ji mohli obdivovat.

Mluvívali jsme i o Jeremiáši Krochtovi. Pokaždé, když u dveří krámku zacinkal zvonek, zkoušel jsem hádat, jestli dotyčný přináší něco do zástavy, nebo má jen další stížnost na Jeremiáše. Ten šašek nadutá si stačil zavázat snad celou vesnici. Skoro to vypadalo, že od rána do večera nedělá nic jiného, než že svým nájemníkům vyhrožuje, že je vyhodí na ulici, nebo posílá své maskované pacholky, aby to doopravdy udělali. Kdykoli padlo jeho jméno, byl jsem čím dál zklamanější, že se v celé vesnici nenajde nikdo, kdo by se mu chtěl nebo mohl postavit.

„Co myslíte, proč vám toho vesničané tolik vykládají o Jeremiáši Krochtovi?" zeptal jsem se Joea.

„Protože nemají trpělivost."

Jeho typicky stručná odpověď. Povídat si s Joem někdy bylo jako luštit hádanky.

„Jeremiáš," pokračoval, „je na takovouhle vesničku pořádně těžké břemeno."

„Tak proč něco neudělají? Je jich přece dost."

Joe potřásl hlavou. „Jeremiáš je mazaný chlap. A protože všichni po krk vězí ve vlastních starostech, nevidí, že skutečná síla je v davu. Aby Jeremiáše přemohli, museli by se semknout, jenže on je rozdělil, každý je uvězněný ve vlastním strachu. Bojí se, že jsou ve vesnici donašeči."

„Přece by se nezrazovali navzájem?"

„Nepochybně jim nic jiného nezbývá," odpověděl Joe. „A protože si navzájem nevěří, nemůžou se proti němu smluvit, jelikož by se to mohl dozvědět. Mně to všechno vykládají, protože jsem cizí a Jeremiáš na mě nemůže. Jsou zoufalí, a tak doufají, že je před tím bídákem zachráním."

„A uděláte to?" zeptal jsem se. Ze srdce jsem si přál, aby přikývl.

„Já nemůžu měnit běh věcí, jakkoli se mi nelíbí," odpověděl a dál se o tom odmítal bavit.

Dneska už se nedopočítám, kolikrát jsem tahle slova od Joea slyšel. Nikdy jsem nevěděl, jak to vlastně myslí. Znamená to snad, že ví, co se stane? Trval sice na tom, že nehodlá nic měnit, ale samotná jeho přítomnost měla na vesničany znatelný vliv. Koneckonců sem přišel jako úplně cizí člověk, otevřel si krámek a během pár dnů si získal úctu a obdiv širého okolí. Všechny nás k sobě přitahoval, jako světlo v okně přitahuje můry, až hlučně narážejí do tabulek. Jsou lidé, kteří se prosazují mocným hlasem a rozmáchlými gesty, ale Joe neměl takové projevy zapotřebí. Hlas měl tichý, klidný a moc toho nenamluvil, přesto člověk pokaždé vycítil, že je nablízku.

Jak si Joe vlastně vydělává na živobytí, pro mě byla naprostá záhada. Co to bylo za obchody, rozdávat peníze? Jinak se jeho podnikání snad ani nedalo nazvat, protože výkladní skříň se každým dnem zaplňovala víc a víc, a ačkoli za zastavené věci štědře platil, málokdy jsem ho viděl něco prodat.

A to nemluvím o Černé knize tajemství. Místní se rychle chopili příležitosti využít jeho půlnočních služeb a Joe bez váhání rozdával měšce peněz na všechny strany. Pagus Parvus ukrýval hodně tajemství. Přes den to nebylo znát, vypadal jako každá j'iná horská vesnička, ale pod příkrovem tmy vycházelo najevo, že všechno není, jak má být. Když jsem se za bezesných nocí podíval dolů z kopce, věděl jsem, že každá rozsvícená lampa, každá svíčka mihotající se za oknem má svůj příběh. Za závěsy se hýbaly stíny a nejasné siluety přecházely sem tam s hlavou v dlaních, sžírané obavami a výčitkami svědomí.

Joe si každý z těch smutných příběhů pozorně vyslechl, ale ani jedinkrát jsem ho neslyšel vyslovit nějaký názor nebo soud, ať byla zpověď jakákoli. Věděl jsem, že platí štědře, jen jsem nechápal, podle čeho stanovuje cenu tajemství. Na mou otázku, kde vzal tolik peněz, odpověděl jen: „Dědictví." Z jeho tónu bylo jasné, že nemá smysl dál vyzvídat.

Jedné noci u nás byl pekař Eliáš Dalaman a přiznal, že míchá mouku s kamencem a křídou. Jeho tajemství vyneslo čtyři šilinky. Když nám přišla Lily Útková povědět, že šidí zákazníky na látce tím způsobem, že ji přeměřuje kratším metrem, dostala sedm. Dokonce i Polly se u nás objevila, vykradla se v noci z Krochtova domu a přiznala se, že krade pánovy příbory. To pro nás nebyla žádná novinka. Jen o dva dny dřív přinesla Polly do zástavy nůž a vidličku, a teprve když byla pryč, všimli jsme si vyražených iniciál JK. To byla obdivuhodná drzost. Polly dobře věděla, že příbor nemůžeme vystavit (i když bych moc rád viděl, jak by se Jeremiáš tvářil, až by ho tam uviděl), a tak s ním Joe jedl sám.

Každou noc Joe přiložil na oheň, postavil na římsu láhev té silné kořalky a dvě skleničky a já vytáhl z úkrytu černou knihu a dolil jsem do kalamáře inkoust. Pak jsme seděli a čekali, on v křesle u ohně, já na svém místě u stolu. Málokdy minula noc, aby ve chvíli, kdy hodiny odbíjeli půlnoc, někdo nezaklepal na dveře…

 

Výňatek z Černé knihy tajemství (Řezníkova zpověď)

https://picasaweb.google.cz/cadell18/CernaKniha#

 

Devatenáctá kapitola

 

Jeremiáš se kochal svým naleštěným stříbrem a přepychovými ručně tkanými koberci dovezenými až z africké pouště. Někdy se do nich zabořil rukama a představoval si, že ještě cítí pod nehty zrníčka písku, a po pravdě to nebyl jen výplod fantazie. Polly nebývala při úklidu nijak zvlášť důkladná. Tak to ale chodilo dřív, než sem přijel Joe Zabbidou.

Jeho přítomnost Jeremiášem otřásla hned první den. Od té doby už se nahoru k obchůdku neobtěžoval, přinejmenším ne ve dne, ale i tak věděl, co se objevuje ve výloze. Polly měla za úkol pravidelně chodit nahoru, i když dovnitř do krámku nesměla, a podrobně mu popsat každý nový přírůstek. „Otlučené nočníky a sešmaťchané boty!" hřímal potom. „Copak takhle se dá něco vydělat? Ten chlap je blázen!"

Krochtové už řadu generací vydělávali na neštěstí chudých obyvatel Pagu Parvu a Jeremiáš s pomocí vrozené falše, podloudnosti a násilnictví pokračoval v tradici. Získal řadu domků a pozemků a teď je pronajímal za přemrštěnou, ba přímo zlodějskou cenu. V pravidelných intervalech dával svým nájemníkům výpověď a pak je milostivě nechal nastěhovat zpátky, pokud se ovšem zavázali platit ještě víc. Obadiáš nebyl jediný, kdo se u něj zapletl do dluhů, a Jeremiášův majetek tak rostl a rostl.

On sám byl ovšem přesvědčený, že za všechno vděčí svým obchodním schopnostem. Úspěšně obchodovat v místě, kde není konkurence, samozřejmě není nic těžkého, teď si ale Jeremiáš začínal dělat starosti, jestli by takovým obchodním soupeřem nemohl být právě Joe. Zastavárníkův krámek Jeremiášovi k jeho velké lítosti a vzteku nepatřil, a ještě víc ho dráždilo, že Joe byl podle všeho bohatý. Uklidňoval se však tím, že zastavárník si vydobyl věhlas ve vesnici jen díky penězům a štědrosti, což nemůže mít dlouhého trvání. Po čtrnácti dnech nicméně zastavárna ještě pořád fungovala a soudě podle počtu lidí, kteří se kolem Jeremiášova domu drápali do kopce, byl Joe ve svých pošetilých obchodech s otlučenými nočníky a sešmaťchanými botami nadmíru úspěšný. Ještě víc Jeremiáše podráždilo, když k němu na ulici přistoupil Obadiáš Seje s podivným výrazem ve tváři.

„Ale no tak," ohradil se Jeremiáš netrpělivě, „doufám, že se mi zas nechceš vymlouvat z placení za tenhle týden. Jasně jsem ti řekl..."

„Tumáte," rozzářil se Obadiáš vítězoslavně. „Vemte si tohle." Hodil Jeremiášovi kožený měšec, a když ho Krocht zvědavě otevřel, uviděl peníze.

„Máte to tam do poslední pence," řekl Obadiáš. „Tím je můj dluh splacený."

Hrobník se vztyčenou hlavou odkráčel a Jeremiáš zůstal stát ve sněhu s pusou dokořán. Teprve když se kolemjdoucí začali pochechtávat, otočil se a spěchal domů. Polly za ním vyšla z kuchyně do předsíně.

„Někdo vám tu nechal tohle," řekla. Držela dřevěnou lopatu. Jeremiáš zafrkal, protlačil se kolem ní a zabouchl za sebou dveře od pracovny tak prudce, až okenní tabulky zařinčely.

Obadiáš nebyl jediný, kdo znenadání přišel k penězům. Záhy po něm se vyplatili tři další dlužníci. „Kde to tak najednou berou?" lámal si Jeremiáš hlavu a nenapadalo ho nic jiného, než že od Zabbidoua. Byl teď ještě protivnější než

obvykle a jeho hněv se vybíjel na Polly a podomkovi. Nikdy by si nepomyslel, že by někdo mohl svoje dluhy splatit. Kdyby to takhle šlo dál, musel by se poohlédnout po jiném způsobu, jak vydělat peníze.

Nedávno se doslechl, že se dá celkem slušně vydělat prodejem zubů, jak falešných, tak pravých. Ironií osudu měli s bolavými zuby patálie častěji bohatí než chudí, nepochybně vinou hojnější a sladší stravy, než jakou se živili méně majetní. Dámy a pánové z vyšších kruhů byli ochotní dobře zaplatit za opravdové zuby, které si nechávali zasadit do mezer v čelisti už jen proto, aby dali najevo, že si to můžou dovolit. Jeremiáš přemítal, jestli by se toho nedalo nějak využít. Naposledy se U Dlouhoprsťáka doslechl o jakémsi Bartonu Škubalovi, který o tom něco věděl. Až bude příště ve městě, musí za tím člověkem zajít, umínil si.

V tuhle chvíli se ale musel především vypořádat s tím zastavárníkem. Stačilo, aby na tu vyčouhlou kreaturu s prapodivným účesem jen pomyslel, a cítil, jak se mu zatínají zuby a v zátylku se rozlézá úporná bolest. A ten kluk, ten vyzáblý skrček, který se od něj nehne na krok, bude nejspíš taky pěkný dáreček. Ten šátek a rukavice, co nosí, se nápadně podobají jeho vlastním, těm, co mu, jak se domníval, ukradl kočí. A ty jeho velké tmavé oči! Jeremiáš se mu do nich nedokázal podívat, vždycky radši odvrátil pohled.

Hned od prvního setkání se mu ti dva ani za mák nezamlouvali. A na ulici na něj teď vesničané tak divně zahlíželi, že ho to vyvádělo z míry. K uším mu doléhal smích, i když kolem sebe viděl samé vážné tváře. Ve vesnici se něco změnilo, cítil to ve vzduchu. Cítil to v kostech a nahánělo mu to husí kůži. A věděl, že to tak či onak souvisí se zastavárníkem.

Netrvalo dlouho, než si Jeremiáš všiml nočních návštěv nahoře na kopci. Ale co to mělo znamenat? Každou noc se teď převaloval ve své z daleka dovezené posteli s nebesy a ne a ne usnout. Napínal uši, kdykoli se pod oknem ozvaly kroky, a každý zvuk zněl v nočním tichu desetkrát hlasitěji. Snažil se nebrat je na vědomí, zkusil zabořit tvář do matrace, ale vlastní dech mu páchl natolik, že se musel vynořit na vzduch. Posadil se, zamračeně si pro sebe něco mumlal a bubnoval prsty o peřinu, dokud ve sněhu pod oknem nezakřupaly tiché kroky. Pak se vymrštil z postele a spěchal k oknu. Tmavá postava pokaždé mířila nahoru k Joeovi, ale ve tmě nedokázal rozeznat, kdo to může být. Neměl tušení, co to spolu všichni kují, ale pro něj z toho určitě koukaly jen potíže. Jeremiáš v noční košili zahrozil pěstí a vztekle zadupal.

„Však já s tím chlápkem zatočím!" houkl do noci.

(ss. 77- 88 / 96-99)