Oldřich Janota - prozaik
Oldřich Janota je plzeňský rodák a evropský básník píšící česky. Bez dovolení nakladatelství Malvern dovolujeme si předložit malou ochutnávku.
Autor představuje v knize výběr z fejetonů a arabesek, ve kterých si od devadesátých let zaznamenává své zážitky z muzikantských toulek po Čechách a Moravě.
(z anotace)
Kde lišky dávají dobrou noc
Když budu mluvit o Zině, měl bych představit i měsíc na obloze, nebo alespoň paní Jožku. Nevím jen, jestli na obojí mám svolení. Třeba se s nimi sami jednou setkáte, až bude nejhůř. Tak jako se Zina setkala s paní Jožkou. Pokud se ovšem neurazíte, že paní Jožka je prostořeká, a měsíc, ten že je chvíli úplný a chvíli zas není. Snad ne, protože paní Jožka svojí hubatostí, podobně jako výškou úplněk, ukazuje tíži - a měsíc je, myslím, pořádně těžký, jak tam visí - v jiném světle. Ve světle toho, na čem ten měsíc visí.
Čtenáře Castanedových dobrodružství žáků dona Juana nepřekvapí, že první scéna se bude odehrávat na Moravě, na obyčejném vesnickém dvorku, ale snad si na první pohled všimnou té lísky u plotu, tak spanile rostlé a zlatě zářící, protože to se jim bude později hodit.
Indiáni v Mexiku to zřejmě nazývají jinak, ale zde se tomu říká klinická smrt. Nebo, lidově, „utekla hrobníkovi z lopaty". Ale dost o peyotlu. Paní Jožka to vyprávěla z opačného gardu, že ona neutíkala hrobníkovi z lopaty, ale naopak utíkala pryč doktorům, již pětkrát. „Vždycky, jak mi dají narkózu, tak jim hned mažu pryč." To by snad bylo Indiánům pochopitelnější, že doktoři v takové situaci pacienta jednoduše honí, jako při hře na schovávanou ale aby to bylo srozumitelnější, hodila by se teď ta spanilá líska u plotu, jestli jste ji nepřehlédli, ta ladně urostlá a spanile zářící, jak to lískové keře někdy umí.
Když Jožka loni uřízla jednu její spodní větev, aby chlapi mohli lépe zajíždět autem na dvůr, přišla pak málem o ruku. V lidových písních se to někdy zpívá, že duše člověka může přebývat v nějakém stromě. Kdysi o tom lidé asi víc přemýšleli, že pokácením stromu můžete i někoho zabít, třeba i sebe, i když dnes je pravděpodobnější, že spíš někoho jednoduše porazíte autem. Jednoduše je ale v těchto souvislostech podivné slovo, jako by snad byla i nějaká dvojduše nebo trojduše.
Jenže to tehdy ještě nebylo úplně jasné, toho dne, kdy mě Zina vezla na autobus do Znojma, a tak, když před námi na křižovatce „udělal myšku" nějaký chlápek s dodávkou a přívěsem - nebýt něj, krásně bychom projeli na oranžovou - Zina povídá od volantu:
„Jožka říká, že z každé takové situace se může člověk poučit. Tak jako teď. To, že nám ten člověk zatarasil cestu, nám ukazuje, že my také někomu bráníme v cestě."
„A stihneme to k tomu Grandu?" povídám.
Dojeli jsme tam asi minutu před odjezdem, všichni spící andělé, posypaní bílou moukou únavy, pendleři z: okolí Brna, vracející se domů z práce, už seděli uvnitř. Autobus to byl maďarský, kloubový, modrá harmonika řidiči zvaná „masák". Všechna sedadla masáku byla obsazená, i zavazadlové přihrádky byly vycpané bundami a takšami, koneckonců to není tak špatné slovo, ale nakonec se ukázalo, že jedna je přeci jen volná. Vozíval jsem tehdy s sebou dvě kytary, Rómové to na ulici obdivovali, „Ty, podívej, on má dvě kytary!", ale co by teprve říkali klavíristům, ti nevozí nástroj vůbec žádný. Když se kytara naladí jinak než normálně do éčka, tak se v té jiné tónině, v tom otevřeném ladění na ni snáze hraje. I samotný zvuk kytary má jinou náladu, feeling, který se nedá v normálním ladění napodobit. Srovnal jsem tedy své dvě kytary hřbetem k sobě, abych s nimi nemusel balancovat, když už mám do toho Znojma stát, a opatrně je položil do volné přihrádky. To by bylo v pořádku. Bohužel, přihrádka byla, což přesně z mé úrovně pohledu nebylo zřejmé, prázdná proto, že v ní chyběla síťka. Nábožně položené kytary propadly kovovým rámem a se zaduněním se zřítily na hlavu muže podřimujícího u okénka.
„To snad není pravda!“ zvolal ten nešťastník a při pohledu na jeho bolestnou tvář předčasně vyždímanou do popelavých vrásek, bylo vidět, že kytary padající shůry jako Perseidy v srpnu byly jakousi poslední kapkou, poslední ranou osudu, absurdně uvězněného pět dní v týdnu do plechové konzervy dělnického autobusu.
Rozruch v autobuse po několika minutách jízdy utichl a cestující opět upadli do mrákotných dřímot Do nastalého ticha zaznívaly už jen přerývané hysterické záchvaty smíchu jedné dospívající dívky, sedící s partou středoškoláků vzadu. Její kamarádi se zpočátku bavili s ní, ale pak už jim to začalo lézt na nervy. „Tak už toho prosimtě nech!“
„Jenže vy jste to neviděli, vy jste to neviděli!“ skytala dívka zoufale a znovu se hystericky rozesmála.
Neviděli, na rozdíl od ní, ten podivuhodný klaunský výstup - nějaký šaman, exot, nastoupil do autobusu se dvěma kytarami v černých pouzdrech, pozvedl je jako k obětování a s vážnou tváří je uložil do prázdna nad hlavami cestujících. Přemýšlel jsem o té Zinině teorii, že vše, co se nám přihodí, je zároveň zrcadlem našich nedostatků a problémů Jak si tu nápovědu vyloží ten chlapík, co komu provedl, že mu spadly na hlavu dvě kytary. Být to sen, nebo alespoň kubistický obraz, vykládaly by se ty kytary třeba jako symbol ženství, snadněji. Proč ten Měsíc zůstal viset nad Zemí dodnes a moje kytary ne.
V hospodě na věčnosti mi dali po vystoupení klíč od penzionu. Klíč neměl číslo, ale svůj pokoj prý najdu snadno. Neměl jsem z toho moc radost, co si počnu po půlnoci ve spícím Znojmě, až ten pokoj nenajdu, ale měli pravdu. Od vchodu až ke dveřím pokoje byla cesta vysypaná drobnými mincemi, které se v šeru leskly jako pohádkové stříbrňáky. Uvnitř lodní kajuty, úzkého pokojíku vykázaného umělci za příbytek, visela nad postelí malá historická rytina. Nějací vojáci s vysokými čepicemi a puškami s nasazenými bajonety odvlékali hospodáře z osamělé usedlosti vysoko v horách.
Bylo to absurdní, v těch kulisách horského masivu, zubatých skalních štítů, kde se tam ti vojáci vzali a proč. Asi nějací hugenoti a Savojsko. Před dveřmi stála žalostná skupinka, zoufale lamentující žena s dětmi, a jejich protipól, mlčenlivá postava důstojníka, přihlížejícího nezúčastněně opodál. Vzhledem k těm závějím kolem to vypadalo, že tahle zima pro ně nedopadne dobře. Seděl jsem sklesle na posteli pod nimi a nemohl přijít na to, jak jim pomoci.
S e v e r s k á
Bylo to jednoho pozdního zářijového odpoledne, v přetrvávající sytosti léta, kdy časně prodloužené stíny stromů lidí již zároveň zvěstovaly blížící se podzim. Přišel jsem na zahrádku mateřské školky, skryté mezi vysokými panelovými domy sídliště Jarov, a s úžasem jsem spatřil, jak se tam na trávníku u pískoviště a kolotoče pase stádo sobů; opodál seděla pastýřka, krátce ostříhaná dívka, která je sem přivedla odněkud z dalekého severu.
Pohlédla na mě plaše, úkosem, ale víc než ostych nebo bázlivost byla v tom letmém pohledu mlčenlivost a uzavřenost nekonečných sněžných plání tundry. Sobi se pásli tak pokojně, jako by tu byli odjakživa doma, jako by se necítili chyceni tou pastí ulic a domů kolem, jako kdyby se pár desítek metrů od nás valily nekonečné kolony aut výpadovkou na Kolín a nad hlavou neječela trysková letadla startující z nedalekého vojenského letiště. Když jsem pozoroval samozřejmost a klid těch velikých bílých zvířat s parohy, uvědomil jsem si, že podobná stáda podivuhodných zvířat z dalekých zemí a kontinentů vlastně táhnou Prahou často, že kolikrát jsem je už takto pozoroval, smečky lvů, stáda slonů i zvířata úplně neznámá, přicházející z nějakých pravěkých časů Země i vesmíru, stejně jako pestrobarevné tlupy neznámých kočovníků, jak procházely městem, a všem jim byl společný právě ten klid a samozřejmost, s jakou se pohybovaly uprostřed jiné, naší technické civilizace, kde my, domorodci, nestačíme uskakovat řítícím se vozidlům, tramvajím, a v jejíž betonové vyprahlosti marně hledáme spočinutí, jako by jejich bezpečí pramenilo z toho, že jejich svět, byť hmotně v našem přítomný, je zároveň nějakým způsobem od tohoto našeho světa bezpečně oddělený, tím, že oba tyto světy jsou skrze sebe průchozí.
Dívka-pastýřka se představila jako nová teta, teta Lucie; v mateřské školce se ženám, které se o děti starají, vychovatelkám, ještě neříká učitelky, ale tety. V ruce držela barevný pás tuhé látky, který pošívala pestrými srdíčky, květinkami a jinými roztodivnými tvary, vystříhanými z barevných filců. Ptal jsem se, co to šije, jestli nějaký kroj, tak to vypadalo, ale ona odpověděla, že to se jednou dozvím, že teď je to tajemství.
Sobi ze školní zahrady odešli hned na druhý den a pastýřka zůstala ve školce sama. A přece něčím ne - v rohu zahrady, vedle bříz a pískoviště, se objevila veliká magnólie, která tam nikdy nerostla. Bylo to nesmírně zvláštní, protože se rychle blížila zima, a i když, jak se později ukázalo, toho roku žádná zima nakonec vůbec v Cechách nebyla, na začátku podzimu se podle prvních mrazů ještě zdálo, že zima přijde časně a bude tvrdá. Navzdory tomu magnólie košatila, obrůstala listím a zakládala velikými poupaty na květy, jako kdyby chtěla vykvést právě do těch největších mrazů, až přijdou, jako by chtěla projít životem naopak, v opačném směru, tak jako procházejí Prahou ta stáda neznámých zvířat a kočovníků; že křižují Prahu opačným, nebo možná lépe jiným směrem času.
Bylo tomu tak jistě i proto, že magnólie nezůstala sama. Děti si ji neustále vodily mezi sebe, braly ji za ruce a vysvětlovaly jí, protože, jak píše jedna duchovní bytost, prostřednictvím dítěte Bůh sní, že právě takhle kvést je správně a v pořádku, že úzkost z té představy otevřít květy do mrazu povstává až druhotně, úzkostí v mysli a nikoliv v srdci. Vodily tu magnólii i dovnitř, do místností ve školce, stávala tam mezi nimi velká, trochu neobratná, ale děti neustále všechny její lístečky prochvívaly, hladily, zpívaly s nimi a na větve navazovaly barevné mašličky a ptáčky vystřihované z papíru. Pak spolu i pekly chleba, dokonce se chvílemi i škorpily, až někdy navečer, jak dny byly stále kratší a tma přicházela okny školky už uprostřed odpoledne, magnólie někdy zapomínala, že je rostlinou, keřem, a sedávala na jedné z maličkých židliček unaveně jako nějaká obyčejná lidská teta a čekala, kdy ji rodiče, opoždění cestou ze zaměstnání, z toho nekonečného reje drobných světlušek, skřítků, rarášků a bytůstek vysvobodí.
Poupata květů na větvích byla stále větší, nejprve jako pěst, hrouda hlíny nebo zlata, pak jako dlaně opatrně semknuté kolem drobného ptáčka, kterému buší úzkostí srdce. Dlaně, které jsou ptáčkovi vězením, ale jen proto, aby ho v bezpečí mohly přenést z nějaké pasti, kde se jen bezmocně tloukl o okna, protože nerozumí průhlednosti skla, podobně jako můra nerozumí hořlavosti plamene, že i co se zdá průhledné, co neexistuje, může být zeď. Aby mohly toho zajatce vypustit na svobodu; aby venku pro všechny, pro toho, kdo ptáčka vysvobozoval, i pro tu chycenou bytost, která to ale ještě neví, nastal ten okamžik radosti, štěstí a odevzdání, kdy se ony šetrné dlaně, které ptáčkovi pomáhaly a jež se zdály velkou úzkostí a vězením, otevřou, a ta bytost bez ohlížení a přemýšlení s velkým výkřikem náhle objevené svobody vzlétne do nekonečného prostoru.
Nadešel čas adventní zahrádky. Adventní zahrádka je tajuplná slavnost předání světla do vrcholící temnoty zimních měsíců. Aby jimi s tím světýlkem člověk mohl projít, tak jako jednou sám půjde do jiné tmy, s tím jediným plamínkem, který si na adventní zahrádce děti opatrně chrání dlaní poté, co je anděl provedl spirálou z chvojí do samého jejího středu s hořícím ohněm, velkou hořící svící, aby tu malou svíčku zasazenou do jablka každému dítěti od toho ohně středu zapálil.
A každé dítě si ten plamínek spirálou vynáší zpět ven, s nesmírnou opatrností a vážností, nejen jako dar, ne jen snad, že dostalo dárek, ale že nesou život, možná poprvé svěřený jim dospělými do péče, že poprvé je závislé něco svým životem na nich, ale že přesto tomu úkolu už dávno dobře rozumějí.
Kupodivu za celá léta konání adventních zahrádek nikdy nikoho nenapadlo, že je to vlastně nebezpečné, aby malé děti chodily po místnosti se zapálenými svíčkami, a snad proto se nikdy nic špatného nepřihodilo. Ale tentokrát, skrze jedny rodiče oblečené celé v černém, vlastně spíš jen skrze tatínka, sošného muže s doširoka vypěstěnými rameny, jako by sem to nebezpečí dorazilo, jako by sem konečně našlo cestu. Upřeně zíral na své dítě, jak nese svíčku, co chvíli ji nebezpečně nakloní, až vosk skápne na zem a plamínek švihne kolem po nějakém předmětu, nějakou chvíli se přemáhal, ale pak už tu představu, co všechno by se mohlo stát, nevydržel, prudce vykročil místností, napříč spirálou, div anděla cupitajícího v bělostném závoji nesrazil, protože měl pocit, že jeho, jeho syn už si se zapálenou svíčkou neporadí, že se popálí nebo zapálí něco kolem. Narovnal synovi nakloněnou kapající svíčku a zamračeně přihlížel, sám jako veliké, přerostlé dítě mezi těmi ostatními drobnými postavičkami, než znovu odešel zpět mezi rodiče, aby se za okamžik celý výjev opakoval. Těmi neomalenými vpády rozbíjel křehkého ducha celé slavnosti, ale zároveň jeho soumračně černá svalnatá postava dodávala obřadu nový rozměr, jak tvořila černého protihráče nebo možná lépe spoluhráče tomu něžnému bílému andělu s křídly, s hvězdou na čele, který sem a tam lehounce proplouval s dětmi po špičkách spirálou.
Asi týden po slavnosti jsem vstoupil, už bylo po setmění, do třídy v prvním patře, všechno tam bylo na svém místě jako obvykle, trpasličí židličky i stolečky, a přece bylo všechno úplně jinak. Toho dne magnólie nečekaně sama opustila své místo venku na zahradě, vešla dveřmi do školky a stála teď mezi dětmi v rohu místnosti, její květy se rychle otvíraly jeden za druhým, až ze samotného středu keře náhle vystoupila mongolská dívka v měňavých šatech z tmavě rudého, fialového a zeleného hedvábí. Vystoupila není možná dobré slovo, protože ona v tom keři vlastně zůstávala a tančila každým jeho listem, švihala větvemi, brala do dlaní jeden otevřený květ za druhým a vyhazovala je do výšky. O tom nádraží jsem věděl, ale nevěděl jsem, že se tam bude přestupovat takhle rychle, ze vteřiny na vteřinu. Že nebude žádný čas na rozmyšlenou, protože všechen čas už dávno předtím vypršel. Ten přestup se úzkostně podobal ztrátě vědomí, ale nebylo vlastně už co rozhodovat; všechno záviselo
jen na tom, zda v tom posledním okamžiku ještě člověk za sebou nahmátne kliku u jedněch, těch známých dveří, vedoucích zpátky do školky, anebo vyjde někudy úplně jinudy.
Dál týdny a měsíce ubíhaly v každodenním spěchu a kolotoči starostí; jednou jsem ve školce únavou po cestě z továrny usnul mezi dětmi na podlaze u ústředního topení. Tvůj táta spí, slyšel jsem děti, jak si nade mnou povídají, ale když jsem se s námahou probral, naštěstí ještě nebyla půlnoc, ještě tam i teta a asi dvě další děti byly.
O masopustním průvodu měla teta Lucie na hlavě ryšavou papachu a na tvářích namalované pastelkou knírky.
Ukázka je z knihy: Neslyšící děti (doporučovaná cena v obchodech: 240 Kč)
Oldřich Janota (1949)
Odkazy:
