Václav Cílek esejista

Mám rád chytré lidi.

Rád se nechám poučit a poučovat.

Asi proto, si občas přečtu něco od Benjamina Kurase, Tomáše Halíka, Jiřího Černého nebo od Václava Cílka, i když ne vždy souhlasím (nebo rozumím)

Tentokrát mne zaujala kniha: Dýchat s ptáky.

Několik ukázek z knihy V. Cílka

Obyčejné texty o světle paměti, pravdě oblaků a útěše míst

Co formují informace?

Profesor Zdeněk Neubauer říká, že informace jsou něco, co nás „formuje in", tedy to, co nás vnitřně mění. Z tohoto pohledu jsou většina všeho, co slyšíme či čteme, jakési „exformace", které po nás sklouznou jako voda po navoskovaném papíru. Podstatou moderní společnosti navíc není nechat se něčím formovat, ale být sám, nezávislý a určovat tón. Formovat ostatní. O málokterém politikovi slýcháme, že umí naslouchat. Spíš je vychvalován za to, že si umí prosadit svou. Skoro to vypadá, že informace nepotřebujeme a ani nechceme. A pokud je používáme, neslouží k tomu, aby nás změnily. Spíš si z informačního oceánu stahujeme to, co se nám líbí, a to používáme jako brnění, abychom se měnit nemuseli. Kdybychom informace skutečně potřebovali, vypadaly by noviny a televize jinak. To dá rozum, ne?

Žáci osmé třídy základní školy dnes probírali geometrickou úlohu. Včera řešili tentýž úkol na počítači a tři čtvrtiny jej zvládly, protože žáci byli schopni nalézt si definice a vzorce ve Wikipedii. Dnes měli jenom pero a papír, a stejný úkol zvládl jeden student. Nic si ze včerejška nepamatovali. Důvod je jednoduchý - proč bychom se něco pracně učili, když se to dá snadno nalézt na internetu? Teprve v kabinetu si učitel uvědomil, že kdyby Ministerstvo školství chtělo něco udělat pro obecnou vzdělanost, mohlo by rozběhnout akci „internet ze škol". Dotazem zjistil, že každý z žáků má doma internet, na kterém se věnuje samostudiu zejména počítačových her a komunikačním hrátkám.

Je to dobře nebo špatně? Nevím. Doba se mění a je docela dobře možné, že děti se instinktivně připravují na úkoly budoucnosti doma a ve škole už jenom otravují sebe, a pokud možno taky kantory. Na druhou stranu se zdá, že závislost na snadno dostupných informacích z internetu vede k duševní lenosti, nejistotě a neschopnosti se správně rozhodovat ve složitých situacích. (s. 203)

Vážený příteli (DOPIS O VZDĚLÁNÍ)

proces vzdělávání kopíruje stav společnosti, její hodnoty a směřování, tedy určitý druh unifikované mcdonaldizace. Hesly doby se staly růst a efektivita. Růst znamená to, že vysoké školy nabírají tolik studentů, kolik mohou, aby dostaly státní podporu. Efektivita znamená, že co největší počet studentů je učen co nejmenšímu počtu pedagogů. Celý tento systém podléhá evaluaci, podle které je vysokoškolský pedagog hodnocen nikoliv podle toho, kolik srdcí pro svůj obor zapálil, ale jaké práce publikoval. V tomto systému již není na studenty ani čas ani energie.

Celá záležitost začíná na základní škole. Moje žena tam učí, poměry znám z každodenních diskusí, kolem kterých neustále krouží pocit marnosti a frustrace. Malé děti do čtvrté páté třídy jsou fajn, jsou aktivní a učitele mají v podstatě rády. Kolem šesté či sedmé třídy začíná proces odmítání autorit, a tedy vzdělání. Jsou celé třídy, které se brání jakýmkoliv pokusům o vyučování. Děti mají často podporu v rodičích, kteří snad na základě vlastních zkušeností považují učitele za určitý typ póvlu. Děti velmi dobře znají svá práva, ale velmi neurčitě své povinnosti. Nicméně v každé třídě je pár dětí, pro které je učení přínos a které jsou vděčné za rozumné zacházení. Pro tyto děti vlastně učíme.

Střední školství znám málo, ale i tam je patrná eroze autority a snaha projít školou bez větší námahy. Maturanti se často hlásí na školu, na kterou je vezmou. Nevědí, co chtějí, jsou v pasti svobody. Přihlásí se na tři školy, jedna snad vyjde. Učení je ve své tradiční podstatě násilí. To znamená, že v klasickém školství pedagog a prostředí školy formuje člověka, drezíruje jej, a to vesměs proti jeho vůli. Tento prvek nutného násilí dnes mizí a většinou škol je možné projít, aniž by byl člověk jakkoliv zasažen vzděláním.

Mnoha studentům je skoro jedno, na jaké škole jsou, hlavně že mají dalších pár let života bez zodpovědnosti před sebou. Ptám se jich: co budeš dělat, až skončíš školu? Mnoho z nich by chtělo dál studovat. Co? No, ještě nevím, je to vlastně jedno. (s. 209)

Proč už si skoro nevyprávíme vtipy?

Taky jste si toho všimli? Lidé méně žertují a vypráví si méně vtipů a různých humorných historek. Zlatý komunismus, to se lidé ještě uměli bavit - o politicích, o rádiu Jerevan, o rozdílech mezi Rusy a Američany. Už několik let jsem neslyšel žádný vtip o Polácích nebo Čukčích a taky jsem si všiml, že některé scény dříve brané jako samotná podstata humoru, třeba ty z Osvobozeného divadla, jsou dnes vlastně nudné, protože jsou složité a slušné. V současném životě byla dlouhá a složitě strukturovaná „scénka" nahrazená jednoduchou, krátkou, a tedy obvykle prvoplánovou „hláškou", která se vejde do SMS.

Několik týdnů jsem dával pozor, kdo vlastně v dnešní společnosti vypráví anekdoty. Především vtipy (ale také pití alkoholu) téměř zmizely z většiny pracovišť s výjimkou některých spřátelených nakladatelství. Není na to čas a člověk musí v práci podávat výkon. Děti na střední i základní škole si však dodnes své pochybené vtípky vyprávějí. U nás nejvíc anekdot, zejména politických, cynických a politicky nekorektních nosí domů dcera Kristýna, která studuje v družném Brně, kde čas nemá tak vysokou tržní hodnotu jako v Praze, a tím pádem lidé ještě mohou být spolu.

Poprvé v dějinách českého království žijeme v době, která téměř neodděluje vážné a nevážné chvíle a akce. Televizní zpravodajství bývalo seriózní záležitostí, dnes je humoreskou s několika povinně tklivými momenty. Téměř zcela vymizel filozofický humor, který prostřednictvím vtipu odkrýval nějakou vlastnost světa. Tento humor byl schopností podívat se na jednu věc ze dvou tak odlišných pohledů, že k jejich smíření byl zapotřebí smích.

Možná nejlepší definicí humoru je, že pramení z radosti ze života. No a řekněte, když se posadíte před televizi, jakou radost ze života vám to dá? Někdo nás baví, protože jsme líní bavit se sami. Utloukáme čas něčím, co z dálky vypadá jako zábava, ale … (s. 215)

Výchozí situace

POLIBEK

V dobách, kdy se jeho život měnil a on začínal psát pro víc lidí než pro dvacet spřízněných odborníků, odjel na své první filozofické sympozium, tak jako se jezdí do sirého světa na zkušenou. Nevěděl ještě, že z velkého světa myšlenek se člověk již k úzké specializaci vrátit nemůže. Ráno ještě chodil přírodou po jinovatkou pokrytých polích a lesními cestami vysoko nad údolím Berounky. Odpoledne vyslechl přednášky a večer unavený studeným vzduchem i těžko srozumitelnými argumenty fenomenologů usnul na zádech a snil bezmocný sen.

Dostavilo se úplné uvolnění, údy ztěžkly, tělo se zabořilo do matrace jako do písku na okraji moře svatého Augustina. Do místnosti vstupuje bílá, vytáhlá postava pokrytá plachetkou. Řekne si, kdo tu blbne, to dva sedí na sobě a jsou zakryti prostěradlem. Postava přichází a pod plachetkou se rýsují holé kosti a něco jako kosa. Je to smrt a není to žert. Je to hubená postava o výšce, kterou kupodivu odhaduje na 2,3 m. Světlá látka kryje i obličej, který tam není. Je úplně zmražený, bezmocný, ví, že musí zemřít.

Postava se skloní ke snícímu a letmo, ale pevně jej políbí. Vlna čiré hrůzy jím projede a zároveň cítí velkou úctu a vznešenost. Další dny se vyrovnává se smrtí, pálí dávné dopisy a zahazuje staré fotografie a vysvědčení ze základní školy. Neví, že polibkem vstoupil do nového života.

FRAGMENTY

Mám-li psát o eseji, pak je mi líto, ale budu muset psát o sobě, i když se tomu normálně vyhýbám. Je mi čtrnáct patnáct let, maminka pracuje jako redaktorka v pozdějším nakladatelství Academia. Doma koriguje rukopisy a neustále se mě ptá: „Jak bys to řekl?" Vyrůstám s jazykem a hledám synonyma. Teprve o třicet let později začnu vnímat, do jaké řeky jsem to vstoupil.

O pár let později jedu z Rostocku na Zanzibar na východoněmecké nákladní lodi. V kajutě spím s dobrodruhem Jeffem, který si přivydělává psaním pro různé zeměpisné žurnály. Řekne mi: „Když v článku použiješ dvě klišé, tak celý ten útvar spokojeně odkráčí do prdele." Zapamatoval jsem si to na celý život, ještě než mne četba Orwellových eseji začala učit zápasu s jazykem.

Shledávám další určující vzpomínky. Jednou na redakční radě časopisu Vesmír říká Ivo Budil (který s autory pracoval celý život), že je dobře, když se píše napůl pro peníze a napůl kvůli sobě, kvůli radosti něco sdělit nebo z nevyhnuti. Pochopil jsem, že lidé, kteří píší zadarmo, jsou nebezpeční, a lidé, kteří píší pro peníze, mělcí. Od té doby jsem začal dávat pozor, abych občas dělal zadarmo, ale v dlouhodobějším průměru vykazoval určitý, třeba nevelký zisk.

Vojen Ložek mi řekl: „Nikdy jsem se neptal na peníze, ale snažil jsem se odvést dobrou práci. Mnohokrát jsem nedostal nic, ale peníze nakonec vždycky přišly, protože lidé automaticky vědí, že za kvalitu se platí." Někdo mi citoval Rámakrišnu: „Když je člověk medem, ostatní jej naleznou." Odhaduji, že to trvá nejméně deset pracovitých a přitom fatalistických let, kdy člověk čeká na to, čím je. Stávám se tím, o čem jsem snil.

Největší škola je samotná četba. Nejméně čtyřikrát do roka opravuji eseje amerických studentů. Po půl straně člověk rozezná studenty, kteří čtou knihy, od těch, kteří se věnují jiným médiím. Četba prohlubuje jazyk. Možná ani nepotřebujeme žádné jiné pravidlo, než touhu nepsat hůř než autoři, které máme rádi.

Řekl bych, že je skoro nemožné napsat dobrou esej, pokud se člověk nepročetl kusem literatury 19. století nebo dob ještě dřívějších, které jí daly řemeslný základ. Začne se stydět, že by měl psát hůř než se psalo před sto lety. A nejvíc ze všeho to platí o novinách - jak bohatý jazyk ovládali žurnalisté ještě před druhou světovou válkou a jak plebejsky chudé jsou noviny dneška!

Volil jsem poetické či tajemné názvy eseji, ale teď mi dělají radost tituly jako „Popis želvy", „Cesta do Uničova" nebo „Výchozí situace". Nechával jsem eseje gradovat až do pointy, která měla vyznít jako rána na buben. Dnes mi víc vyhovuje nechat je vytrácet se jako jarní nálada na konci května. Soustřeďuji se víc na plynutí atmosféry. Nějaký nápad nebo pointa mi pak přijde násilná a zbytečná. Hlavně nebýt bystrý! Ale pronikavost je ještě horší vlastnost. Mohu si dovolit být hloupý a nemoderní. Nic nestárne tak rychle jako moderní formy.

…pokud mi scházel politický motiv, psal jsem knihy neživotné a byl jsem ztracen ve větách bez významu, v dekorativní próze a v humbuku obecně…

Možná ještě důležitější je fascinující esej „Politika a anglický jazyk". Orwell napsal zhruba tyto věty: „Většina lidí, které celá věc trápí, by přiznala, že jazyk je ve špatném stavu, ale obecně se předpokládá, že se s tím nedá nic dělat. Je zřejmé, že úpadek jazyka musí mít politické a ekonomické příčiny a že není způsoben špatným vlivem nějakého autora. Jazyk se stává nepřesný a hloupý, protože naše myšlenky jsou hloupé, ale zanedbanost jazyka nám usnadňuje mít hloupé myšlenky. Vtip je v tom, že tento proces se dá zastavit a obrátit. Nejvýraznější charakteristikou současné prózy je směsice neurčitelnosti a zjevné nemohoucnosti. Spisovateli je téměř jedno, zda slova něco znamenají. V některých oblastech literatury, zejména v uměleckých kritikách obvykle nalézáme celé dlouhé úseky, které nemají téměř žádný význam. Především je nutné, aby si význam nalezl správné slovo."

Dál říká: „Pravděpodobně je lepší odkládat používání slov, tak dlouho, dokud to je možné, a místo toho se snažit získat co nejjasnější obraz toho, co chceme říct. Někdy se musíme spolehnout na pravidla:

Nikdy nepoužívej slovo nebo přirovnání, které vídáš v tisku

Nikdy nepoužívej dlouhé slovo, když vystačíš s krátkým

Když je možné slovo vypustit, tak to udělej

Nikdy nepoužívej trpný rod, když můžeš použít činný

Nikdy nepoužívej cizí frázi, vědecký termín nebo žargon, když můžeš najít běžné slovo

Poruš ta pravidla dřív, než ze sebe vypustíš něco barbarského

Měli bychom si všímat, že současný chaos ve společnosti souvisí s úpadkem jazyka.

Když zjednodušíte svůj jazyk, osvobodíte se od nejhorších omylů každé ortodoxie, a uděláte-li hloupou poznámku, bude její hloupost zjevná dokonce pro vás samotného."

SLOVO MLČÍCÍ A SLOVO BDÍCÍ

Má mysl je jako kráva na dlouhém provazu. Když byla uvázána nakrátko, jančila a škubala sebou, ale teď se pase v nějakém nečekaném koutě a je klidná. Jindy se má mysl chová jako stará medvědice, co se po svých známých cestách valí lesem a čenichá a čenichá. Smrt mne políbila, můj démone hravý. Na rozdíl od Orwella jsi neviděl tolik lidí zbytečně umírat a tolik trpět.

Nad magický kruh, jenž spíná náměstí svatého Augustina nad čar meče Johančina Skrze harfu létavici skrz arpeggia prchající před signálem na polnici a až tam, kde slovo bdící s prstem na rtech vyhlíží si oči, oči jejichž pohled zří dál, než kam člověk dohleď

Richard Weiner v básni „Mezopotamie" rozlišuje slovo bdící a slovo mlčící. „Pod stánkem Hospodina/ hlídá láska Carmenina/ Slovo, nad nímž klímá/ ach ten, co nerad zapomíná." „Slovo bdící" používáme tam, kde mluvíme o vědě, společnosti a vlakových spojeních. Když se ale ponoříme do věcí kultury, náboženství a lidských vztahů, tedy tam, kde se věci nikdy nedají vysvětlit zplna, píšeme se zámlkami a nedoříkáme svá „slova mlčící". Carmen opřená o chrámovou plošinu nevysvětluje. Tuto esej jsem začal smrtí a skončil láskou. Slova jsem nechal černým krkavcům jako tu poslední věc, která mne při psaní vůbec může zajímat.

Moji učitelé umění eseje: Vergilius, Samuel Johnson, Matthew Arnold, John Ruskin, Jorge Luis Borges, Zdeněk Neubauer a Ladislav Zadrobílek. Zdeněk Pinč mi jednou řekl, že nevzdělanec cituje Foucalta nebo Umberta Eca. Tento text byl psán pro knihu o eseji Osvaldová B. a Kopáč R. (2008): Pokusy a dobrodružství: poznámky k eseji. Karolinum, Praha. (s. 233 – 234, 237)

Rajhrad: jedná se o velmi staré místo - klášter stojí na nevysokém pahorku v říční nivě, kde bylo vybudováno slovanské hradiště na zbytcích ještě staršího osídlení. Kostel má cyrilometodějskou pověst, působí jako přísný stařec, který toho viděl příliš mnoho, a proto je schopen velké tolerance i neústupnosti. Místo to je jemné, ale silné a zároveň enigmatické. Obyvatelé Brna nevědí, jaká krásná podivnost leží těsně za hranicemi města. Santiniho působení je zde neobvyklé - namísto lineární stavby vytvořil kostel založený na třech vzájemně se pronikajících centrálách, jako by si už nehrál s nějakými tvary architektury, ale jen se světlem. Připomínalo nám to pozdní dílo V. Boštíka. Rajhrad podobně jako Plasy jsou místa, která se dají (a mají) poznávat celý život.

A pak jsem Pavlovi citoval Novalise: „Když ztratili jsme rytmus světa, ztratili jsme svět," a on mi řekl, ať si tyhle hlouposti nechám. Praštil mě bubenickou paličkou... Zhrubli jsme na tom Santinim.

JINÝ FRAGMENT K SANTINIMU

Milton Prudič se zamyslel: „Sám nerozumím tomu, co vám budu vyprávět. Jednou jsem jel metrem na Palmovku, kde jsem už vystupoval tisíckrát. Vylezl jsem druhým východem a vůbec jsem nechápal, kde jsem. Bylo to stadium úplné dezorientace. Pochopitelně, že v té době jsem nebyl dezorientován jenom na Palmovce, ale hlavně ve svém životě. Projevovalo se to tak, že jsem vystupoval jinde, než jsem měl, a nepoznával jsem místa, kde za normálních okolností byla moje orientace bezchybná.

Koukal jsem jak vrána, kde to jsem, ale statečně jsem se pustil prvními schody nahoru. Vylezl jsem ven, že půjdu na autobus, a najednou jsem viděl, že autobusová zastávka je blízko a že jsem ve svém zmatení vlastně použil nejpřímější trasu, jaká by vůbec mou racionální mysl nenapadla. Pochopil jsem, že jsem ve svém velkém trápení, kdy jakékoliv rozumové hodnocení situace selhávalo, použil intuici. To je sice skvělá věc, aleje lepší se jí vyhnout,místa z druhé strany protože ve třetině případů vede k naprosto pomýleným koncům. Tedy alespoň u mne. Poprosil jsem tehdy Václava, aby na mě dával pozor, aby svou vědeckou racionalitou hlídal, kdy ulítnu. Václav byl ve zlé situaci, protože ve své průměrnosti nevěděl, kdy je moje intuice geniální a kdy scestná. Nicméně mi nastavoval zrcadlo neboli speculum a díky tomu jsem zůstal v nějaké realitě.

Ptal jsem se sám sebe: kdo vyléčí léčitele? Kdy je člověk učitelem a kdy žákem? Byly chvíle, kdy jsem měl jasnou převahu a chvíle, kdy jsem jenom koukal, jak pěkně a rozumně se mnou lidé hovoří, jako bych byl malé dítě a potřeboval to. Jdeme na Hlavní nádraží, jsme silní jako z křemene a nějaké stařence vezmeme kufr. Pomáhat se má právě tímto způsobem, chvíli nést něčí kufr a pak mu ho vrátit. A pak se stane, že nějaká stařenka, či nebohý důchodce nese náš kufr. Viděl jsem to tolikrát, gumové se hroutí, dalajláma v koncích jde meditovat s prof. Klausem, aby nabyl sebevědomí a duševní rovnováhu. Bohové naslouchají předsedovi vlády a jsou zmateni.

Ale dost žertů. V této popletené chvíli jsem snad poprvé v životě zažil pocit „filia". Láska začíná Erótem, tedy vzájemnou přitažlivostí dvou bytostí, skal nebo planet. Ale její kolo se dál rozšiřuje k našim dětem a dětem našich přátel, a já pocítil dotyk lásky k člověku, kterého jsem nemohl vystát, a to jenom kvůli bytosti, která s ním žila a kterou jsem měl rád. Mělo to být naopak a možná to jednou naopak bude, ale skrze laskavý vztah k jednomu člověku, jsem do sebe vtáhnul celé jeho prostředí. Myslel jsem to dobře.

Tento děj, kdy myšlenky a emoce pádí jako Pendolino na Hané, byl doprovázen schizofrenní myšlenkou jednoduché celistvosti, kterou jsem už před lety převzal z Knihy proměn. Roky jsem v sobě kultivoval jednoduchou mysl až do chvíle, kdy jsem začal chápat princip tajné komnaty. Má jednoduchá mysl vytěsňovala složité a podivné věci někam do pustin vědomí. Ocitnul jsem pak v situaci jedné sekty vymítaču z východních Čech, která tak dlouho posílala démony na poušť {myslím na vás Evo a Luďku), až stanula před složitým problémem, jestli se v těch písečných místech nehromadí příliš mnoho ďáblíků. Vymysleli to pak chytře tak, že démony posílali na stejná místa jako Ježíš Kristus a neřešili, kde to je.

Přišlo mi, že v rámci jednoduché celistvosti musím konečně přiznat tajnou komnatu v zámku plném běžných místností (vidím před sebou mohutnost českokrumlovského komplexu). (s. 96 – 97)

…Křížová cesta údajně vznikla jako důsledek vidění, při kterém se k rodině místního protestanta Donáta sklonil Kristus a požádal ji, aby nejmladší, nemocný bratr zůstal v Jiřetíně. Postavil zde kříž a byl zázračně uzdraven. Později byl kříž doplněn o další zastavení. V době josefínských reforem, kdy byly zakázány soukromé kaple, si kostelík na vrcholu kopce koupil Anton Ulbricht, který chtěl kámen využít ke stavbě svého domu. Nedošlo k tomu, protože Ulbricht byl v zimě sražen splašeným koněm a na následky zranění zemřel. To není legenda, ale zápis v místní kronice. Tady se tyto věci dějí.

Po druhé světové válce byl v Jiřetíně azylový dům a klášter pro přestárlé jeptišky. V 80. letech zde žilo na 250 jeptišek osmi řádových kongregací z celého Československa, které se staraly o Křížovou horu. Dnes většina z nich odešla do obnovených klášterních domů svých původních řádů. V ústraní hájenky pod Jedlovou žil ve stejné době místní „poustevník a písmák", dominikán a znalec lesa František Fišer, který pro ekumenické vydání Bible (1985) překládal žalmy. Nevím, zda někdo sepíše historii dominikánů z Jablonného a dalších kněží a ilegálně vysvěcených mnichů, kteří za komunistického režimu sídlili v severních Čechách ve starých chalupách na samotách, kam za nimi jakoby na trampskou dovolenou přijížděly rodiny i s dětmi, aby zde konaly duchovní exercicie. V té době se u potoků a pod klenbou stromů odehrávalo mnohé, co připomínalo prvotní křesťanství.

Přesvědčivost baroka spočívá v zakotvení v reálném životě a určité krajině. Při jezuitských exerciciích si věřící představuje výstup na horu spásy jako skutečnou cestu. Nechává před sebou vyvstat mapu místa, horu si v mysli osází keři a stromy, představí si kameny na cestě, šum větru, dráhu vycházejícího slunce, únavu poutníka. Na podobném základě bylo založeno jezuitské divadlo - věřící nečetl biblický text, ale díval se na něj. Ochutnával jej všemi smysly nejenom intelektem. A od tohoto pojetí je jen krok k barokní architektuře se všemi jejími loretami, křížovými cestami a božími hroby, jež jsou jakýmisi divadelními kulisami pro poutníka, který do takto reálně připravené scény zasazuje vlastní zbožnost. Svaté schody rumburské Lorety byly postaveny jako kopie Pilátova paláce. Věřící v kleče vystupoval po 28 stupních nahoru. Z okének na něj hleděly barevné sochy Židů ve skutečné velikosti a nahoře nad ním vojáci odváděli svázaného Krista. Věřící měl pocit, že je sledován a že se nachází uprostřed děje spásy.

Dnes na místech většinou parazitujeme, čekáme, že nás naplní energií a vzkřísí. Většina míst však čeká na nás, s čím přijdeme, čím je doplníme a jakými pocity a myšlenkami je oživíme. V Čechách, a zvláště v pohraničí, jsou místa poněkud zašlá, zarezlá a lidé obvykle nedokáží vypozorovat, jak by s nimi měli zacházet a místo toho seje snaží jen konzumovat.

Je velký rozdíl mezi duchovními stavbami, které jsou liniové a otevřené, a ohraničenými stavbami centrálními. Liniové stavby, jako křížové cesty, bývají tokem, který poutníka vede v určitém rytmu. Jsou dynamické. Ale vstupujeme-li třeba do rumburské Lorety, ocitáme se v prostoru, kde čas plyne jinak, zastavuje se, niterní. Liniové stavby jsou jako duchovní řeky, kde jsme v pohybu a plyneme. Uzavřené stavby fungují, jako když v zahradě rozkvétá růže, nohy vrůstají do země, otevíráme se v klidné vertikální spojnici světů a dob.

Nejslavnějším mariánským poutním místem Šluknovská a dnes i německého okolí se stal jinak vcelku neznámý Filipov, původně průmyslová, lužická obec ležící na samotné česko-německé hranici. Ve filipovském domku číslo 63 byla celých deset let upoutána na lůžko Magdalena Kadeová. K ránu dne 13. ledna 1866 se jí zjevila Panna Maria, která jí přislíbila uzdravení, k němuž skutečně došlo. Případ byl oznámen litoměřickému biskupovi, který svolal komisi a nechal sepsat zprávu o zázračném uzdravení. Biskup dovolil přeměnit Magdaleninu světničku na milostivou kapli, na jejímž místě byl v letech 1870-73 postaven novorománský poutní kostel Panny Marie Pomocné. Správou místa byli pověřeni redemptoristé. Papež Pius XI. prohlásil kostel za baziliku minor a Jan Pavel II. posvětil madoninu korunku. U kaplí Křížové hory nebo v rumburské Loretě člověk o věcech víry nepochybuje, ale ve Filipově neví. Kostel je jaksi příliš velký, náboženské obrazy příliš nasládlé devatenáctým stoletím, péče papežů je možná neúměrná velikosti zjevení. Nechtěla zde církev spíš vybudovat katolickou pevnost vysunutou do ztraceného, luterského území? Není v tomto místě prese všechno něco rozdělujícího, skrytě bojovného? Místo samotné je však klidnější a lepší, než by se na první pohled zdálo. Zdejší katolictví opravdu

MÍSTA Z DRUHÉ STRANY ( s. 52 – 53)

Čerpat sílu a pít červánky v krajině domova

Usednu na pahýlu u lesní studánky a budu čerpat sílu a píti červánky

Vítězslav Nezval

Vracíme se z dovolené v Thajsku nebo třeba z Kanárských ostrovů. Bylo to krásné, ale kdybychom tam měli zůstat ještě nějakou dobu, začneme se nudit. Malíř Josef Rabas říkal, zeje důležité nalézt si svůj čtvereční kilometr krajiny, a ten se snažit pochopit. Argentinský spisovatel Jorge Borges tvrdil, že není ani tak důležité číst knihy, jako se vracet ke knihám, které jsme již četli. Hledíme na krajinu a rozlišujeme: „Ta je krásná, ale tato je moje." Doma jsme tam, kam se vracíme, a odjíždíme právě proto, abychom se mohli vracet. A je pak skoro jedno, zda bydlíme pod monumentální Pravčickou branou, anebo u sotva odrostlého smrkového lesa.

V cizích zemích jsme na chvíli, ale v krajinách domova stárneme společně se zemí a stromy. Po letech přicházíme na stejná místa, vršíme vzpomínky, vrůstáme do krajiny. Málokdo umí být doma ve více než dvou třech krajinách. Výlet je vytržení, vzrušení a zkušenost. Krajina domova je plynutí, ve kterém se lidské v nás mísí s přírodním, a výsledná směs pak stojí podobně jako hudba či poezie někde mezi člověkem a živly.

Některé národy a civilizace cestují, protože se domnívají, že krása a pravda musí být někde jinde, když ji doma nejsou schopni nalézt. Jiné národy či skupiny mají pocit, že úplně stačí pochopit svůj kus země. To je rozdíl mezi lidmi z jihu či severu Itálie, Rakušany a Němci nebo Francouzi od Středozemního moře či Atlantského oceánu. Co taky může svět nabídnout vinaři od Pálavy či Hodonína, když všechnu sílu země a slunce má doma ve sklípku?

My Češi a Moravané jsme obojí. Pod vlivem neklidných Němců

Románský kostel na nevysokém pahorku v Boleticích u Českého Krumlova se stal duchovním středem vojenského výcvikového prostoru. Jeho síla spočívá i v kontrastu k lesní divočině zbavené většiny lidských sídel. Jako by se veškerá lidská paměť soustředila právě zde.

a zejména chůzechtivých Sasů vyrážíme do ciziny, ale doopravdy dobře se cítíme tam, kde můžeme zajít do hospody či sbírat houby. Prostě doma, kde se nebojíme v lese, kde se dá bloudit jen docela krátkou dobu a kde i z té největší divočiny trefíme na nádraží. Máme velké štěstí, že žijeme v této zemi, kde je všechno sice malé, ale nesmírně rozmanité. Už jsem to napsal víckrát, ale potřebuji to zopakovat - poznat tuto zemi je práce na celý život. Čechy a Morava jsou krajinou pro znalce a poutníky, která nás nedráždí nějakým grandiózním vzmachem, ale působí jemnou silou a trochu melancholickým klidem. Skály jsou zde malé, barvy tlumené, řeky nejsou kalnými veletoky a místní vodopády jsou spíš dětskými hračkami přírody než místy, kde se burácející vody řítí do propastí.

Kromě geologických bludných balvanů známe rovněž bludné balvany metaforické. Za bludný kámen v řečišti české poezie byl označen například básník Jakub Deml nebo grafik a básník Bohuslav Reynek. V tomto případě výraz bludný balvan znamená něco velkého, pevného a nepřehlédnutelného, s čím si nevíme rady, ale zároveň poněkud cizího, co vyčnívá nad běžnou malost. V Reynkově případě jím nejspíš byla prosycenost francouzskou kulturou a u J. Demla snad neočekávatelná pozice kněze, básníka a buřiče. Bludné kameny tohoto typu jsou za života předmětem obdivu, útoků a kontroverzí, ale tříbí ducha a vedou k zajímavým diskusím. Teprve další generace oceňují odvahu nejít běžnými cestami sterilních pravd a mýlit se způsobem, který je někdy plodný.

V krystalech kamenů neuchvacuje mne toliko ten břitvově přísný tvar, jenž odpovídá pojmu svatosti a jest jakousi symbolickou revelací – žádný kompromis, žádná neurčitost, žádné tápání, žádné „kdyby, jaksi, poněkud“, žádná poměrnost, ale tvrdý poměr, oko za oko, zub za zub, život za život – nýbrž nejvíce ten pekelný, skrytý žár, jehož pablesky vyšlehují nerostnou hmotou, která ho svým nezničitelným charakterem zabarvuje a o němž jste přesvědčeni, že bude s vítěznou a svatou potměšitelností svítit i v nejčernější propasti! Svatá Hildegarda má pravdu: kameny a krystaly jsou děti žáru! A nejmilejší ze všeho jest mi záhněda, snad i proto, že jest to krystal mého rodiště, je to duše půdy tassovské, je to poslední a nejsvětější tvar a úsměv naší hroudy, a slunce, které za ním a skrze něj svítí, je daleko, že je člověku líto, a kdo jednou uzřel toto tajemství, nebude nikdy smuten, ale jeho veselost i nejbezuzdnější nikdy nepřeletí hranic radosti. Ten kámen daroval jsem té, kterou jsem ze všech lidí na světě nejvíc miloval, ale než ho vůbec mohla poznati, ztratil se můj talisman, ztratil se, a až umřu i já, z modrého moře věčnosti zlatá rybka mi jej na břeh přinese.

Jakub Deml, Mohyla, 1941, s. 180–181 in Vesmír, v knize "Dýchat s ptáky" s. 88

Několik doplňujících odkazů:

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/20756223079-aleje-jako-soucast-n

https://www.vilemwalter.cz/cilek.htm

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_C%C3%ADlek

https://blog.wuwej.net/2008/05/20/vaclav-cilek-borgesuv-svet.html

Doplněk doplňku (mohli by si rozumět):

Ludvík Vaculík

https://www.literarky.cz/?p=autor&id=9

https://ludvikvaculik.cz/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludv%C3%ADk_Vacul%C3%ADk

https://www.lidovky.cz/historie-obrazem.asp?objekt=osobnost&id=6