Poutník

K půlnoci bylo, tu dal se Zarathustra cestou přes ostrovní hřbet, aby s časným jitrem dostihl protějšího pobřeží: tam totiž chtěl vstoupiti na loď. Bylať tam dobrá rejda, kde rády kotvily též cizí koráby; ty odvážely leckoho, kdo chtěl z blažených ostrovů přes moře. A když tak Zarathustra stoupal do vrchu, vzpomínal cestou na množství osamělých poutí od svého mládí a na to, kolik hor a hřbetů a vrcholů již slezl.

Jsem poutníkem a horským lezcem, děl srdci svému, nemiluji rovin, a zdá se, že nedovedu dlouho seděti na jednom místě.

A nechť mi ještě vzejde jakýkoli osud a zážitek - putování v tom bude a slézání hor: konec konců prožívá člověk již jen sám sebe.

Odplynul čas, kdy mne ještě náhody směly potkávati; a co by se mi teď ještě mohlo nahoditi, abych to již neměl!

To se jen vrací, přichází mi konečně domů - má vlastní prapodstata i to, co z ní dlouho bylo v cizině a rozprášeno do všech věcí a náhod.

A ještě jedno vím: teď stojím před svým posledním vrcholem a před tím, čeho jsem nejdéle zůstal ušetřen. Ach, má nejtvrdší cesta do výšky nastává! Ach, počal jsem své putování nejosamělejší!

Kdo však jest mého rodu, takové hodině neujde: hodině, jež k němu promlouvá: „Teprve nyní kráčíš svou cestou velkosti! Vrchol a propast - to jest nyní uzavřeno!

143

Kráčíš svou cestou velkosti: teď se ti stalo útočištěm, co se dosud zvalo tvým posledním nebezpečenstvím!

Kráčíš svou cestou velkosti: teď budiž tvou nejlepší odvahou, že za tebou cesty již není!

Kráčíš svou cestou velkosti: zde se nikdo nebude plížiti za tebou! Tvá noha sama za tebou zametla stezku, nad níž jest psáno: nemožnost.

A scházejí-li ti nyní všechny žebříky, zkus vystoupiti sám sobě na vlastní hlavu: jak jinak bys do výše stoupal?

•Na vlastní hlavu a přes vlastní srdce v dál! Nyní nechť i nejmírnější na tobě se stane nejtvrdším.

Kdo se vždy mnoho šetřil, postonává posléze mnohým šetřením. Chvála tomu, co zatvrzuje! Nechvalořečím zemi, jež máslem a strdí oplývá!

Je nutné, abychom se naučili na sebe nehleděti, pak teprve mnoho uvidíme: -této tvrdosti je třeba každému, kdo stoupá na hory.

Kdo však jakožto poznávající má dotěrné oči, jak by ten viděl na všech věcech více než jejich popředí!

Ty však, ó Zarathustro, chtěl jsi všech věcí viděti pozadí a dno: tak ti již nezbývá než stoupati přes sebe samého - vzhůru, výš, až i své hvězdy budeš míti pod sebou!

Ano! Kdybych zíral dolů na sebe samého a i na své hvězdy: to teprve bych nazval svým vrcholem, to mi ještě zbylo jakožto můj vrchol poslední! -

Tak promlouval Zarathustra sám k sobě, jak stoupal, a tvrdými průpovídkami potěšoval své srdce: neboť byl v srdci svém zedrán jak ještě nikdy předtím. A když vystoupil na hřeben horského hřbetu, hle, tu leželo před ním rozestřeno protější moře: i zastavil se a dlouho mlčel. Ale noc v této výšce byla studená a jasná a světle ohvězděná.

Poznávám svůj úděl, řekl posléze truchlivě. Nuže dobrá! Jsem připraven. Právě se počala poslední má samota.

Ach, toto temné, truchlivé moře pode mnou! Ach, tato těhotná noční rozmrzelost! Ach, osude a moře! K vám je mi teď sestupovati!

144

Před svou nejvyšší horou stojím a před svou nejdelší pouti: proto je mi nejdříve sestoupiti hloub, než jsem kdy sestoupil: - hloub do bolesti, než jsem kdy sestoupil, až dolů do jejích nejčernějších vln! Tak tomu chce můj osud: Nuže dobrá! Jsem připraven.

Odkud pocházejí nejvyšší hory? tak jsem se kdysi ptal. Tu jsem poznal, že pocházejí z moře.

To svědectví je vryto v jejich kamení a v stěny jejich vrcholů. Až z nejhlubšího vyrůstá nejvyšší k své výšce. -

Tak pravil Zarathustra na temeni hory, kde bylo zima; ale když přišel nablízko moře a posléze samoten stál pod útesy, tu byl znaven cestou a byl ještě roztouženější než předtím.

Ted ještě všechno spí, pravil; i moře spí. Spánkem omámen a cize zírá na mne jeho zrak.

Dýchá však teple, to cítím. A cítím také, že sní. Ve snu sebou zmítá na tvrdých poduškách.

Slyš! Slyš! Jak sténá zlým vzpomínáním! Či zlým očekáváním?

Ach, jsem s tebou smuten, temný netvore, a i na sebe se pro tebe hněvám.

Ach, že má ruka nemá dosti síly! Rád bych tě věru osvobodil od zlých snů! -

A jak Zarathustra takto promlouval, smál se těžkomyslní a hořce sobě sám. Jak! Zarathustro! pravil, i moři chceš zpívat útěchu?

Ach, ty láskyplný blázne Zarathustro, ty předůvěřivý blažený blázne! Ale takový jsi byl vždy: vždycky ses důvěrní blížil všemu hrozivému.

Každou obludu byl bys chtěl hladiti. Dýchnutí teplého dechu, pazoury porostlé měkkými chloupky -: a již jsi by ochoten lákat ji a laskat.

Láskaje nebezpečí nejosamělejšího, láska ke všemu, jen je-li to živé! K smíchu je věru mé bláznovství a má skromnost v lásce! -

145

Nietzsche F. ZÁRATHUSTRA

,,Vzhlížíte vzhůru, toužíte-li po povznesení. A já shlížím dolů, protože povznesen jsem.

Kdo z vás dovede se smát a spolu být povznesen ? Kdo stoupá po nejstrmějších horách, směje se všem truchlohrám i truchlovážnostem," ZÁRATHUSTRA, o čtení a psaní (I, str. 49)

JAKÁ JE CESTA

I vyšel jsem od sebe sám a ohledati se počal mysle, odkud a jak začíti.

(Komenský: Labyrint světa)

Na začátek -

Na začátek mám určité potíže s roztříděním své laťky. Těžko, ba nemožno tříditi, kde jde o nedělitelný ce' lek, o úhrnný a ve všech svých částech do sebe zásahu--jící a současný proud, jakým je bytí. Nejde dobře z takového neohraničeného plynutí odděliti nějaký urči' tě vymezený úsek. Co vypovím zde, je namnoze jen ná/-povědí k tomu, co bude předmětem kapitoly jiné a tam--to zas bude mnohé odkazovati k neúplnému začátku. Neuvaruje se nezdaru, kdo si obral věci příliš mnohé a těžké k vypsání.

Kulhavý poutník jest poutníkem v bytí. To je ta cc lá jeho cesta. Jde životem a několik nejzákladnějších se' tkání na této cestě jest jeho velkými dobrodružstvími. Každá cesta poskytuje svá setkání a příhody. Událostí této cesty nejsou však dary náhody; vládne jimi její opak: nezbytná, neobejítelná nutnost. Jsou přímou sou-částí této cesty, náležejí bezprostředně k její podstatě; jsou vlastně jí samou.

[ 25 ]

Jde svou cestou KULHAVÝ POUTNÍK.

Poutník, pobelhávaje odkudsi vpřed, není tu na svě' té ani výletníkem ani na prázdninách; vykonává svou danou cestu mezi začátkem a koncem, mezi zrozením a smrtí. Odtud a tam jde. Odkudže, poutníče?

A poutník neví.

*

Přicházím, odpovídá Poutník, ze svého zrození. Ale odkud jsem se to vlastně vydal, to nevím. Vyšel jsem ze svých rodičů, dědů, z bezejmenné řady předků. Přicházím sem z vajíčka, které bylo oplodněno a pak dozrálo. Dozajista, vyšel jsem z organického, které chce zase organické, z přírody, která chce, aby život pokračoval. A nepochybně také jsem vyšel z vesmíru, z kterého všechno, co jest, vychází. Ale odkud to je, není mi po-vědomo. Odtud se vzal můj tělesný obrys, vyrobený, až na tuhle malou poškozeninu, zcela podle typu dílny. Ale odkud jsem já, není mí známo. Ptal jste se, odkud a kam jdu, abyste z toho vysoudíl, kdo asi jsem. - Ani to hrubě nevím.

Jak to, nevíte?... Utrpěl jste snad někdy nějaké poranění -

Ne - takové ne, po jakém se ztrácí paměť. Paměť mám dobrou, pamatuji se na všechno až po své nejčasnější dětství, na léta učení, na svá povolání (neboť neměl jsem jen jedno), na celé to currículum vítae, na to všechno, až kam má paměť sahá. Ale nejsem si nikterak jist, že tak, jak jsem, čím jsem sobě sám, jsem odněkud, z nějakého určitého a pojmenovatelného místa vyšel. [ 28 ]

Přírodě, byla-li to jediné ona, která mne posta-vila na tuto cestu, není, jak se ujišťuje, jedinec skoro ni-čím, prospěch a udržení druhu vším. Šlo jí o druh, nikoliv o mne. Jsem tedy jen neurčenou, sumární a nesamostatnou částicí druhu; druh je mou příčinou, za mne se zaručuje či nese na mně vínu, mne zdůvodňuje, za mne vlastně odpovídá druh, ale, řeknu vám, ten vám toho mnoho o mně nepoví, darmo se ho ptát. Může vám ledacos snad říci o sobě - ale mne nezná, jak by také, nikdo mne nemůže znát, ani já sám. Četl jste Quíntona? Ten to říká tak: Příroda tvoří druhy; netvoří bytosti. Účelem jest jí druh, a bytost jen tomuto účelu slouží. A vlastností jednotlivce jest mýliti se o svém údělu a domnívati se, že je zrozen pro sebe sama.

Četl. Má toho tam, k této věcí, ještě víc. Jako tohle: Mravní velikost je sama duše druhu. Kolektivní duše, která je v každé bytosti, poroučí jen sloužiti ideji udržení druhu. Duše individuální jest jen sobectví, malost, prostřednost, nízkost, podlost, hrubost, lakomství, pýcha, zbabělost. Duše druhu jest jen odříkání, vážnost, obětavost, sebezapření, naprosté odevzdání a obětování celé bytosti pro druhé.

Ano, to velmi pěkně platí o zvířatech. V jejich na-prostém odevzdání se službě druhu je ušlechtilost, velikost. Pták zpívá, aby krmil mláďata a udržoval druh; jeho láska k mláďatům je láskou druhu; a jeho boj s jinými samci je také vlastně láskou k druhu. Dává to, i u zvířat, vysoké nadosobní pohnutky a vyšší nadosobní smysl. Služba je sama ušlechtilost, není'lí otroctvím. [ 29 ]

A s jakou celostí, s jakou vážností zvířata příkazům druhu slouží! My lidé jsme od základu podemleti, roz-leptáni svým osudným rezonérstvím. - Ten Quinton, když se mu porozumí, není vůbec tak strašlivý, jak se zdá těm, kteří nedovedou nahlédnouti, že nepsal maximy o společenském životě, nýbrž o válce, a že z filozofie války řekl tak to nejlidštější a nejvznešenější, co o tak hrozné věci možno říci.

Já nechci mluvit o válce!

Já přece také ne! -

- Jedni vojsko jízdné a jiní pěší,

jiní loďstvo nu zemi černé mají

za věc nejkrásnější; a já zas ono,

po čem kdo touží. -

(Sapfo)

- Ano tedy - hledával jsem mnoho, u nejrůznějších autorů - Ale o sobě samém se člověk nedočte, chci říci, nepoučí. Co vlastně jsem, kdo jsem - vypadalo by to nejspíše tak, že vlastně produkt náhody a že smyslem bytí jest, abych ani tohle dobře nevěděl.

O naší náhodnosti?

I to. Podívejte: vyšel jsem, jakožto živý tvor, z rodičů. Nebo spíše jen z jejich prostřednictví? To se rozumí, jsou tu geny, chromozomy a to všechno, dědičné vlohy fyzické i duševní - ale odkud jsem já, ten nový, samostatný, podstatně odrůzněný celek, v němž ty dědičné vlastnosti mají jen úlohu stavebního materiálu, ale neurčují jeho formu, nedobudovávají jeho osobní nejvlastnější styl? [30]

Je vypočteno, jdeme-li do šestnácti generací nazpět, dělá to přes pětatřicet tisíc předků. Z jaké nádrže života takový jedinec - o kterého vlast-ně přírodě nejde - vychází! Vždyť je to v zásadě sériová výroba, co ta příroda při svých nevyčerpatelných zásobách živé hmoty a svých milionech let času dělá; jen toho jedince tak zhruba přiteše, a teď jdi a dodělej se a starej o sebe sám. A ten se mocí mermo staví na vlastní nohy - ale z čeho? Odkud on to má brát? Z rodičů? Dva a dva čí jeden a tří vrody, to by přece zpravidla mělo dělat čtyři, ne? Ale tady pak z toho pojde docela něco jiného, tak silně odlišného, jako kdyby součet stejně tak dobře mohl činit tří nebo pět. - Z přírody? Ta přece chce druh a ne jedince. - Z vesmíru? Ten přece chtěl své miliony hvězd, své vesmírné záření a prý snad nechtěl ani tuto naši zeměkouli s její přírodou, s jejím životem a tím méně s nějakými jedinci. Hvězdář Jeans něco o tom praví, že zeměkoule je podle všeho produktem náhody: odumírající, vychládající těleso se dostalo nahodile a výjimečně do takových podmínek, neopakovatelných snad v celém vesmíru, že se na něm mohl vyvinouti organický život, vlastně jen taková plíseň -

- Takové pomyšlení by nutně -

- Vím, co chcete říci.

Kulhavý poutník měl poněkud zarputilý, jakoby hněvivý výraz každého, kdo s určitou potíží usiluje formulovati své myšlenky. Kdo je už v sobě zažil a nechce se mu znova je slovně opakovat a rozvádět. Kdo nevázaný a bloudívě klikatý vnitřní tok nerad svírá do regulovanosti slovního výrazu. [31]Ale nebyl to hněv ani tíseň z čehokoliv. V jeho hlase byl spíš přízvuk nítrné volnosti a pohody, a z hloubí očí to zíralo sametově.

Vím, co chcete říci. Ne, ne: nejsem přívržencem žádného pesimistického mudrování, i když se mu někdy neubráním. A tím méně nihilistou. Ale vyhýbavá ta' temnost a zpupnost téhle veliké nejistoty mne občas provokují. (A asi jste se domníval slyšeti i více, než jsem ve skutečností říkal; jste asi jako já, unáší vás to pořád příliš daleko -) Ba ne: těším se cele ze života, jsem si příliš vědom rozkoše prožívat život na sobě a skrze sebe. K tomu tu přece jsme. Dělám v tom opravdu, co mohu. Jsem maximalistou, kterému i málo stačí. Jsem rád, jak tady jdeme, že svítí slunce, ale líbí se mi to také v podmraku. A líbí se mí, když stromy dostávají nové listí, a i když je pak v podzimu zlaté a rudé shazují. Vždycky tu něco je, vždycky je ve všem všechno - Znáte tohle?

Hlad vodní šedá v dálku rozlitá, volavka krouží jíním stříbřitá.

Na hrázi stojím, oči si rukou stíně. Dívám se tiše po krajině.

(Li-Tai-Pe)

Krásné, že? Jako kdyby to nic nebylo - a je to tak naplněné a přece nestísněné, a jak se do toho vejde člověk - i když se před tou vodní dálavou jeví tak ztracený. tak drobounký! Je to báseň už více než tisíc let stará. [ 32 ]

 (Mám rád verše; jsou ze všech slovesných útvarů

nejumělejší a přitom nejbližší přírodě.) Tak dávná, a ještě jsme se na tu kroužící volavku nedodívali, z toho tichého na širou krajinu se nevyžili. Stále tu něco je, co si člověka cele jímá, až příliš věcí -

- Náhodných -

A kdyby třebas i náhodných! To podstatné, to rozhodující, absolutní je, že tu jsou. Co bych si bez nich počal? Vždyť je tu všechny potřebují.

K čemu?

K čemu? Nu přece abych žil, abych byl, abych mohl býti mnou.

A vždyť přece ani nevíte, kdo jste, odkud jdete -

- To nevím. A nevím ani kam. Do náhody?

Do náhody? To ne. Jdu do nutností, do smrti. Všech' no, co se zrodilo a žije, musí také zemříti. Tam tedy jdu najisto. Ale co je to, a jak dál, to věru nevím říci. -

- Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

(Job 14, 10)

Rozumí se, konec - a dost.

Konec - Čeho konec? Snad konec mne, toho, co tu v tuto hodinu o nějakých koncích povídá, ale ne konec všeho jiného. I kdybych byl o tom cele přesvědčen, nemohu dokázati, že tam je naprostý konec všeho, a nastává už jen ta děsivá černá díra, propastné nic. - [ 33 ]

Ne, nechci tím nijak říci, že tam, na té druhé straně, má teprve býti snad to pravé, to lepší, proti čemu to zdejší je jen bezcenným brakem, nebo tak nějak, jako kdyby se přišlo z chudácké vesnice do krajského města, kde jsou domy vyšší, kostely i krámy větší, všechno lepší a bohatější. - Vždyť přece ani řádně nevím, jak to vy-padá tady, a potloukám se v tom už hezkou řádku let. Tady po této cestě?

Ale jakápak cesta! Přece ve věčností, v nekonečnosti! Ta není snad teprve až tam, za nějakou hranicí, za nějakým koncem něčeho; vždyť jsme přece už tady rovnou v ní. Věčno a nekonečno by nebylo věčnem a nekonečnem, kdyby štítivě obcházelo měkkou, porézní, tak přenáramně lehce prostupnou stěnu hmoty živé i neživé. Prochází námi, prostupuje nás, pojímá nás v sebe tady zrovna tak jako potom tam, po smrti, na té druhé straně; je už zde, mezi námi a v nás. Život je jen jednou z jeho manifestací, jednou z těch nám aspoň zlomkovité dostupných, když ne víc, tak aspoň trochu smyslově. Snad ani není žádné druhé strany, to se jen změní naše složení a náš aspekt na to, zbude-li z nás pak ještě něco člověku podobného, čím vnímat po vezdejším způsobu. - Ovšem - pravda, nádoba má svou hmotu a formu, a náplň, to už je pak něco docela jiného, co je jiného skupenství, má jinou podobu, jinou tvárnost - ale myslím, že jsme přece jen spíše už také tím obsahem než jenom nádobami.

Sňal z hlavy klobouk a široce rozmáchl rukama: podívejte se, už častěji jsem četl, že Brána věčnosti stojí všude před námi, jest všude, kdekoliv, otevřena. [ 34 ]

Nechme to tedy tak, při té bráně; to naše lidská nedostatečnost si vytvořila představu právě nějaké brány, brány někde na konci u hradeb, kterou, když udeří ta rozhodující hodina, se vstupuje tam jinam - ven. Nechme to tedy při té bráně, která je stále a všude před námi otevřena. Ptal jste se, odkud a kam jdu. Máme stejnou cestu: belhám se Branou věčnosti.

Skládala se na tomto místě ze zelených svahů, porostlých křovinami a několika stromy, které se poněkud skláněly nad silnici. V listoví se šuškavě tajilo několik ptáků; asi tam hnízdili. Pří kraji cesty sloup s automobilistickým návěštím označoval zatáčku.

Tohle, poznamenal Poutník, je užitečná věc. Člověk důtklivě potřebuje návěští, označení směru, ukazovacích šipek a milníků, aby v životě rovněji a jistěji trefil. Jsou nebezpečné zatáčky, záludné spády, křižovatky. Pozor tady! Pozor, nebezpečný přejezd! Haló, pomalu, abyste nepřevrhli! Ouha! Nevjeďte do funusu anebo do průvodu. - Což o to, poušklíbl se, jsem jen pěší kulhavec a kolikráte jsem se octnul zatrápeně na kraji, srazil se i převrhl svůj náklad. Ještě že jsem měl vždycky dost štěstí -

- Já, přidal jsem, také bych rád jezdil, ale nemám na čem. A také ani nemám žádný vůdčí list.

*

[ 35 ]

Tak jsem vám, zastavil se Poutník, kale nepověděl, odkud a kam jdu. A také ani, kdo jsem. A ani vám pořádně nemohu říci, co tu chci, co tu na světě vlastně mám na prácí. Co tu na světě - ten uzlík masa, náchylného k hnilobě, i s tím vším ostatním, pudy, intelektem a co ještě je náchylno k bláhovostí - až po ten trošek vnitřní vzpoury - co já tu pohledávám? - Hic dám důvody pro svůj život -

- Snad už zase ne - Ne, Hamlete. Viďte:

Kdo by nes' svůj kříž a lkal a dřel se bídným životem, nebýt tu strach před tím, co přijde pak, před nepoznaným krajem, z něhož zpět se nikdo nevrátil. -

(Shakespeare: Hamlet)

- Ani mne nenapadne. - Pohodil rukou pohybem, do kterého vložil něco jakoby hazardérského. - Hleďte, při ohromném provozu vesmíru je možno považovati sám holý fakt vlastního života za úspěch, ba za něco jako vyznamenání; při nedbalostí zase, jaká je - pochopi-tělně - nezbytnou součástí takového drtivě mohutného provozu, za jedinečnou náhodu, tedy za dobrodružství. Oba případy jsou něco pro životní podnikavost, nebo, u povah méně činorodých, pro úžas, ne-i pro životní radost a požitek včetně toho, čemu se říká filozoficky slast.

Takto ovšem - ale jsou o tom velmi rozličná mínění. Tak třeba zrovna svrchuřečený Quinton praví, že příroda nedává života bytostem pro jejích blaho. Přikazuje jim jen, aby sloužily, to že je účelem a žíti jest jen prostředkem. - Tak co tedy?

[ 36 ]

A co by? - Ať si říká kdo chce co chce, já chci být šťastný, já chci svému blahu! Ten Quinton moc krásně mluví o účelu, jemuž jsem podražen, ale tuze málo mne poučuje o tom prostředku. Jaképak pozérství, prosím vás, u mne! Nejsem tadyhle hrdinou v bitvě; neobětuji se právě v zákopech, ani nejsem právě obětován, ledaže bych o tom nevěděl; zatím nezabíjím, ani nejsem právě zabíjen: jsem té chvíle jen kulhavcem na poněkud lopotné cestě života. Žiji, chci svoje blaženství (a není to ná-rok malý), ale co je to bytí, to valně nevím. - Račte na-hlédnout, že je toho dost, až příliš, aby tím byl jeden takový život víc než vrchovatě naplněn.

*

Složil ruce k hrudi, jako kdyby mu v ní bylo příliš těsno. Víš (přecházel časem v tykání), víte, moc je toho, aby měl člověk čím býti naplněn. Však má v sobě na to dost prázdnoty. Jak mne tu vidíte, jak mne tu vidíš, jsem tak trochu jako ta mušle v ruce dítěte, na které se díval ten svatý Augustin. Ano, ta mušle, to jsem já; a ten chlapeček, přelévající tou mušličkou oceán, to jsem také já; ten svatý Augustin, beroucí si z toho ponaučení, jsem, při všem respektu, také tak drobet zase já. A vlastně, když to tak vezmeme, ten oceán, to jsem tak zčásti - aspoň v té míře, co to dítě svou mušličkou vybryndalo - zase já. A tak tu spatřujeme složitou scénu, sehranou v jedné osobě. Nemám zrovna příliš rád metafory; ale jest opravdu zvláštní výhodou podobenství, že se na některou situací hodí až do roztrhání.

[ 37 ]

A když už jsme tu, poznamenal Poutník, mluvili o prázdnotě, musím se přiznat, že se ve mně pohnul hlad. I tělo chce míti svůj díl.

Byl tam vábivý keř lísky, ale kvetla pod ním zahrádka zvonků. Pod trnkou nebylo volno; zrovna se na ní usadil rozčileně vrzající pták. Na vysokém kvítí pod kalinou se opile rojili perleťovci. Usedlí jsme pod divokou jabloní s pěknou vyhlídkou široko do kraje. Bylo viděti cestu, v dálce něco střech, lidí pracující na polích i u lesů. Měli jsme chleba, kus špeku a ještě uzený sýr. Po svěžím ránu to dobře chutnalo. - Taková potrava. která v sobě nese pach kouře a živého ohně, hrubých polen a pecí, má přece jen obzvláštní bytelnost.

A nepohrdl bych ani sklenkou borovičky, kdyby byla- - Dobré to bylo! povzdechl Poutník a zapálil si dýmečku.

Bylo to dobré. Tělo je uspokojeno a rovněž duše je v klidu. Nikoliv, tělo není přítěží! -Jako žádosti a žízně těla jsou trýzní, tak jejích ukojení je rozkoší. To je, myslím, jeden důvod ve prospěch těla. A u duše je to-mu nejinak. Nechápu (aspoň v tuto chvílí), proč staří sháněli tolik argumentů proti tělu, pro rozpor duše s tě-lem. - Hej, víte, že cynikové tvrdili, že slastí jsou jen přestávkou bolestí?

Eh - já bych to nerad bral tak automaticky. A jakpak, Lao-Tsí? To, čím máme velké zlo, jest, že máme tělo. Kdybychom dospělí toho, nemíti těla, jaké' pak bychom měli zlo?

[ 38 ]

To je mně příliš moudrost východu. Tělo by mně ani tak příliš nepřekáželo. Zadnice a čelo, to je jedno tělo, říkávala moje babička. - A nemíti těla -

- Tělo je podle buddhismu složeno z 32 nečistot:

Trup je plný jater, střeva - bránice, měchýře,

plic - ledvin, srdce, slezi změti -jiných hnusů skrývá

víc. Plný hlenu, slin a slizu - vlhký potem, kluzký

tuk - plný krve, mazu v kloubech - žluč, hnis, šťávy,

morku shluk. Z devíti děr prýští z něho - močka, lejno -

(Sutta-nipato)

- Dejte pokoj, to stačí! To mně je zase příliš hrůza východu. A nemíti těla - co kdyby pak někdo neměl už nic víc? Pro nás, svět západní, by snad mohlo stačit, jak to říká Platon: Kdykoliv se duše neshoduje s tělem, ve všech těchto nesčíslných případech vzniká jedna smíšenina bolesti a libosti.

Jakápak libost, podle Epikteta? U toho se vůbec duše s tělem neshoduje. Jakápak shoda, prosím, když prý člověk je duše, jež nese mrtvého, to jest tělo?

No tak už dost těch citátů! Naproti všem ostatním autoritám tvrdím já -

- Konečně, že jednou chcete něco tvrdit.

[ 39 ]

Nic netvrdím! Tuze snadno mohu být z těch duchů, o jakých řekla jiná autorita, jejíž jméno mí už vypadlo z pamětí, že mají pravdu v tom, co popírají, ale nikoliv v tom, co tvrdí. A, tuze možno, že nemám pravdu v obojím. - Koukejte je! ukázal dýmkou směrem k silnici.

Spěchali tam dva občané, odění v tmavé sváteční šaty. Vleklí se s černými svrchníky, ačkoliv bylo velmi horko a v rukou se jím klátily deštníky, třebaže nic neukazovalo k dešti. Pod paží nesli aktovky. Byli oblečeni s neprávnou náročívostí: k proužkovaným kalhotám a šosatému kabátu zánovní žluté botky. Všechno na nich napovídalo, že mají napilno za záležitostmi, nejspíše do města k soudu.

Co myslíš - jsou to duše nesoucí mrtvého?

Oba velice gestikulovali, pohazujíce rukama i šosy. Patrně vykládal jeden druhému, co a jak komusi s ob-zvláštním důrazem řekl, či spíše asi říci chtěl, a co a jak někomu řekne, až se k tomu udá vhodná příležitost.

Nikoliv, Epíktete, oba tito mrtví se zdají živými až moc.

Chudák duše, pousmál se Poutník, má to s takovou zmítavou mrtvolou práce!

Jaké vzácné putování,

když jdou spolu - divná věc -

tělo mé, ten ošklivec,

a má duše, krásná paní.

(Ponchon)

Předpokládaje ovšem, že člověk, ten animal, vůbec nějakou duši má.

[ 40 ]

Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všickni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všechno je marnost.

Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obe také se navracuje do prachu.

Kdo to zná, že duch synů lidských vstupuje zhůru a duch hovadí sstupuje pod zemi?

(Kazatel 3, 19-21)

Co by nebylo u lidí sporného? Především - člověk není animal; na to se už příliš zpronevěřil přírodě; to se ví, nevadí mu to, aby tu svou animálnost občas pro sebe nereklamoval jako polehčující okolnost. - A co se duše týká, já jsem pro duši!

Oho! - Nesmrtelnou duši se vším, co k tomu přísluší? Kdyby na mně záleželo, já bych jí té nepomíjivosti z hloubí srdce přál. Ale jak to mohu vědět?

Užasne bohatý, ten lidský duch, na to všecko, co neví! A to zase ne! Nevím - ne proto, abych se tím chtěl nadýmat, dělat se chytřejší čí moudřejší než jíní jen z to-ho levného titulu, že nic nevím. Naopak, žasnu nad tím a nejednou mne to i mrzívá, že - stár jakožto člověk vědoucí podle lidských dohadů možná už půl milionu let, dle muzeálních dokladů přes sto tisíc let, dle letopisů na tisíců šest, dobrých sto let od vynalezení lokomotivy, několik desítiletí od vynalezení dálkového přenosu a už i nějaký rok od objevu krystalinícké bílkoviny - vím méně, než vím. - Ale co se duše týká - mime přece na ní nějaké právo -, k duši já bych se přihlas sil. Já jsem si svou duši nevymyslil.

Setkal jsem se s ní, se svou duší - ano - na této cestě!

[ 41 ]