CHVÁLA DÝMKY

Ó veselý mladíku, nacpi nám porouchanou dýmku, naplň ji tabákem z Gouru a podej ji, neboť milejší jest mi než polibky každé plnoboké dýmka, zahánějící za dlouhé noci dřímotu.

PÍSEŇ KMENE RUALÁ.

Dýmko, ty slasti bez opojení, radosti bez vystřízlivění, buď pozdravena chválou bez mírnění!

Tys stálejší než láska ženy, neboť radost z tebe ztrácíme jen vlastní vinou.

Tys vytrvalejší než věrnost přítele, neboť od tebe se odvracíme jen my sami pro svou chtivost změny.

Tys rozmanitější než vrtkavost lidského ducha, neboť ona se vyčerpává, aniž spočinula v svém cíli. Ale ty dáváš rozmanitost svou stálostí; kdo není vytrvalý, tomu se zdají zajisté tvé rozkoše stejnými, ale kdo tě okouší vytrvale, tomu dáváš chutnati v každém doušku jiné blaženosti. Tys ve své stálosti ohniskem neustálé změny. Poznáváme tě v každém vdechnutí kouře, a každé poznání je novým překvapením. Nekonečné množství tvarů tvého kouře skrývá totéž tajemství, nezachytitelné jako svěžest západního větru.

Tys jedna z těch věcí, jež opouštějí člověka teprve když on zradí sám sebe. Jest jen málo věcí tohoto světa, jež se tak osvědčují v protikladech jako ty. Mírníš horečku práce a oživuješ klid snění. Pozdravuješ slunce a vzdoruješ bouři; tvá oblaka nikdy nezáří skvělejší bělostí než když jsou prolínána proudy deště a ozařována závistivou zsinalostí blesku. Prozařuješ ironii a vysušuješ skryté slzy sentimentalisty. Tobě vzdává chválu melancholik i humorista; zahaluješ milosrdně závojem bolest, ale v radosti stoupá tvůj kouř vítězně k nebi jako dým slavnostního ohně. Všem dáváš radost, jedině ústa hypochondrů naplňuješ drsnou chutí popela. Neboť ty sloužíš duchu v každé podobě, viditelné znamení radosti, ale pro jeho zmetky není v tobě vznětu.

Jsi duchovní; obracíš se k intelektu tam, kde se jiné rozkoše obracejí jen k smyslům. Tvůj tajemný koloběh končí v myšlence. Sníme, pohlížejíce na bílé obláčky, zatím co esence tvé chuti vzlíná nezachytitelnou filtrací k mozku a spojuje se s obrazy, jež promítá naše snění. V tomto tajemném okamžiku se naše fantasie s ní slučuje vyvolávajíc éterické podoby, jakési sylfy, kteří jsou neviditelní jako naše sny a přece skutečnější než ony.

Ó záhadná, metafysická dýmko!

Kdo může sledovat, co se odehrává v tvých hlubinách, zatím co tě vychutnáváme? Tajuplné proměny tvého ohně nám unikají. Nemůžeme je sledovati, neboť pak bychom nebyli účastni tvé radosti. A nečiníme-li toho, není jich. Takto i ty neseš pečeť tajemství, tak jako všechny dobré věci tohoto světa; poznáváme tě v tvé výbornosti, ale na všetečné otázky odpíráš odpověď. A tak tedy dýmej, ohni radosti, a nechť zapomeneme na své nízké trudy i malicherné rozkoše v tvém klidném žáru, jímž spaluješ všechny strusky smutku a jehož leskem korunuješ naše snění! Vodička, T., Vítr a voda, 1946