Tíže a milost

Bůh může být přítomen ve stvoření jen v podobě nepřítomnosti.

 

Zlo a Boží nevinnost. Abychom Boha chápali jako nevinného vzhledem ke zlu, musíme ho klást nekonečně daleko: a naopak, zlo ukazuje na to, že musíme klást Boha nekonečně daleko.

Tento svět jakožto zcela vyprázdněný od Boha je Bohem samým.

Proto každá útěcha v neštěstí vzdaluje lásce a pravdě.

V tom je tajemství všech tajemství. Dotkneme-li se jej, jsme v bezpečí.

„Na zpustlém Východě.. ."

Je nutné být v poušti. Neboť ten, koho třeba milovat, je nepřítomný.

Ten, kdo zasvětí život své víře v Boha, může víru ztratit.

Ale ten, kdo zasvětí svůj život Bohu samému, ji nikdy neztratí.

Zasvětit život tomu, čeho se vůbec nelze dotknout.

To je nemožné. To je smrt. Právě to je třeba.

Nic, co existuje, není vůbec hodné lásky. Proto je třeba milovat, co neexistuje.

Tento neexistující předmět lásky však není fikce. Neboť naše fikce nemohou být hodnější lásky než my, kteří jí hodni nejsme.

Přitakání dobru, nikoliv nějakému uchopitelnému, představitelnému dobru, nýbrž bezvýhradné přitakání dobru absolutnímu.

 

Přitakáním tomu, co si představujeme jako dobro, přitakáme směsi dobra a zla a toto přitakání plodí dobro i zlo: poměr dobra a zla v nás se nemění. Naopak bezvýhradné přitakání dobru, které si nemůžeme a nebudeme nikdy moci představit, je čisté dobro a plodí jen dobro, a stačí, aby toto přitakání trvalo, aby v konečném důsledku byla celá duše jen dobrem.

 

Víra (jedná-li se o nadpřirozenou interpretaci přirozeného) je domněnka, která se zakládá na analogii k nadpřirozeným zkušenostem.

 

Ti, kteří se těší výsadě mystické kontemplace a zažili Boží milosrdenství, předpokládají, že když je Bůh milosrdný, je stvořený svět dílem milosrdenství. Co se však týče zaznamenání tohoto milosrdenství přímo v přírodě, je nutné oslepnout, ohluchnout a znecitlivět, abychom uvěřili, že to dokážeme. Proto jsou židé a muslimové, kteří chtějí v přírodě vidět důkazy Božího milosrdenství, nelítostní. A křesťané často též.

Proto je mystika jediným zdrojem ctnosti lidství. Neboť nevěřit, že se za oponou světa nachází nekonečné milosrdenství, i věřit, že se toto milosrdenství nachází před oponou, dělá člověka krutým.

Jsou čtyři svědectví Božího milosrdenství v tomto světě.

Boží přízeň bytostem schopným kontemplace (tyto stavy existují a jsou součástí jejich zkušenosti stvořených bytostí).

Vyzařování těchto bytostí a jejich soucit, který je Božím soucitem v nich.

Krása světa.

Čtvrtým svědectvím je naprostá nepřítomnost milosrdenství v tomto světě.

 

 

Vtělení. Bůh je slabý, protože je nestranný.

Sesílá sluneční paprsky a déšť na dobré i na zlé.

 

Tato Otcova nestrannost a Kristova slabost si odpovídají. Nepřítomnost Boha. Království nebeské je jako hořčičné zrno... Bůh nemění nic na ničem. Krista zabili ze vzteku, protože byl jen Bůh.

 

Kdybych si myslela, že mi Bůh sesílá bolest z vlastní vůle a pro mé dobro, věřila bych, že něco jsem, a přehlédla bych hlavní užitek bolesti, kterým je učit mě, že nejsem nic. Nic podobného si tedy myslet nesmím. Ale musím milovat Boha skrze bolest.

Musím milovat to, že nejsem ničím. Jak hrozné by bylo, kdybych něčím byla. Milovat svou nicotu, milovat být nicotou. Milovat tou částí duše, která se nachází za oponou, neboť ta část duše, již můžeme postihnout vědomím, nemůže milovat nicotu, má z ní hrůzu. Domnívá-li se, že ji miluje, je to proto, že miluje něco jiného než nicotu.

Právě prostřednictvím této antiteze, rozpolcení mezi účinky milosti v nás, krásou světa okolo nás a neúprosnou nutností, která řídí svět, vnímáme Boha zároveň jako něco, co je člověku přítomné, a jako něco, co naprosto nelze omezit na lidskou míru.

 

Bůh sesílá neštěstí bez rozdílu na zlé i dobré, stejně jako déšť a slunce. Nezamluvil si Kristův kříž. S jednotlivcem jako takovým navazuje kontakt jen skrze čistě duchovní milost, odpovídající pohledu, který k němu jednotlivec obrací, tedy přesně tou měrou, jakou člověk jednotlivcem být přestává. Žádná událost není Boží laskavostí, jen milost.

Svaté přijímání je pro dobré lidi dobré a pro špatné lidi špatné. Stejně tak jsou zatracené duše v ráji, ale pro ně je to peklo.

Výkřik utrpení: proč? Rozléhá se celou Iliadou.

 

Vysvětlit utrpení znamená ho konej šit; nesmí tedy být vysvětlováno.

Odtud svrchovaný význam utrpení nevinných.

Podobá se přijetí zla ve stvoření nevinným Bohem.

 

Neredukovatelná povaha utrpení, která způsobuje, že z něj nemůžeme nemít hrůzu ve chvíli, kdy ho snášíme, má za cíl zarazit vůli, tak jako absurdita zaráží rozum nebo absence zaráží lásku, aby po vyčerpání svých lidských schopností člověk natáhl ruce, zastavil se, vzhlédl a čekal.

„Ze zoufalství nevinných si činí posměch."

 

Boží mlčení.

 

Pozemské zvuky toto mlčení napodobují. Nic neznamenají.

 

TEN,    KOHO    TŘEBA    MILOVAT, JE    NEPŘÍTOMNÝ

 

Tíže a milost

Weil Simone /s. 116-119/ (2009)