Vítr a voda

(T. Vodička, 1946)

Byl jeden muž neurčitého postavení, neurčitých zvyků, bez ctižádosti a bez pevného společenského přesvědčení, bez pevných zálib a jasného životního cíle, a tedy každým coulem člověk, o něhož se nikdo nezajímal a který nikoho neznepokojoval. Když se tedy tento muž, který ani neměl jména, jež by stálo za zapamatování, probudil jednoho podzimního dne v neurčitou ranní hodinu po noci, jejíž většina byla strávena nezřízeným přemýšlením o všem a o ničem, cítil se podivně nespokojen, když shledal, že venku je obloha zatažena mraky, z nichž se lil déšť v tlustých provázcích, a že vítr zlostně hvízdá ve studeném krbu doprovod k vločkám popela, pošetile tančícím pod čajovým kotlíkem. Krb byl studený, pokoj byl pln chladu a voda z čajového kotlíku byla studeně mdlá, když si ji naléval do starého umyvadla - neboť není třeba vysvětlovat, že muž takového rázu neměl ani pořádný

džbán na vodu. A tak není divu, že i jeho myšlenky byly studené a jakoby plné popela.

„Čím to,“ říkal si, dokončuje svou ranní toaletu, „čím to, že jitro je tím chladnější a zemdlenější, čím více hýřil večer žárem myšlenky? Hle, tak malý čas uplynul od těch chvil, plných vzrušení a skvělosti, v nichž jsem stíhal myšlenky jako tajemnou zvěř do jejich nejhlubších skrýší, jist předem vítězstvím - což z toho všeho nemá zůstati nic kromě větru, hvízdajícího v krbu, a deště, jenž tluče jako slepý pták do mých oken? Což jsou všechny výsosti ducha tak pomíjivé a nestálé jako vítr a voda?“

A když nenašel na tuto otázku jiné odpovědi kromě tupého hluku okenních tabulek, špatně zasazených v rámech starého domu, vyšel do deště, aby strávil den v knihovně nad starými svazky záhadných, zlomkovitých a spletených příběhů, jež přenášejí ducha tak snadno do svého neskutečného světa a dávají mu klamnou ilusi, že není žádných znepokojivých otázek a že všechny věci se nějakým záhadným způsobem urovnaly.

Když opět vyšel po dlouhé době do pozdního odpoledne, dul vítr stále stejnou silou, ale déšť ustával a mraky se trhaly, hnány v ohromných chuchvalcích po hladkém svahu nebes, zatím co malé vločkovité útržky bílých obláčků se před nimi rozprchávaly do všech koutů jako stádo rozplašených bílých ovcí. Muž, jehož hlavou stále ještě vířily staré příběhy mužů, pronikajících do záhadných krajů šikmookých lidí, kráčel nepozorovaně cestou svých oblíbených procházek ke staré pevnůstce, pevně zabořené do země mezi hlubokým příkopem a srázným břehem řeky, valící se na jejím úpatí. A zatím co jeho duch byl v hloubi stále ještě rozezníván truchlivým souzvukem divokého větru a kalné vody, v nichž zanikají všechny jasy snů, přešel most a vystupoval na nejvyšší bod pevnůstky, kde už jen zbytek staré vížky připomínal pyšnou vlajku, která tu kdysi vlála ve větru nad vodou, a ani nepozoroval, že se obloha zatím připodobnila široké jasné mýtině uprostřed lesa a že slunce jasně září, třebaže vítr ještě zarputile shání poslední opozdilé mraky kamsi daleko do záhad obzorů. Teprve když se zastavil v zákoutí zřícené zdi a pozvedl zrak od vlhké země, užasl při pohledu na divnou krásu před sebou. Hluboká modř nebes dýchala svěžestí a zlaté slunce zalévalo klidnou a silnou září řeku, třpytící se tisícerými odlesky drobných vln, zatím co jemný opar zbylý po dešti dodával podivně tklivé něhy vzdálené linii malých pahorků, jež uzavíraly obzor za řekou. Vážný úsměv podzimu byl všude ve vzduchu kolem muže, jak tak stál v koutě zřícené zdi, kam vítr neměl přístupu, a pozoroval lesklou řeku, modré nebe a zelené pahorky, jichž klid byl ještě zesilován marným běsněním vichru. A když se jeho obličej po prvé toho dne rozjasnil nad takovou krásou, bylo mu, jako by byl pocítil radost po prvé v životě. „Ach,“ řekl si, „což to není týž vítr a táž voda? A přece je teď jejich jméno radost a pokoj a krása!“

A zatím co pozoroval krajinu, a zatím co vítr se vyčerpával v nesouvislých nárazech a slunce se sklánělo k obzoru ve vznešeném klidu stále kouzelnějším, začaly mužovu mysl zaměstnávat zcela nové otázky.

„Nepochybně je to týž vítr, ale teď? je to otec ticha, v němž se věci ukazují v své kráse. A voda, jež přichází s oblaků, je matkou této řeky, kterou přišla navštívit a která ji pozdravuje večerním doleskem svých vln. Tytéž věci zplodily bouři i ticho, pochmurnost zániku a jas života, a jejich společným dílem je všechna tato vznešená nádhera. Jaké je asi tajemství této divné proměny? Hle, ještě dnešního jitra jsem naříkal nad lupičstvím téhož větru, který mi večer navrací vše hojněji a bohatěji - neboť tato krása již není jen v mých snech.“

Zatím se slunce dotklo pahorků a muž se vydal k domovu soumrakem, v jehož tichu bylo slyšet jemný syčivý zvuk kapek, těžce dopadajících s vlhkých větví do trávy a listí. Temně modrý samet noci se neslyšně kladl na střechy starého města a muž byl dosud pohroužen v řešení svých otázek, když docházel vlhkým chladem podzimní noci k svému příbytku. Jakási dětinská rozmrzelost nad tím, že nenachází ihned vhodnou odpověď, se smísila se vzpomínkou na nevlídné jitro jako špatná předzvěst večera, když tápal po tmavých schodech k svému podkroví. A tak, když otevřel dveře a vešel do pokoje, jejž ráno tak bědně opustil, ty prosté každodenní věci, jež ho tam očekávaly a na něž docela zapomněl, byly pro něho skutečným překvapením. V krbu hučel a praskal oheň, vrhající veselou zář na čtverce staré podlahy, a v kotlíku nad ním bublala voda, z níž unikala pára v divoce tančících spirálách, jak ji vzdušný proud v hukotu plamenů hnal do komína. A muž by byl málem vykřikl nad těmi věcmi, tak prostými a nepatrnými.

„Ach, jaký jsem to byl blázen!“ řekl si, usedaje ke krbu, „jaký to jsem nezaslouženě šťastný blázen! Vítr a voda po třetí - vítr a voda, bez nichž by nebylo ohně a zpívajícího kotlíku, těch dvou věrných sluhů domova, tak jako by bez nich nebylo vznešené krásy tam venku! Co by nám bez nich zbývalo než sny, oslnivé, ale chladné, jiskřící jen jako sníh a mrazivé jako smrt? Avšak tento oheň zde a to odpoledne venku -to jsou věci skutečné, dobré a veliké. A jsou takové právě proto, že jsou tak proměnlivé. Což může býti na této zemi,“ pokračoval, stále více vzrušován pravdou, jež zvolna svítala jeho ztrnulému duchu, - „což může být zde jakákoli věc dobrá, skutečná a veliká účastná našeho bytí jinak než skrze způsob proměny a boje? Jen masky věcí jsou ztrnulé a stále utkvělé, a ty jsou bez života. Duch se však zrcadlí v tisícerých proměnách věcí, v nich pro nás žije a jen skrze ně může býti uchopen; mění jejich podobu, sestupuje k věcem nejmenším a uniká nám z věcí nejvznešenějších jen proto, abychom neutkvěli na masce, nýbrž abychom jej stíhali jako zvěř do nejtajnějších skrýší a tak si neustále připomínali, že jest něčím živým a bohatým, něčím, čeho si musíme dobýti, a ne něčím, co neseme jako lhostejné břímě bez zásluhy - a především, že jest něčím, co musíme dovést zachytit v těch nejmenších věcech stejně dobře jako ve věcech nejvznešenějších. Co by bylo pro nás bídnějšího, než kdyby pro nás právě ty věci nejmenší, mezi nimiž jsme odsouzeni neustále prodlévati, byly něčím bezduchým?“

„A to jest pravda, jejíž jméno jest vítr a voda,“ řekl si po chvíli mlčení. „Dvě věci, jež jsou nejproměnlivější a nejstálejší zároveň - jež nás provázejí na každém kroku a jež nás na každém kroku překvapují novým bohatstvím proměn -jež nás laskají a trýzní, okouzlují a zasmušují a dohánějí k zuřivosti svou nedůsledností - ale jež jsou ve všem věrným zrcadlem této moudrosti ducha. V nichž se zrcadlí pomíjivost a nestálost věcí; jež přinášejí bouři a zkázu; jež zahlazují trosky zmateného lidského důmyslu a zakrývají milosrdně jizvy nezralých lidských plánů; jež dávají růst stromům a vzcházet obilí pro náš chléb; jež se proměňují v zeleň, květy a plody k naší potěše; jež zjevují krásu slunečních západů i dobrodružných plaveb po mořích světa; a ve všem tom vydávají svědectví o pravé tváři této země - o proměnlivosti, jež by ponechána sama sobě klesla v nicotu, kdyby nebylo mocné Ruky, jež ji táhne k sobě. Věru, je spravedlivo, aby podle nich bylo zváno umění pravého chápání věcí tohoto světa!“

Toho večera seděl muž ještě dlouho u ohně, zatím co pára se mísila s plamenem a kouř zvolna stoupal z jeho dýmky. Když dokouřil, řekl si ještě jednou, jako by stvrzoval poznanou pravdu: „Věru, veliké je umění, zvané Vítr a Voda!“ A vyklepav popel z dýmky do krbu, ulehl a usnul zdravým spánkem, zatím co dohasínající oharky v krbu žhavěly do tmy a ticha.

A to je tedy ten příběh bez dobrodružství, -leda že by někdo uznal, že jest dobrodružstvím hledati v malých věcech stopy velikých pravd. Takový nerozvážlivec snad pak také najde něco zajímavého v neurovnaných myšlenkách této knihy.

(s. 16 - 22)