Jak je to s vírou?

„Najednou jsi byl Někdo.“ Tímto veršem svého „Magnificat“ popisuje Paul Claudel milost, která ho po ateistickém mládí přivedla v osmnácti letech zpátky k Bohu. Bylo to na Boží hod vánoční, a protože „neměl nic lepšího na práci,“ šel na nešpory do Notre-Dame. Doufal, že v liturgii církve nalezne inspiraci pro svou poezii. Najednou ho ohromilo vědomí, že Bůhje veliká osobní skutečnost, zeje „Někdo“. Od té chvíle ona úžasná přítomnost, která se mu tak nečekaně zjevila, ovládla veškeré jeho myšlení i život.

Podobnou milost, i když za úplně jiných okolností, dostal Leonard Cheshire, zakladatel Cheshirových domovů. Když byl jednou s přáteli na skleničce, přišla řeč na to, kdo nebo co je Bůh. Cheshire, přesvědčený agnostik, řekl, že Bůh je podle něj jen naše vlastní vyšší vědomí. Vtom jedna dívka zvolala: „To je naprostý nesmysl. Bůh je osoba, a ty to moc dobře víš.“ Když to Cheshire uslyšel, náhle mu s naprostou jistotou svitlo, že to je pravda. Od toho okamžiku stal se pro něj Bůh onou velkou, stále přítomnou skutečností; On jediný teď mohl dát jeho životu a práci plný smysl.

Vědomí Boha, ať už je nám dáno takto s oslnivým roztržením nebes, nebo tím, že zaslechneme jemný šepot jeho hlasu ve svém svědomí, stojí na počátku i u cíle našeho duchovního života, na počátku i u cíle veškeré zbožnosti. Je kořenem toho opravdu nejostřejšího rozdělení lidstva, k němuž se Písmo znovu a znovu vrací, totiž na „moudré“, kteří mají Boha stále před očima, a „pošetilé“, kteří na něj nedbají. První probuzení duše vůči Boží skutečnosti působí bázeň před Pánem, která je „počátkem moudrosti“, a závěr života by měl přinést „moudrost dokonalých“, plod lásky, kterým člověk zakusí, že je v něm Bůh živě přítomen, a bude naplněn touhou po onom plném vědomí Boha, kterým je patření na jeho tvář v nebi.

Nejhorší na naší době není prudce bojovný atheismus, který už svou násilností nechtěně svědčí o tom, že Bůh je, nýbrž nedostatek zájmu o Boha nebo smyslu pro jeho skutečnou existenci mezi těmi, kdo si říkají křesťané. Bůh není přítomen v jejich životě; jeho existenci sice nepopírají, ale v praxi se blíží nevěřícím. Mnozí z nich, jak se zdá, předpokládají, že veškeré křesťanství spočívá hlavně v přikázání „miluj svého bližního“ a s prvním přikázáním souvisí jen vzdáleně. Jistý americký spisovatel řekl o studentech jedné menší americké univerzity, že žijí „v pohodlné lhostejnosti vůči tomu, co nás převyšuje. Nebouří se proti tomu, ani to nehledají. Náboženství jako sociální službu vidí všude kolem sebe a uznávají je. Náboženství jako něco, co souvisí s Bohem, vůbec neznají, ani nepostrádají.“Náboženství, pokleslé v průhledně zamaskované uctívání člověka, je přirozeným důsledkem odvržení nadpřirozené autority a dogmatu. Není pravděpodobné, že by mu katolíci zcela podlehli, ale může se stát, že v praktickém životě zaujmou podobný postoj, když začnou klást příliš velký důraz na humanitární a sociální stránku díla církve. Žijeme v době, která se ze všech sil snaží řešit sociální otázky a vyzývá katolíky, aby ospravedlnili svou víru konkrétními úspěchy na tomto poli. Vědomí, že učení církve přináší skutečně v této oblasti velmi mnoho, může vést věřící k tomu, aby mluvili a jednali tak, jako by sociální problém byl hlavní starostí církve, a ne něčím vedlejším, jakkoli důležitým. Opravdovým posláním církve, jak znovu naléhavě zdůraznil Druhý vatikánský koncil, je přivést svět zpátky k Bohu, aby si jej uvědomil jako svrchovanou, podivuhodnou skutečnost a své vlastní nejvyšší dobro. Na druhé straně rozhodně platí, že nakolik církev toto poslání splní, natolik zavládne mezi lidmi spravedlnost, pokoj, a dokonce i dostatečný hmotný prospěch, jak to Pán slíbil těm, kdo hledají nejprve jeho království. Dokonce to vše nastane jedině tehdy, když církev splní svůj hlavní úkol a dokáže ve světě znovu probudit vědomí Boha. To je ta zdaleka nejnaléhavější, nejtíživější potřeba naší doby: přivést lidi k vědomí Boha. A je to i základní podmínka pro obnovu samotné církve.

Vědomí Boha, které by měl katolík mít, je nadpřirozené a pramení z ctnosti víry, vlité do naší inteligence Bohem. Je to tedy Boží dar, avšak stejně jako jiné dary se může a má rozvíjet. Rozvíjení spočívá v cvičení, které bychom mohli nazvat přebývání v Boží přítomnosti. Stěží najdeme něco, co by bylo pro náš duchovní růst tak životně důležité jako tento návyk; Boží přítomnost je totiž přímo slunečním světlem duše, v němž každá ctnost kvete a přináší plody. Jako procházkou na slunci získáváme světlo, teplo a sílu - napsal jistý domini-kán v 17. století -, podobně přebýváním v Boží přítomnosti získáváme od Boha duchovní světlo moudrosti, teplo lásky a sílu k horlivému konání dobra. Rozvinul tím jen výzvu sv. Pavla Efezanům, aby žili jako „děti světla. Ovoce toho světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy“ (Ef 5, 8-9).

Všichni jsme se už někdy v životě setkali s lidmi, kteří se naučili stále chodit v Boží přítomnosti, a viděli jsme, jak v nich září „děti světla“. Připadají nám jako lidé, kteří „dýchají vzduch z jiné země; ve srovnání s ostatními působí jako živí vedle mrtvých; anebo ještě lépe, tito lidé jako by byli vzhůru, zatímco ostatní trápí sny a straší je neskutečno.“ (Belloc)

Co to od nás vyžaduje?

Co potřebujeme k tomu, abychom si navykli žít v Boží přítomnosti? Především musíme vědět, jakým způsobem je Bůh s námi, dále znát nějakou praktickou metodu, jak oné Boží přítomnosti věnovat pozornost, a konečně onu metodu často a vytrvale cvičit. Poslední podmínka předpokládá rozhodnost a sebekázeň, například sebekázeň v mlčení: umět občas sami od sebe zavřít dveře před hlukem světa. Žijeme v době, kdy se musíme víc než kdy předtím skutečně snažit, chceme-li si uchovat místa nebo okamžiky ticha a mlčení, protože životní tempo se stalo zběsilostí a téměř každý domov a každá hodina je naplněna hlukem mnoha velkoměst. V minulém století si posteskl veliký francouzský myslitel Pere Gratry slovy, která pokud platila tehdy, platí o to tragičtěji dnes. Napsal: „Více a více nám všem chybí hloubka a usebranost. Svět se pohybuje stále rychleji. Pohyb se násobí a zesiluje ve všech podobách, morální, intelektuální i fyzické. A obávám se, že pod tímto povrchovým pohybem se skrývá zpomalení základní hybné síly. Víříme rychleji, ale postupujeme méně... Je to všeobecná slabost; všechno, co žije, se těžko dokáže usebrat, soustředit se a pevně spočinout v jádru srdce... Všechna naše síla spočívá v modlitbě a ve víře, které jsou v naší duši živeny usebraností a skrytostí, oním návykem vnitřního života, který jediný podporuje svatost, světlo a lásku.“

Každá vnější činnost, jakkoli dobrá nebo dokonce zbožná, nás uvádí v nebezpečí rozptýlení a ztráty Boha, a proto je třeba být velmi bdělí. Když si totiž nedáme pozor, může se stát, že začneme zneužívat i samo náboženství jako způsob, jak uniknout před Boží skutečností. V hloubi duše víme, že Bůh na nás čeká v samotě našeho srdce, a že chceme-li se s ním setkat, musíme obětovat své vlastní já. Té samoty a oběti se bojíme, a tak přesvědčujeme sami sebe, že služba Bohu od nás vyžaduje, abychom se zabývali mnoha věcmi: obnovou liturgie, organizací církve, udržováním styku se „světem“ a podobně. To vše je dobré, ale není to to hlavní. Dříve nebo později se musíme setkat se skutečností Boha v nás, a budeme opravdu šťastní, když se k tomu odhodláme spíš dříve než později.

Čtyři způsoby Boží přítomnosti

Teologové hovoří o čtyřech různých způsobech, jak je Bůh přítomen ve stvoření. Za prvé je ve všech věcech svou přítomností (v užším smyslu), nakolik je všechno před jeho očima nezahalené a odkryté, nakolik všechno vidí. Dále je ve všem svou mocí, poněvadž všechno je podřízeno jeho prozřetelnosti, jíž všechno řídí. Za třetí je ve všem svou bytností (per essentiam), tedy přímo a bezprostředně se dotýká všeho, co je, protože při všem je stále činnou příčinou bytí a pohybu. A nakonec existuje čtvrtý způsob Boží přítomnosti, který nesdílí všichni tvorové, ale jen ti jeho duchovní tvorové, lidé a andělé,… (s. 7 – 11)

Moynihan, A., Boží přítomnost