Lewis Thomas CHYBOVATI JE LIDSKÉ

Chybovati je lidské (s. 112-115)

Touto dobou musí mít snad už každý nějakou osobní zkušenost s omylem počítače. Jednou dostane zprávu, že stav jeho konta se změnil z 379 dolarů na několik miliónů, jindy začnou docházet žádosti o milodary na někoho na vaší adrese, ale se zcela šíleným jménem, obchodní domy zašlou nesprávné účty, dodavatelé energie dávají vědět, že zničehonic všechno vypnou a tak podobně. Když se vám podaří proniknout k někomu poněkud odpovědnému a stěžovat si, dostane se vám rychle omluvných provinilých dopisů, které jsou natištěny příslušným počítačem samým a v nichž čtete: „Náš počítač se zmýlil, oprava ve vašem účtu jest průběžně prováděna.“

Toto by měly být zcela pusté a slepé nehody. Nelze uvěřit, že by chyba byla součástí normálního chování dobrého stroje. Když se něco zkazí, musí to být lidské, osobní zanedbání, musí to být důsledek přehmatu, podvodu, zaskočeného ne-promazaného knoflíku, úhozu na nesprávnou klávesu.

Počítač sám budiž neomylný, pokud se těší plnému zdraví.

Nejsem si jist, že to tak je. Konečně to hlavní na počítači je, že je extenzí lidského mozku, extenzí sice značně zdokonalenou, ale pořád ještě lidskou, třeba nadlidskou. Dobrý počítač umí uvažovat tak jasně a rychle, že vás porazí v šachu; některé počítače dokonce navedli, aby psaly temné verše. Umějí to co my a ještě víc.

Není dosud známo, má-li počítač své vlastní vědomí, a bylo by to asi těžké ověřovat. Když procházíte některým tím vznešeným sálem, jaké se dnes stavějí pro mohutné stroje, a když se zastavíte a posloucháte, můžete si snadno představovat, že ty jemné, vzdálené šramoty jsou zvukem myšlení a že otáčející se cívky jsou oči divokého zvířete, které je zahlceno informacemi a snaží se soustředit. Ale skutečné přemítání a snění, to je něco jiného.

Na druhé straně jsou tu všude, v každé poštovní schránce, průkazy něčeho, jako je podvědomí podobné našemu. Extenze lidského mozku byly sestrojeny i s odpovídající schopností spontánní, nekontrolovatelné a bohatě rozkošatělé omylnosti.

Omyly jsou v samém základu lidského myšlení,

jsou tam zabudovány, vyživují celou stavbu nad sebou jako kořenové uzlíky.

Kdyby se nám nebylo dostalo daru chybování a mýlení, nikdy bychom se nedopracovali něčeho užitečného. Neboť svou cestu si hledáme tak, že volíme mezi správnými a špatnými alternativami, sázejíce na ty špatné zrovna tak často jako na ty správné. Tak se bereme a dereme životem. Jsme zkonstruováni k dělání chyb, jsme kódováni pro omyly. Říká se, že se učíme'„pokusem a omylem“. Proč to tak pořád říkáme? Proč ne „pokusem a nacházením správné cesty“ nebo „pokusem a triumfem"? Ta stará věta přežívá proto, že je nejblíž skutečnosti našeho života.

Dobrá laboratoř má chodit jako počítač; stejně jako dobrá banka, korporace nebo vládní instituce. Téměř vše se v dobré laboratoři dělá podle předpisu, bez odchylek, všechna získaná čísla se sčítají do předpovězených součtů. Dny běží bezchybně. A pak přijde jeden šťastný den, aspoň pokud je to šťastná laboratoř, a někdo udělá chybu; užije špatného pufru, něco se mu dostane do jednoho ze slepých vzorků, posune desetinnou čárku u naměřené hodnoty, komorový termostat se nepozorovaně odchýlí o půldruhého stupně, myš přeleze z akvárka do akvárka nebo se něco jen tak chybně zapíše do protokolu. Cokoli. Ale podstatné je, že když se podíváte na výsledky, je tam zřejmý kopanec, a tím pádem začne akce.

Chybný údaj sám není nic tak důležitého, ale otvírá cestu. Kruciální je až ten další krok. To, když výzkumník může konstatovat: „Ale i tak, i s tím nesmyslem, podívejte se na to!", pak je nový nález jakékoli povahy skoro v hrsti.

Ten rozpor, ta diskuse tu musí být vždycky, ať už se rodí nové směry myšlení nebo nové druhy hudby. V jedné mysli musí debatovat dvě strany, musí pronášet ohnivé projevy, vždy však s nepsanou a přívětivou dohodou předem, že jedna strana musí mít pravdu a jedna ne. Dříve nebo později někdo získá vrch, ale bez těch svářících se stran a bez té diskuse by nebylo ani vrchu, ani činu. Veškerá naděje tkví v tom, že je tu stejná tendence mít a nemít pravdu, že tu je tendence k chybám. Schopnost přeskočit hory informací a přistát zlehounka na té špatné straně, to je lidské věno nejcennější.

Možná je to jedinečné lidské nadání, možná je to dokonce určováno genetickými instrukcemi. Nezdá se, že by jiní tvorové disponovali sekvencemi DNA pro dělání chyb jako běžné součásti každodenní praxe; určitě pak nemají programní omyl jako návod k akci.

Jsme v nejlepší myslitelné lidské situaci, když je víc možností než dvě; to zrovna se svými hlavami tančíme. Někdy se naskytne deset dvacet cest dalšího postupu a z nich všechny kromě jedné musí být pochybné; v takové situaci nás už ta bohatost výběru může pozvednout na úplně novou úroveň a na nové pole. Proces bývá nazýván explorací, průzkumem, a je založen na lidské omylnosti. Kdybychom měli ve svém mozku jen jediné ústředí schopné odpovědět, jen když se dělá správné rozhodnutí, kdybychom měli toto ústředí správnosti místo té změti různých lehkověrných, snadno balamutitelných shluků neuronů zajišťujících pohotové skluzy do slepých uliček, nahoru po kmeni stromu, dolů do zasutých chodeb, ven do modra nebe, chybnými obraty a zbytečnými oklikami, stejně bychom nemohli než zůstat tak, jak jsme, a pevně se toho držet.

Nižší zvířata této skvělé svobody nemají. Jsou většinou omezena, jsou uvržena do absolutní neomylnosti. Kočky, i když je posuzujeme z té lepší stránky, chyby nikdy nedělají. Nikdy jsem neviděl nešikovnou, nejapnou, životem se potácející kočku. To psi se někdy mýlí, někdy jsou dokonce s to udělat drobné kouzelné hlouposti, ale to je asi jen proto, že se snaží napodobovat své pány. Ryby jsou bez chyb ve všem svém počínání. Jednotlivé buňky v tkáni jsou bezmyšlenkovité stroje a jsou ve svých výkonech tak dokonalé, že jsou absolutně nelidské jako včely.

To bychom měli mít na paměti, když se tak v zařizování svých záležitostí stáváme závislými na stále složitějších počítačích. Dopřejte počítačům hlavu, pravím; nechtě je jít jejich cestou. Když se naučíme koukat stranou a poodstoupit ve chvíli, kdy ta hlava pracuje, možnosti pro budoucnost lidstva i počítačstva jsou neomezené. Průměrný dobrý počítač může v okamžiku spočítat věci, nad nimiž bychom se svými logaritmickými pravítky strávili celý život. Pomyslete, co bychom mohli získat z téměř nekonečného počtu přesných strojových početních chyb, a ty jsou dneska na dosah. Mohli bychom začít řešit některé z nejtvrdších problémů. Například jak bychom měli postupovat při organizaci sociálního života v planetárním měřítku, když jsme se teď ve vší životní věcnosti stali jedinou obcí? Jako pracovní domněnku můžeme přijmout, že všechny správné cesty jsou nepraktické a nepoužitelné. Abychom se hnuli z místa, potřebujeme proto soubor nesprávných alternativ, a to soubor mnohem větší a zajímavější, než je stručný přehled omylů, jaké si může z první vody vymyslet každý z nás. Fakticky potřebujeme seznam přímo nekonečný, a až se ten natiskne, potřebujeme počítač, který by se sám zainteresoval a nahodile vybral nejbližší krok. Kdyby to byl sdostatek mohutný omyl, byli bychom případně na té nové úrovni, na novém poli, byli bychom ustrnulí úžasem, ovanuti chladem blankytu, a byli bychom připraveni k dalšímu tahu.

POČÍTAČE (s. 74-75)

Můžete dělat počítače, které jsou skoro lidské. V některých ohledech jsou docela nadlidské; většinu z nás umějí porazit v šachu, na posezení se naučí nazpaměť celý telefonní seznam, skládají určitý druh hudby a spisují obskurní básně, diagnostikují srdeční onemocnění, posílají pozvání na hojně navštívené večírky, a dokonce se přechodně zblázní. Nikdo ještě nenaprogramoval počítač, aby měl na jeden těžký problém dva názory nebo aby se dal do smíchu, ale to třeba ještě přijde. Dříve nebo později tu bude skutečně lidský robot v podobě předoucí a cvakající skříně a bude tak inteligentní, že bude číst časopisy a volit a vymýšlet pro nás vhodné životní okruhy.

Dobře, třeba ano, ale ne hned. Dříve než začneme organizovat útočiště a jesle pro náš software, to jest naše já, a pokud nevymizíme jako velryby, oddychněme si s touto myšlenkou:

I když se naší technice podaří vyrobit stroj veliký jako Texas, aby dělal vše. co máme za lidské, pořád to ještě bude v nejlepším případě sám jeden jedinec. A to neznamená prakticky nic. Aby se to vyrovnalo tomu, co umíme dělat my, muselo by jich být nějakých pět miliard a další by pořád musely vylézat z konstrukčních linek a pochybuji, že by na to dal někdo dohromady peníze, nemluvě ani o místu. A nadto by všechny musely být jemně a ohleduplně spřeženy dohromady tak, jako jsme my, musely by spolu komunikovat, ustavičně hovořit a naslouchat. Kdyby nebyly jeden na druhého po celou dobu bdění takhle hodné, nikdy by se nestaly lidskými. A tak si myslím, že jsme na dlouhou dobu bezpečni.

My jsme nejtajemnějšími právě ve svém kolektivním chování. Dokud tomu chování neporozumíme, nebudeme schopni sestrojit stroje nám podobné, nebudeme se takovému stroji ani blížit. Všechno, co víme, je jen ten jev sám; trávíme všechen čas tím, že si posíláme poselství, že mluvíme zároveň se snažíce poslouchat, že si vyměňujeme informace. To se zdá naší nejnaléhavější biologickou funkcí; to je smysl našich životů. Když se přiblížíme svému konci, každý máme ohromující zásobu, jaká by vyčerpala každý počítač; valná část zásoby je nesrozumitelná, ale zpravidla se nám podaří vydat ještě víc, než jsme přijali. Informace je naším energetickým zdrojem; jsme jí poháněni. Stala se fantastickým podnikem, jakýmsi zvláštním energetickým systémem. Celých pět miliard lidí je v zásadě propojeno telefony, rádii, televizemi, letadly, satelity, slavnostními projevy na masových shromážděních, novinami, časopisy, letáky shazovanými z velkých výšek, slovy bokem a slovy za slovy. Stáváme se elektrickou mřížkou, elektrickou instalací kolem Země. Když to tak půjde dál, budeme počítačem-hrobníkem všech počítačů, budeme schopni slít všechny informace světa do jednoho jediného informačního soubuní.

Už teď nejsou vlastně žádné uzavřené, dvojcestné rozhovory. Každé slovo, které řeknete dnes odpoledne, bude vyzařovat všemi směry, do zítřka po celém městě, do úterka za město a kolem světa, bude se to zrychlovat do rychlosti světla, na cestě se to bude modulovat a nabývat tvarů nových a neočekávaných poselství a nakonec se to vynoří jako velice směšná maďarská anekdota, projeví se to výkyvy na peněžních trzích, básní anebo aspoň delší pauzou v konverzaci dvou lidí v Brazílii.

Velmi mnoho přemýšlíme kolektivně, asi víc než kterýkoli jiný sociální druh živočišstva, i když se to týká něčeho blízkého tajemství. K tomu daru se veřejně nehlásíme a nejsme zaň oslavováni jako sociální hmyz, ale máme jej. Bez námahy a bez sebekratšího rozvažování jsme s to měnit svou řeč, hudbu, své způsoby, svá morální hnutí, své zábavy, dokonce i své způsoby strojení kolem dokola Země a v průběhu roku. Děláme to z obecného souhlasu, nemusíme na to mít volby ani dotazníkové akce. Prostě myslíme cestou na cestu, podáváme informace kolem, vyměňujeme kódy převlečené za umění, měníme názory a měníme sami sebe.

Počítače se s takovými úrovněmi nepravděpodobnosti vyrovnat nemohou a je to tak dobře. Jinak bychom byli v pokušení začít se sami kontrolovat a dělat vesmírně dalekosáhlé plány a to by byl jistotně náš konec.

Budoucnost je příliš zajímavá,

Příliš nebezpečná,

Než aby se dala svěřit jakémukoli předpověditelnému a spolehlivému činiteli.