OBRÁTIT ILUZE SKRZE MODLITBU

OBRÁTIT ILUZE SKRZE MODLITBU

Jen modlitba /nám/ dovoluje slyšet jiný hlas.

Potom otázky, které /nás/ zdánlivě formují nebudou dotýkat:

Kdo o mně dobře mluví?

Kdo je můj přítel?

Kolik lidí mne má rádo?

Je-li Bůh středem našeho života, to kým jsme, bude méně záviset na tom, co o nás říkají druzí.

Modlitba ukazuje, aby z mezilidských vztahů nebyla modla.

Připomíná nám, že se učíme milovat jen proto, že jsme náhle pochopili nebo pocítili základní lásku, lásku nejvyšší. To je lásce, která přesahuje mezilidské vztahy: „My milujeme protože Bůh napřed miloval nás.“ (1 Jan 4,19) Nacházíme svobodu, jakmile se nás dotkne tato základní láska neboť je to právě tato láska, která nás zbavuje našeho i a rozdělení. Je to láska, která dokáže zmírnit naše hromadit a předstírat, že můžeme organizovat budoucnost. Je to láska, která nám dovoluje milovat druhé. Modlitbou potom dospějeme k názoru, který nevidí svět jako něco je třeba vlastnit, ale jako dar, který neustále promlouvá ke svému Dárci. Vyvede nás z utrpení, které pochází z toho, že trváme na tom, abychom věci dělali svým způsobem. Otevírá naše srdce k přijímání. A modlitba osvěžuje naši paměť o tom, jak nám ostatní lidé odhaluji dar života.

Když se modlíme, připouštíme, že nevíme, co Bůh hodlá udělat, ale uvědomujeme si, že to nikdy nezjistíme, jestliže nebudeme ochotni riskovat. Učíme se natáhnout ruce k hlubokému moři a vysokému nebi s otevřenou myslí a srdcem. Mnoha způsoby se tak modlitba stává životním názorem, který otevírá sám život pro dar, který stále přichází. Nacházíme odvahu k tomu, abychom dovolili novým věcem stát se, věcem, nad nimiž nemáme žádnou kontrolu jež se však nyní jeví méně hrozivě. A právě zde nacházíme odvahu vyrovnat se s našimi lidskými omezeními a zraněními, ať jde o fyzický vzhled, to, že jsme vyloučeni z kruhu druhých lidí, naše vzpomínky ní a špatné zacházení, na to, že nás jiní utiskovali. Když nacházíme svobodu ke křiku v naší úzkosti nebo k protestu proti něčímu utrpení, objevujeme, že jsme pomalu vedelení na nové místo. Postupně jsme uvedeni do stavu čekání na to. co svými vlastními silami nedokážeme vytvořit či instrumentovat. Uvědomujeme si, že radost není záležitostí balónků a večírků, toho, že vlastníme dům, dokonce ani toho ne, že jsou naše děti úspěšné ve škole. Je to spojeno s hlubokým zážitkem - zážitkem Krista. V tichém naslouchání modlitbě se učíme vydat hlas, který říká: „Miluji tě, ať tě ostatní milují, nebo ne. Jsi můj. Postav si ve mně svůj domov, jako jsem si já postavil svůj domov v tobě.“

Vzkříšený Ježíš řekl Petrovi: „Pravím ti, když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš.“ Jan nám říká, že Ježíš tím naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. Potom mu řekl: „Následuj mě.“ (Jan 21,18-19) Jak je to radikální! Psycholog by nám řekl: „Když jsi byl mladý, někdo jiný tě přepásal a vedl tě, ale nyní, když jsi zestárl, můžeš jít, kam chceš.“ Ale Ježíš říká, že dospělost znamená rostoucí ochotu nechat se vést - dokonce na místa, která bychom si sami sotva vybrali. Právě v této době a na tomto potřebném místě se obracíme k Bohu. Uvědomujeme si, že bez Boha neumíme žít. A veškerá poznání a vymoženosti života získají nový odstín.

Je těžké to říci a snadné to špatně pochopit; může to být vnímáno jako masochismus. Já však nemluvím o touze být potrestán, ale spíše o tom, abychom se zbavili svého pohodlného spoléhání se na rodinu, přátele, úspěch, zdrávi a na zaběhnutý způsob myšlení. Můžeme tak učinit, protože v modlitbě se učíme důvěřovat v to, že naše nahota bude nakonec zakryta laskavostí. Naříkat neznamená pouze vyrovnat se s našimi ztrátami; znamená to i uvítat naše prohry jako způsob, jak radikálněji následovat hlas lásky.

Evangelium nás neustále vyzývá, abychom z Krista vytvořili zdroj, střed a smysl našeho života. V něm nacházíme náš domov. V bezpečí tohoto místa nám náš smutek může ukázat na Boha, dokonce nás vtáhnout do milujícího Božího objetí.

Budete naříkat a plakat, ale zármutek se promění v tanec… (srov. J 16,20)

Nouwen Henri, Proměň můj nářek v tanec (s. 46 – 48)