O ukradeném čase

...mrtvý čas lidí... kouřový plášť, do každé hodiny, kterou odešlu z domu Nikdenení, vnikne díl mrtvého, přízračného času šedých mužů. A lidé onemocní, až tento čas budou žít. Smrtelně onemocní.

„A jaká to je nemoc?“

„Zpočátku se neprojevuje nijak výrazně. Jednoho dne člověk ztratí chuť cokoliv dělat. Nic ho nezajímá a nudí se. Ale tato nechuť k čemukoliv nepřejde, jako třeba nachlazení. Člověku už zůstane a ponenáhlu roste. Je silnější den ode dne a týden po týdnu. Nemocný je pořád mrzutější, cítí v sobě pořád větší prázdno a je stále nespokojenější sám se sebou i s celým světem. Po nějaké době se vytratí i tento pocit a člověk necítí už vůbec nic. Je ke všemu lhostejný a jeho mysl je šedá. Svět mu připadá cizí a vzdálený. Nezná hněv ani nadšení, neumí se již radovat ani truchlit, zapomene se smát i plakat. V nitru nemocného je zima a mráz. Jakmile u něho nastane toto stadium, nemůže již nic a nikoho milovat. Když nemoc pokročila tak daleko, je nevyléčitelná. Uzdravit se nelze. Nemocní stále někam pospíchají s šedou, bezduchou tváří. Vypadají stejně jako šedí muži. Ne, sami se stali šedými muži.“

„Takže když jim nedáš, co chtějí, lidé se nakazí jejich šedou chorobou a všichni budou jako oni?“

„Ano. Čekal jsem podnes, že se lidé zbaví sami svých trýznitelů. Dokázali by to, protože jim také sami pomohli na svět. Ale teď již čekat nemohu. Něco musím podniknout. Ale nedokážu to sám. Pomůžeš mi?“

„Pomohu ti ráda,“ zašeptala bázlivě.

„Ale budeš, vystavena tak velkému nebezpečí, zeje nelze s ničím měřit. Jen na tobě bude záležet, zda se celý svět zastaví navěky nebo zda ožije znovu. Chceš se toho odvážit, děvčátko Momo?“

„Ano, chci se toho odvážit.“

„Dávej tedy dobrý pozor, protože budeš odkázána jenom a jenom na sebe. Nemohu ti přijít na pomoc. Já ani kdokoliv jiný.“ řekl Mistr Hóra.

„Nejprve musíš vědět, mé dítě, že nikdy nespím. Kdybych usnul, skončil by čas a zastavil by se celý svět. To se rozumí, kdyby čas neexistoval, šedí muži by nemohli nikoho o čas připravovat…“

Asi o sedmé jsem dočetl Děvčátko Momo a ukradený čas (1973) a žasnu, jaký byl Ende prorok. Dostaneme, my „homo sapiens“ – opravdu někdy rozum? Snad nám (lidem) pomůže jeden z žáků (dětí) paní ředitelky Futerové…