O radosti (nejen pro ctitele tabáku)

Než vám ještě něco povím o tomhle svatém budižkničemu (reb Irele), musím vám dát nejdřív toto naučení:
Vězte, že když Pán Bůh stvořil svět, radovalo se veškeré stvoření. Radovalo se proto, že až je budou chasidé požívati, budou za to Pána Boha velebiti. Chlebíček radostí chřupal, protože věděl, že až jej budeme pojídati, Hospodina, krále světa, budeme oslavovati, „že dává vzcházeti chlebu ze země". Víno plesalo, že budeme žehnati „tvůrci vinné révy", stromoví, že budeme děkovati „tvůrci ovoce", zeleniny a traviny, že budeme žehnati „tvůrci plodin zemských". Kozičky a kravičky, beránci a ovečky tancovali a skákali, slepice kdákaly a kačeny štěbetaly, s rybičkami se honily. Nemohla se už dočkat ta zvířátka líbezná, až jejich masíčko budou chasidé smažiti a Pána Boha za to chváliti. I voda se smála a kořalička též. Což nebylo jim již tehdy všem určeno, že nad nimi budeme říkati: „Pochválen budiž Hospodine, Bože náš, králi světa, jehož slovem povstalo vše?" Vždyť i vonná koření věděla, že až k nim budeme čichati, budeme Pánu Bohu žehnati, „že stvořil vůně rozličné".
A tak se tehdy všechno radovalo, vše plesalo, vše se smálo - jen tabák plakal.
„Pane světa!" žaloval tabák, slzičkami všecek promočený. „ Pane světa, za všechno Ti budou chasidé žehnati a jméno Tvé vznešené velebiti. Jen pro mne jsi neurčil nijaké požehnání!"
„Neplač, mé dítě!" utěšoval jej nebeský Otec náš. „Odškodním tě za to hojně. Věz, že ničím na světě nebudou lidé prokazovati tolik dobrodiní, jako právě tebou."
A vskutku! Ničím si v tomto světě nezískáváme tolik zásluh a přitom tak snadno a tak lehce, jako tabákem. Nic nám to nikdy neubližuje, téměř nic nás to nestojí a nikdo, komu prokážeme milosrdenství tabákem, se neurazí a studem, že byl nucen milosrdenství přijmout, se nezačervená. A všichni jsme si tu rovni. Bohatí i chudí, zlí i dobří, skoupí i štědří.
Přijde soused na táčky a nemáme, čím bychom jej pohostili. V chalupě není skývy chleba, není špetky čaje, není vodky. A přece nám Pán Bůh dopřeje, abychom skutek pohostinství vykonali stejně krásně jako náš tatíček Abraham, jenž mohl zaříznout pro hosty tele, zatímco jim matička Sára pekla koláče z vejražkové mouky.
Jak je to možné? - Inu takto:
Vytáhne soused lulku, vyloví z kapsy kaftanu pytlíček tabáku, lulku vyklepá, tabákem napěchuje a rozhlíží se.
Vidíme, že se soused rozhlíží, a dovtípíme se.
Co uděláme? Vstaneme, vezmeme lopatku, v peci popel rozhrábneme a už neseme hostovi žhavý uhlíček na lopatce.
Soused si od nás nedá arci sloužit. To on jen tak čeká, až se k němu vrátíme. Ale když jsme už tady a uhlíček je na lopatce, vezme nám lopatku z ruky a zapálí si sám.
Kouří soused, kouří, spokojeně si s námi povídá, a když je po besedě, v míru a pokoji odchází.
Stálo nás něco to naše pohostinství?
Ne.
Uškodilo nám nějak?
Nikoliv.
A přece jsme skutek pohostinství vykonali a nepomíjející zásluhu tím získali. Soused je spokojen a my též.
A podobné zásluhy si získáváme tabákem téměř den co den a při příležitostech všelikých.
Ne, nemá tabák příčiny si stěžovati. -
Jednou při ranní ve Strelisce chtěl si Jíde Herš šňup-nout. Vyňal svou „piške", chci říci tabatěrku, piške otevřel a opět zavřel, a položil před sebe. To proto, poněvadž byla prázdná. Nebyl v ní už ani šňupeček.
Avrúm Simche z Galigy byl člověk velmi bystrý. Viděl, jak Jíde Herš otevřel a zase zavřel svou piške, a dovtípil se.
Co učinil Avrúm Simche? - Sel a nasypal dobrou polovinu tabáku ze své vlastní piške do piške Jíde Heršovy.
Reb Irele se právě modlil před oltářem.
Nechtěl Jíde Herš nechat skutek Avrúm Simcheův ani okamžik jen tak neodměněný.
Co udělal? - Vytáhl Jíde Herš svou „fčejle", chci říci kapesník, přistoupil k Avrúm Simcheovi a rozprostřel mu fčejle před obličej.
A co Avrúm Simche z Galigy skrze Jíde Heršův kapesník uzřel, byl div divoucí. Prohlédne Avrúm Simche a hle! Před oltářem nestojí v modlitbách svatý reb Irele... Před oltářem se tyčí ohnivý sloup a ten sloup sahá až do nebe. A po sloupu šplhají do nebíčka dušičky. Sta a sta dušiček. Jsou to duše nebožáků, kteří zemřeli bez zásluh. Z daleka se slétly do Strelisky, chudinky nahaté. A svatý Irelíček je slzičkami omýval, do bělostných košilek oblékal a vedl milé dušičky do věčné blaženosti.
Vidění trvalo jen okamžik. Jíde Herš sňal kapesník z tvá-ře Avrúma Simche - a tentam je ohnivý sloup, po dušičkách ani stopy, před oltářem se modlí svatý reb Irele a
Z knihy „Devět bran“ Langer J. (135-138)

Na fotografii je Krzystof Kieslowski (režisér)

Z MOUDROSTI REB PINCHESLA KORICKÉHO
(Z jeho knihy Midraš Pinchas - Bádání Pinchasovo)
Všechny požitky k nám přicházejí z ráje - dokonce i dobré vtipy.
Radost je vyšší stupeň než žalost. I novorozeně zprvu pláče a teprve později se také usmívá. To postoupilo o stupeň výše. Neboť radost vyvěrá z vyšších světů: ze Svatozáře Boží. Proto také radost smývá všechny hříchy.
Propadá-li člověk nějaké neřesti, nemá se proto příliš trápit. Má doufat, že ho Pán Bůh napraví a očistí. Neboť volnost vůle máme toliko v rozhodování pro zlé, či dobré; provádění našich záměrů a vše ostatní je už jen v rukou Božích. Ale rozhodne-li se člověk pro dobro upřímně, tu mu Pán Bůh jistě pomůže skutečně je konati.
Má-li někdo veliké starosti, učiní nejmoudřeji, když jde spát. Ve spánku splývá duše s nekonečnem a v tom se všecky trampoty rozplývají v nic.
Každá věc svým způsobem někdy spí. I rostlinstvo spí a podobně i voda. Též andělé Páně někdy svým způsobem spí, a dokonce i Zákon Boží spává.
Sny jsou odpadkem mozku. Ale vždy podle osobních kvalit člověka.
Prodlévá-li člověk mezi lidmi nevědomými, otupuje tím své srdce, jako kdyby pobýval v chrámě modloslužebníků.
Velbloudi se při oplozování obrací k sobě zadky. Proto je velbloud nejhloupější zvíře. U jiných druhů zvířat bývá při tom už sameček obrácen k samičce předkem a jen samička obrácena zadkem. Proto je v těchto zvířatech už trochu moudrosti. Lidé se obracejí k sobě obyčejně tváří v tvář. Proto jsou tak moudří.
Písmo svaté je pojítkem mezi světem hmotným a mezi světy vyššími. Šalamounova Píseň písní je pojítkem mezi světy vyššími a nekonečnem. Proto ji nikdo nemůže plně pochopiti.
V každičkém lidském slově jsou obsaženy prvky ze světa duší, ze světa andělů a ze všech tvorů vůbec. I v každém zcela obyčejném všedním slově. Jenomže v tomto stojí na nižším stupni než ve slovech bohulibých.
Jsou lidé, kteří se musili zrodit jen proto, aby za celý život vykonali jen jeden jistý dobrý čin, ba třeba jen jed- nou jakýsi určitý pohyb.
Chtějí-li se nějaké duše vtělit třebas jen přechodně do mozku některého člověka, pohnou toho člověka nejdřív k pláči. A všecky duše a všechny světy mu pomáhají, aby oči jeho mohly vylučovat slzy. Neboť pláčem se mozek očišťuje.
Člověk má sebe sama pokládat za úplného hlupáčka. A právě tím obnovuje své duševní schopnosti. Poněvadž však je v člověku duší několik - všechny obnovují tím své síly zároveň s ním.
Z knihy „Devět bran“ Langer J.

V rámci pravdy a spravedlnosti by bylo na místě, kdyby prohlásilo

MINISTERSTVO ZDRAVOTNICTVÍ:

Kouření neškodí!!

o nic víc či méně než výfuky automobilů, léky, chemicky ošetřená zelenina, voda v řekách a podobně a to VARUJE.

Od chvíle cíleného sugerování (na tabákových výrobcíchú, vzrostl počet onemocnění a úmrtí o 40 %.

Tak zabíjí vedle nikotinu, stresu, spěchu...i sugesce!!!!!!