O člověku dobrém a pokojném

III. O člověku dobrém a pokojném

1. Udržuj v pokoji nejdříve sebe

a teprve potom můžeš přivádět k pokoji jiné.

Pokojný člověk platí víc nežli učenec.

Vášnivý člověk i dobré obrací ve zlé a snadněji uvěří zlému. Člověk dobrý a pokojný obrací všechno k dobrému.[1]

Kdo vskutku žije v pokoji, nikoho nepodezírá.

Kdo však je nespokojený a vzrušený, tím zmítají nejrůznější podezření; nemá pokoj ani on sám, ani nenechá na pokoji jiné. Často řekne, co by říkat neměl, a opomene, z čeho by měl větší užitek. Pozoruje, jak co mají dělat druzí, a zanedbává, co má dělat sám. Proto se nejdřív starej o sebe a potom si můžeš připouštět spravedlivou starost o svého bližního.

2. Své skutky umíš omlouvat a okrašlovat dobře, ale omluvy jiných přijímat nechceš. Správnější by bylo sebe obviňovat a svého bratra omlouvat. Chceš-li, aby tě druzí trpělivě snášeli, snášej i ty je.

Pohleď, jak jsi dosud daleko od pravé lásky a pokory, která se neumí hněvat nebo horšit na nikoho, kromě sebe sama. Není nic velkého, obcovat s lidmi dobrými a mírnými, poněvadž to je přirozeně po chuti každému a každý totiž má rád pokoj a více miluje ty, kdo jsou s ním stejného smýšlení. Ale umět pokojně žít s lidmi tvrdými, zvrácenými, neukázněnými a nám nepřátelskými je velká milost a chvályhodný, mužný čin.

3. Jsou lidé, kteří žijí v pokoji sami se sebou i s jinými. A jsou takoví, kteří nemají pokoj sami, ani nenechají na pokoji druhé; jsou jim obtížní, ale sobě ještě obtížnější. A jsou i takoví, kteří udržují v pokoji nejen sebe, ale snaží se přivést k pokoji i druhé.

Všechen náš pokoj v tomto bídném životě však záleží spíš v tom, že pokorně snášíme zlé, než v tom, že bychom nezakoušeli protivenství. Kdo dovede lépe trpět, uchová si víc pokoje. Je pak vítězem nad sebou, je pánem světa, Kristovým přítelem a dědicem nebes.