Podmíněnost – (tj. takový vztah mezi dvěma jevy, kdy jeden jev podminuje druhý – v tomto smyslu bývá determinace někdy ztotožňována s kauzalitou (příčinností) – avšak determinismus je širší pojem – zahrnuje i jiné podoby vzájemné podmíněnosti jevů, např. pravděpodobnostní) nezprošťuje člověka viny a nepodmíněnost je nepřivádí k odpovědnosti.

realita odpovědnosti vyvrací fikci filosofické reflexe.

Člověk je odpovědný – je přesnější, než

člověk je svobodný.

(Jinými slovy: minulost má jinou ontologickou* hodnotu než budoucnost).

 

* Ontologie (z řeckého το ών, to ón jsoucí + λόγος, logos slovo, řeč) je filosofická disciplina, která se zabývá jsoucnem, bytím jako takovým a základními pojmy. Aristotelés pro ni používá označení první filosofie, která je součástí metafysiky a zabývá se nejobecnějšími otázkami.

Západní metafyzika podle Heideggera zapomněla na otázky po bytí a věnovala se místo toho zkoumání různých jsoucen. V tomto směru dále pokračují jednotlivé vědy, které si otázku po bytí vůbec nekladou a klást ani nemohou: musí bytí mlčky předpokládat. Přitom označení „být, jest“ může znamenat velmi odlišné věci. Bytí nelze pokládat za nějaký atribut, protože pouze to, co jest, může mít i nějaké atributy. Heidegger rozlišil bytí neživých věcí jako prostý výskyt (výskytové jsoucno, které se nás nijak netýká) nebo jako vhodnost k něčemu (příruční jsoucno), a na druhé straně bytí člověka, jemuž o toto bytí podstatně jde, jemuž na něm zásadně záleží a který se o ně tedy stará. Pro tento druh bytí zavedl označení pobyt (Dasein).

 

Aristoteles dobře věděl, že filosofie vděčí za svou přesnost výši principů (když otázka u něho zůstává otevřená) – je to božská ctnost a má božský předmět.

Říkal: Jako nazýváme svobodným člověkem toho, kdo je sám sobě cílem a není cílem jiného, podobně i filosofie – metafyzika je jediná mezi ostatními vědami svobodná, poněvadž je svým cílem.

Plným právem vlastnění filosofie můžeme hodnotit jako nadlidské.

Metaf. A.c. 2,892628

 

Umyjte se čistě! Odstraňte své špatné skutky pryč z mých očí; přestaňte jednat zle, učte se jednat dobře: hledejte spravedlnost, přispějte utlačenému, sirotku pomozte k právu, zastaňte se vdovy. Nuže suďme se - praví Hospodin. I kdyby jak šarlat byly vaše hříchy, vybílí se jako sníh. I kdyby se červenaly jako purpur, budou jako bílá vlna. Iz 1, 16-18 (tisíc let před Kristem)

 

Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec? Ten bodec smrti je hřích. Ale Bohu díky! * On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. Dobrotivý je Hospodin k těm, kdo v něho doufají, k duši, která ho hledá.

1 Kor 15, 55-56.57; Pláč;

 

     Dnešní svět se jeví zároveň jako mocný i slabý, schopný nejlepšího i nejhoršího, neboť se mu otvírá cesta k svobodě nebo otroctví, k pokroku nebo úpadku, k bratrství nebo nenávisti. Mimoto si člověk uvědomuje, že je na něm, aby správně usměrňoval síly, které sám vyvolal a které ho mohou buď rozdrtit, anebo mu sloužit. Proto si klade některé otázky.

     Rozpory, jimiž trpí dnešní svět, souvisí s hlubší rozporností, jež tkví v srdci člověka.

     Neboť v člověku samém je mnoho činitelů, které se mezi sebou střetávají. Zatímco na jedné straně zjišťuje, že je mnohostranně omezen, neboť je bytost stvořená, cítí na druhé straně, že je ve svých touhách neomezený a povolaný k vyššímu životu.

     Mezi mnoha věcmi, které ho lákají, je nucen neustále volit a některých se zříkat. Navíc je slabý a hříšný, a tak často dělá, co nechce, a nedělá, co by dělat chtěl. Proto sám v sobě trpí rozpolceností, a z té vzniká tolik vážných rozbrojů také ve společnosti.

     Dost lidí odvádí od zřetelného uvědomění tohoto dramatického stavu jejich praktický materialismus, anebo jim třeba brání bída, která na ně tíživě doléhá, aby se nad ním vůbec zamysleli.

     Mnozí se domnívají, že naleznou klid v některém z různých výkladů světa, které se jim nabízejí.

     Někteří zase očekávají, že lidstvo dospěje k pravému a plnému osvobození pouhým lidským přičiněním, a jsou přesvědčeni, že budoucí vláda člověka nad světem splní všechna přání lidského srdce.

     Nechybějí ani takoví, kteří se vzdali naděje nalézt smysl života a vychvalují odvahu těch, kteří se domnívají, že lidská existence postrádá jakýkoli opravdový význam a snaží se jí dát celkový smysl jen na základě vlastního rozumu.

     Tváří v tvář dnešnímu vývoji světa však neustále roste počet lidí, kteří si kladou a s novou naléhavostí pociťují nejzákladnější otázky: Co je člověk? Jaký je smysl bolesti, zla, smrti, které přes všechen dosaženi pokrok trvají? Nač ona vítězství, tak draze dosažená? Čím může člověk přispět společnosti a co od ní může očekávat? Co přijde po tomto pozemském životě?

Církev tvrdí, že za všemi změnami je mnoho věcí, které se nemění a které mají svůj poslední základ v Kristu, jenž je stejný včera, dnes i na věky.

(Gaudium et spes, n. 9-10)

 

PROSBY

Ježíši tichý a pokorný srdcem, dej nám milosrdné srdce, dobrotu a pokoru,

— abychom tě následovali v tvé trpělivosti a lásce ke všem lidem.

Nauč nás pravé lásce k ubohým a trpícím,

— abychom napodobili tebe, milosrdného Samaritána.

Vyslyš prosby své Matky, Panny Marie,

— a těm, kdo se ti zasvětili, dej, aby celým svým životem uskutečňovali, co ti slíbili.

Zahrň nás svým milosrdenstvím

— a odpusť nám hříchy i tresty, které si za ne zasluhujeme.

Chvalme Krista Pána: on ustanovil křest, abychom se stali novým stvořením, a sytí nás svým tělem a slovem života. Prosme ho:

 

Spisovatel je člověk,

v jehož myšlenkách je už od prvopočátku zahnízděno hledání pochopení vzniku formy. Otázka po pouhé pravdě u něho není… 13.1. 55  /G/

 

Když jsem byl malý, říkal nám pan farář, že Bůh je všudypřítomný. A když jsem se zeptal, jestli je se mnou i na záchodě, farář mi zle vyčinil. Všudypřítomný věčný Velký manipulátor nám na Zem posílá bulvární noviny, ptačí chřipku a AIDS a Velkého Bratra (Big Brother) a sám se svědomitě řídí osvědčeným heslem páně Plzáka: Zatloukat, zatloukat, zatloukat...

Asi si ťukáte na čelo a říkáte si, že jsem v poslední době viděl moc thrillerů a trpím stihomamem. Ale ono se mi to tak v hlavě nezávisle na mně poskládává: Co to v té hlavě mám? Včelín. (Jak říkal komik Josef Dvořák.)

Spisovatel, scénárista, novinář, textař

Pokud tuhle krizi hodnotíme čistě z pohledu ekonomie, nečeká nás nic tragického. Máme se nejlépe, jak jsme se kdy měli. Jak praví bible: Musíme z Hospodinových rukou přijímat to dobré, i to špatné.

Jistě, pokud jsme nyní svědky nějaké krize, tak je v krizi celá naše civilizace. Kvůli tomu není třeba dlouze filozofovat ani sedět na Hradě. Tahle krize vyvěrá z deseti dvaceti let šíleného přežírání, šílené nadspotřeby. To není čistě ekonomický problém.
Naše situace se v lecčems podobá římské říši před jejím zánikem: máme relativně bezproblémový život, s nikým pořádně neválčíme, svých ideálů jsme nějakým způsobem dosáhli a hlavním tématem našeho života se stala ekonomie.

Pokud se máme skutečně vyléčit z krize, tak to chce celospolečenskou změnu. Přestat se přecpávat. Nemusíme se rovnou svléknout do naha, ale rozhodně bychom měli uzavřít těch několik posledních desítek let, říkejme jim třeba Doba duhová. V USA, ale i v Evropě a u nás jsme prostě spotřebovávali víc, než kolik jsme si mohli dovolit. Rodiny, podniky, banky, státy... všichni měli dluhy. Jakmile se to dělá ve velkém, už to nelze udržet.
Dlouho jsme balancovali na hraně, a teď jsme se o ni pěkně pořezali. Dostali jsme se tak daleko, že standardní recepty už selhávají.

Jasně, půst byl běžnou součástí diety našich předků. A navíc, mělo to duchovní náboj, nebyla to jen péče o tělo a touha zhubnout jako dnes. Půst je to, co naše společnost potřebuje. Pokud chcete, aby vám chutnalo jídlo, musíte mít hlad. Jenže naše společnost řeší problémy sytých. Jak pohostíte sytého? Vymýšlíte drahá jídla z nudy, kančí na dančím a tak... Prostě hlouposti. Přitom sytého už stejně nepotěšíte, dokonce ho zvýšením spotřeby můžete ještě víc rozladit.

Vyzývám filozofy, ať mluví a najdou odpověď, kam tohle všechno spěje. Já k tomu můžu říct pouze to, co ukazují ekonomické grafy i selský rozum: bavíme-li se jen o Česku, tak za posledních dvacet let jsme nepředstavitelně zbohatli a nezabije nás ani mírný pokles.

Důležité je opakovat si, že už za nás lidstvo zbohatlo hodně a že teď může být štěstí někde jinde. Makáme od rána do večera v práci, kterou nemáme rádi, abychom si koupili věci, které nepotřebujeme. To je citát z Klubu rváčů.
My jsme uspokojení z konzumu vytěžili do mrtě, tam už není ani kapka. Jít v tom dál, to je, jako bychom chtěli nacpanému člověku udělat radost tím, že mu nacpeme ještě jeden steak do pusy. Přitom si jenom potřebuje odpočinout. Trpíme nedostatkem dostatku. Všechno máme, po ničem netoužíme. A kde umře touha, umře i naplnění.

Ekonom s pověstí a vizáží bohéma

 

Každý den přibývá písmenek, klovajících do hovna, jímž jsem já, já… V.M.

 

SVATOST nezáleží v tom nebo onom cvičení,

ALE VE SKLONU SRDCE,

což nás činí pokornými a malými

 rukou Božích… Tereska

 

Pokora…

prvním stupněm: jsou tu druzí a možná lepší

druhý stupeň: setrvat v pravdě

v třetím stupni se velký Bůh stal maličkým. 14.2.42 /G/

 

Vždy závidím těm, kdo zá-vidí. To znamená těm, kdo nejen vidí, ale vždy dovedou zahlédnout i to, co já nevidím hned. Nějakou podružnost, která je na obzoru nebo za obzorem mého (našeho) zájmu, hovoru či užitné potřeby. Taková podružnost, jakmile povšimnuta, nás může i překvapit – čímž se rázem změní v pozoruhodnost. Pole smyslu se zachvěje, převlní, otevře se jiné téma, jiný zájem, jiné souvislosti, jiná situace.

Nebo s ním jdete na výstavu obrazů a on – dřív, než se podívá na obrazy, – prozkoumá nějaký reklamní leták na pultě, a aniž by se nechal ovlivnit reklamou, okamžitě nalezne překvapivou souvislost s něčím, o čem jste krátce předtím spolu hovořili. Nebo jiný příklad: nechá si přeložit zpět do češtiny čínský překlad Vodňanského králíků – a nevěřili byste, co krásného se z toho dá vytěžit. Miluje etymologické slovníky: jak zajímavý je původ slov, která sdílejí stránku se slovem původně hledaným.

Před lety jsem si vymyslel metaforu otevřených očí – cituji se: „Člověk může koutkem oka zahlédnout i to, co nehledá, ba i to, co mu k ničemu není. Musí jen chtít, bude odměněn“.

Situace, v nichž se běžně ocitáme, jsou složité a nabité potenciálními významy – jenomže my si svět zpravidla zjednodušujeme, potlačujeme podružnosti a vidíme jen to, co předem považujeme za důležité (zajímavé, potřebné, užitečné). Což to nelze obrátit?

Ivan M. Havel

 

…mou společnicí je temnota. Když je noc hodně tmavá – to se mi zdá, jako bych měla skončit v pekle – tak se prostě obětuji Ježíši. jestli chce, abych tam šla… pod podmínkou, že Ho učiním opravdu šťastným… Matka Tereza k Kalkaty

 

Káva je hořká jako všechny krásné rozkoše… .R.

Oblak dýmky je hořký jako všechny krásné rozkoše

 

I dnes jsou objevovány nové druhy savců. Dovídáme se o nich buď z řádných vědeckých popisů, nebo z bombastických novinových titulků. Jan Robovský, Jan Zrzavý

Přibližně 50 % rostlinných a 71–82 % živočišných druhů planety žije a roste na místech, kterým říkáme hotspots, čili horká místa biodiverzity   Pavel Hošek

Geodeti a astronomové mohou na Zemi vytipovat místa, kam dopadla kosmická tělesa. Jindřich Hladil, Leona Koptíková, Radek Mikuláš, Roman Skála

 

…otvírači nejvnitřnějších dveří

tulákům ducha, kteří věří

že poesie je a že je Bůh… Jan KAMENÍK

 

Chci procházet nebem, konajíc dobro na zemi…

Jestliže se Středu blížíme, Ježíš shledává krásným i drobné činy, když se Kristu vzdalujeme, vidí Ježíš i velké činy jako stébla hnoje…

Abychom milovali Ježíše…dostačí touha obětovat se

ALE

musíme milovat

svou chudobu

a slabost,

ale právě to je NESNADNÉ…

Tereska

 

Co znamená symetrie ve fyzice? V běžném životě si pod symetrií nejspíše představíme pravidelnost tvaru nějakého objektu – např. osovou souměrnost válce, středovou souměrnost čtverce nebo kruhu a podobně. Chceme-li vyjádřit tento pojem trochu obecněji, dospějeme k formulaci, že... Jiří Hořejší pouze pro předplatitele

 

Všechno ve vědě je podrobováno kritice. Stalo se to i modelu textové struktury, který je založen na Menzerathově-Altmannově (MA) zákonu. Luděk Hřebíček

Cystická fibróza je nejčastější z nevyléčitelných dědičných nemocí. Vyskytuje se u Evropanů, popřípadě u Američanů evropského původu. V 70 % případů je způsobena mutací F508del v genu pro cystickou fibrózu (viz Vesmír 75, 365, 1996/7). Choroba se projeví přibližně u jednoho ze čtyř... Milan Macek, jr.

 

Jinými slovy proč do svých hodin neposadil do hodin třeba slavíka, který lépe zpívá, nebo ledňáčka, který je barevnější? Jisto je, že kukačka si s časem zahrávala odjakživa, alespoň v představě našich předků, kteří její kuknutí sčítali a z jejich počtu leccos vyvozovali. Tak třeba... Pavla Loucká pouze pro předplatitele

 

H. Nouwen, Proměň můj nářek v tanec

NAŠE NEODOLATELNÁ TOUHA PO PŘIJETÍ

Narážíme na ni třemi významnými způsoby. Za prvé máme problém, protože naše intenzivní potřeba musí být ospravedlněna, potřeba zakořeněná v naší neodolatelné touze být oblíben a přijímán významnými (nebo méně významnými) lidmi v našem životě. Mnoho věcí, o nichž si myslíme, že je děláme pro druhé, je ve skutečnosti vyjádřením naší snahy objevit svou identitu v chvále druhých. Naše potřeby nám brání svobodně jednat a milovat. Thomas Merton píše: „Ten, kdo se pokouší jednat a dělat věci pro druhé nebo pro svět, aniž by prohloubil své vlastní sebeporozumění, svobodu, integritu a schopnost milovat, nebude mít co dát druhým. Nepředá jim nic než nakažlivou chorobu své vlastní posedlosti, svou agresivitu, své egocentrické ambice...své doktrinářské předsudky a myšlenky.“ Zde je centrum Mertonovy kritiky našeho aktivismu, druhého způsobu, jímž se snažíme řídit druhé nebo milovat s podmínkami. Skončíme tím, že děláme věci pro druhé kvůli dělání samotnému, kvůli sobě. Tento druh aktivismu shromažďuje záslužná vyznamenání. Je motivován pocitem viny a zavázanosti, pocitem, že si musíme zasloužit spravedlivost nebo přízeň - od Boha nebo od ostatních. Aktivismus definitivně staví naše vlastní nesplněné touhy do středu našeho úsilí. Proto ostatním užitečně nepomůže.

Tak vytváří tragický kruh. Čím více se snažíme ospravedlnit sami sebe, tím více narážíme na svoji neschopnost to udělat. Čím více břemen na sebe vezmeme, tím více zatěžujeme druhé našimi nesplněnými potřebami. Lze se pak divit, že naše slova nepomáhají a naše přítomnost neléčí? Merton napsal svému příteli Jamesi Forestovi: „Veškeré dobro, které učiníš, nebude vycházet z tebe, ale ze skutečnosti, že jsi v poslušnosti víry dovolil, aby tě Boží láska mohla použít. Přemýšlej o tom více a postupně se oprostíš od potřeby osvědčovat se a můžeš být otevřenější vůči síle, která skrze tebe bude působit, aniž bys to věděl.“

K tomu dojde jen za přesvědčení, že Bůh zůstává aktivním ve světě. Bůh jedná - vždy, v každém okamžiku - v naší komunitě a v našem světě. Aktivismus pochází z nevíry, která trvá na tom, že se Bůh nepohybuje nebo nemůže pohybovat a jednat; chce nahradit domnělou Boží pomalost a nečinnost naší aktivitou. Měli bychom si však uvědomit, že to, co děláme, abychom pomáhali a sloužili, se nevytváří bez Boha, ale odpovídá na to, co Bůh již vytvořil.

Modlitba, která nás pravidelně uvádí do kontaktu s Bohem, dělá z druhých více než povahy, které je třeba kritizovat, soudit a nesprávně posuzovat. Dělá z nich více než předměty lítosti nebo „projekty“, které potřebují naše báječné dary. Spíše nám pomáhá vidět je jako osoby, které je třeba přijímat - milovat láskou, která do nás byla vložena a již působí ve světě.

To nám také pomáhá s třetím kamenem úrazu, který stojí v cestě věrné lásky k druhým: s naší soutěživostí. A jak jsme soutěživí! Chceme zanechat trvalou stopu v životě; chceme být jiní, zvláštní. Na velmi křehkých úrovních soutěžíme, aniž bychom chtěli, aniž bychom si to uvědomovali. Porovnáváme se s ostatními a děláme si starosti s tím, co si o nás druzí myslí, dokonce i když druhým sloužíme. Lámeme si hlavu s tím, zda sloužíme lépe než někdo jiný. Importujeme energii, abychom dosáhli přízně.

Něco v nás chce okamžité povzbuzovat a těšit. „Není to tak zlé, jak si myslíš,“ jsme možná v pokušení říci. „Podívej se na to z lepší stránky; na této situaci jsou i dobré věci.“

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem jako kněz navštívil jednu ženu, která utrpěla drtivou ztrátu poté, co hurikán a záplavy smetly její čtvrť. Našel jsem ji samotnou, zoufale hledící na škody, které utrpěl její dům. Seděla a říkala si: Jsem přebytečná. Stala jsem se bezvýznamnou. Protože zemřel můj manžel, jsem jen břemenem pro sebe, své děti, své sousedy. Nikdo už mě nepotřebuje. Zbývá mi udělat jen jednu věc: zemřít.“ Ačkoliv jsem ji obvykle znal jako hovornou a otevřenou, nyní mě sotva poznala.

„Nemáte důvod být depresivní,“ řekl jsem. „Podívejte -máte děti, které vás milují a rády vás navštěvují. Máte kouzelná vnoučata, která jsou šťastná, že mají babičku, aby s nimi trávila čas. Váš syn už plánuje, že přijede a spraví váš dům. Kromě toho, nemnoho lidí vyvázlo z té bouře tak dobře jako vy.“

Těmito slovy jsem jí nepomohl. Způsobil jsem, že byla ještě více depresivní, více pronásledována vinou, ještě více si uvědomovala tlak, kdy musí čelit svému světu s úsměvem na tváři. Má slova přišla více jako obvinění než jako útěcha. „Koneckonců,“ řekl jsem v podstatě, „moje argumenty pro to, abyste se cítila dobře, jsou lepší než vaše argumenty pro to, abyste se cítila špatně.“ Neakceptoval jsem její pocity, ale neustále jsem s ní bojoval rafinovaný boj argumentů. Když jsem ji opouštěl, odcházel jsem od ženy, která byla smutnější než dřív a v ještě tíživější situaci, protože jsem ani nepřiznal, že jsem ji slyšel. Nedovolil jsem jí, aby se v smutné chvíli cítila smutně.

Při tolika setkáních se snažíme odvrátit pohled od bolesti. Snažíme se pomoci svým přátelům rychle zpracovat zármutek. Kvapně hledáme způsob, jak dodat odvahy dítěti nebo potěšit churavou tetu. Celou tu dobu však jednáme méně podle pravého „soucítění“ a více z naší potřeby ustoupit od nepříjemné situace, z jejíhož procítění máme strach. V skrytu, netrpělivě chceme odejít z místa, kde to bolí. Samozřejmě, že naše vytáčky druhým nepomohou, ale spíš způsobí, že se stáhnou do obrany a odeženou ty, kteří se potřebují o někoho starat.

Jeden důvod, proč se takto chováme k druhým, vychází z toho, že se vyhýbáme naší vlastní bolesti. Odoláváme tomu, abychom se přiblížili utrpení jiného člověka částečně kvůli tomu, že sami nejsme ochotni trpět. Neboť trápení druhého nám připomíná to, co může bolet i nás. Takové připomínky znepokojují. Ale naše váhavost podívat se zpříma na utrpení druhého, posedět nebo postát s někým, kdo má bolest, zatěžuje konverzaci s druhým člověkem závazkem, aby „jednal šťastně“. Ještě horší je, že naše odmítání našich ztrát vede ke vzrůstajícímu přání ovládat životy druhých lidí. Psychoanalytik Arno Gruen přesvědčivě dokazuje, že „vlastní zdroj naší krutosti a nečitelnosti spočívá v odmítnutí našeho utrpení“

Neboť můžeme propadnout iluzi, že lidi vlastníme, že je můžeme využívat, že máme právo ovládat jejich pocity. Tím, že nabízíme ukvapené rady, jak se s tím vypořádat, že spěcháme, abychom vrátili sebedůvěru, tím, že povzbuzujeme radou, vypovídáme mnohé o naší vlastní potřebě snadného závěru. Když skočíme do řeči s takovouto útěchou, způsobíme, že se zraněné duše stanou objektem našich představ….76/ 80