Glosář (duben)

Přes čtyřicet let si píšu deník, abych zjistil, že jsem se celý čas mýlil.

Je to GLOSÁŘ:

Používejte ochranné krémy! Nekuřte.
To se ovšem týká jen cigaret. Doutníky vám neuškodí. (Ani dýmka) Máme dokonce časopis opěvující potěšení z doutníků a na jeho obálkách defilují samé mužské celebrity, sportovci, herci, bohatí mládenci s výstavními manželkami. Říkám si, proč mezi nimi není také přednosta chirurgické kliniky? Doutníky se pochopitelně vyrábějí ze sušeného ovoce, drcených ořechů kešu, müsli a rozinek máčených v javorovém sirupu a sušených na slunci. Co si takhle jeden schroupat před spaním?
Ani palné zbraně vám neuškodí. Zeptejte se Charl-tona Hestona, toho, co hrál kdysi Mojžíše. Střelný prach neobsahuje žádný tuk ani cholesterol. Totéž platí o gumových projektilech. Jen se zeptejte svého senátora či senátorky nebo poslance (-kyně), jestli vám zbraně nebo doutníky uškodí. Vonnegut jr. Kurt

 

Vesmír 88, 211, 2009/4

*Martin Rees: „Na území vědy leží tři významné hraniční oblasti: velmi velké, velmi malé a velmi komplexní.“

→ /bez komentáře/

 

*…objekty, které se skládají z velkého, přímo obrovského počtu prvků: atomové jádro o velkém počtu nukleonů, makromolekula o velkém počtu atomů, látka o velkém počtu molekul, organismus o velkém počtu buněk, populace o velkém počtu jedinců. Hejno ptáků, roj včel, mraveniště, neuronová tkáň, počítačová síť, hvězdokupa, galaxie…

→ /bez komentáře/

 

*Petr Morávek - Ruina montium, tak nazval Gaius Plinius Secundus (23–79 n. l.) metodu těžby v římských zlatých dolech v severozápadním Španělsku. Od roku 1997 je tato oblast – doklad lidské kreativity uplatněné v hornictví, jedinečných technologických systémů použitých dávnou civilizací...

→

 

* Placebo (z latinského placere – líbit se) je látka nebo léčebná procedura, kterou pacient považuje za lék či léčbu, jež však ve skutečnosti vlastní farmakologický nebo biologický léčebný účinek nemá. Miloš Kršiak

→ Tak fungují i některá „slova“…

 

* Většina sklípkánků rodu Atypus obývá husté lesy jihovýchodní Asie, jeden je znám z USA. V Evropě se vyskytují tři vzhledově velice podobné druhy, sklípkánek hnědý (Atypus affinis), sklípkánek pontický a sklípkánek černý. Všichni obývají jednoduché svislé nory,... Pátrání v historii doby poledové Milan Řezáč

→ /bez komentáře/

 

*Je řada věcí, o jejichž existenci nepochybujeme až do chvíle, kdy si přečteme závazné stanovisko nějaké komise.

→ /bez komentáře/

 

Charles Lyell navrhl r. 1833, že by se geologické vrstvy, které obsahují 90 % moderní fauny, měly nazývat pleistocén a úplná současnost holocén. Záhy bylo jasné, že zejména v kolébce geologie – Anglii a Francii – mohou být pleistocenní vrstvy mocné desítky metrů (stejně jako vrstvy starších období). Začalo se o nich hovořit jako o čtvrtém útvaru, kvartéru, a tím se zpětně vydělil útvar třetí, terciér.

Člověk by měl tendenci říct, že geologové pracují s tak velkými časovými obdobími, že si klidně mohou dovolit diskusi o kvartéru trvající skoro dvě století, ale třeba taková zoologie na tom se svým klasifikačním schématem není o mnoho lépe. Z hlediska antropologie vědy je nejpozoruhodnější pomalost a dlouhá historická podmíněnost nejen věd o Zemi, ale také klasické biologie oproti třeba fyzice nebo chemii. Běžně čteme a citujeme práce padesát let staré a také některé naše práce budou své citační ohlasy shromažďovat desítky let. … Z hlediska věd o Zemi se konečně nemusíme bát používat přirozené dělení na třetihory a čtvrtohory a můžeme mít radost z toho, že se počátek kvartéru konečně kryje s nástupem velkých globálních změn způsobených příchodem ledových dob. Václav Cílek

→ /bez komentáře/

 

Sebenaplňující proroctví Petr Pokorný Psát o globálním oteplování se momentálně nesluší. Riskujeme, že budeme až k pláči triviální (v případě, že se oteplování rozhodneme obhajovat), nebo si budeme říkat o nařčení z hysterické touhy po sebezviditelnění ( v případě opačném)... pouze pro předplatitele

→ A kdy povolí ochlazení v lidských vztazích?

 

Jaroslav Petr Ve věku pětaosmdesáti let zemřel 12. prosince 2008 v norském Trømsö laureát Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu za rok 1976 Daniel Carleton Gajdusek. Muž, kterého jeho bývalý spolupracovník Frank McFarlane Burnet charakterizoval jako „génia s citovou vyzrálostí patnáctiletého... pouze pro předplatitele

→ /bez komentáře/

 

Kdo koho si ochočil? Radkin Honzák Neotenie je stav, kdy živočich dosáhne pohlavní dospělosti, a přitom u něj přetrvávají juvenilní znaky. V přírodě je nejčastěji uváděn čolek horský, u kterého větší část populace přežívá v larválním stadiu. ... pouze pro předplatitele

→ Škoda, že nejsem předplatitel…

 

Halucinogeny, o nichž psal už Shakespeare Josef Frynta, Jiří Patočka

Žáby (Anura) se řadí mezi pasivně jedovaté živočichy. Jejich jed je produkován exokrinními jedovými žlázami, které jsou rozmístěny nepravidelně v kůži celého těla,... pouze pro předplatitele

→ A kolik jedů v podobě lží, polopravd, pomluv…šíří lidé…

 

Důchodce aneb O podstatě člověka František Štícha

Zpráva z tisku: „Devětašedesátiletá důchodkyně J. H. nedala při jízdě na kole přednost taktéž cyklistce, jedenáctileté M. Š.“ Když se člověk narodí, jest nejprve zván novorozeně. Poté slove člověk dítě, později žena nebo muž. Jsouce dětmi, stáváme... pouze pro předplatitele

→ Co je člověk?

 

Slunéčka jsou známa velkou pohlavní aktivitou – páří se několikrát denně, často celé hodiny. Přesto i samičky slunéček vědí, že všeho moc škodí, a opakovanému páření se alespoň trochu brání. Utíkají, setřásají samečka ze zad... pouze pro předplatitele Oldřich Nedvěd

→ /bez komentáře/

 

Workholici a jejich ženy Potřeba řešit neřešitelné Radkin Honzák Plurál v nadpisu je zvolen s ohledem na to, že workholik může mít žen více, protože bývá souběžně i sexholikem, ale toto pravidlo platí pouze statisticky, nikoli univerzálně... pouze pro předplatitele

 

Snažit se pochopit, jak fungují jednotlivé části mozku, je veliké dobrodružství.

→ A co je větší dobrodružství?

 

→ https://www.vesmir.cz/clanek/logicke-a-filosoficke-hlavolamy-nad-knihou-raymonda-smullyana

 

…aby sousedovi chcípla koza! Vratislav Schreiber

Není to zřejmě jen české úsloví. Šest japonských vědců s jedním Angličanem z Cambridge  publikovalo článek s titulkem „Když váš zisk je moje bolest a vaše bolest je mým ziskem: nervové koreláty závisti a Schadenfreude“. Ten už v titulu naznačuje,... pouze pro předplatitele

→ titulu naznačuje...

 

Proč ve městech nevysazovat nepůvodní dřeviny? Petr Heneberg

pouze pro předplatitele

→A proč kopíruje nepovoní názory?…

 

Znechuceni lejnem? Ivan H. Tuf

Odér lejna většinu živočichů odpuzuje. Z těch několika výjimek jsou zřejmě nejznámější hovniválové – brouci podčeledi Scarabeinae (z čeledi vrubounovití) – s více než 5000 druhy. Drtivá většina druhů se živí lejny obratlovců,...

pouze pro předplatitele

→ Pavel Růt: Velká kniha o hovně - Čítanka“ na dané téma obsahuje vybrané texty a další umělecká díla českých autorů, kteří se tohoto námětu ve své tvorbě dotkli.

→ Kolika duševními a duchovními exkrementy živíme duši…

 

*…být moderní znamená být ukázňován státem, ostatními lidmi i sebou samým;… vlastní duše i duše jiných lidí se organizují do podoby „já“…¨což může být převráceno ve službách ideálů jako produktivita…síla…

Robert van Krieken (Inkvizice a středověká společnost)

 

Osvícenští francouzští myslitelé považovali náboženství za plod lidské nevědomosti, ba i hlouposti, a domnívali se, že k odstranění náboženství stačí pouze to, aby lidé byli „osvíceni“ rozumem. Tento názor byl však jednostranný, o čemž svědčí fakt, že přes usilovnou snahu těchto myslitelů a jejich následovníků náboženství nemizelo, ba za některých okolností dokonce sílilo. Teprve marxistické pojetí náboženské otázky ukázalo cesty a metody, jichž je nutno používat v boji proti náboženskému světovému názoru a všem jeho důsledkům jak v životě společnosti, tak i jednotlivců. To ovšem neznamená, že náboženský problém je tím už jednou provždy vyřízen… (z přebalu)

Žádoucí jistotu a klid nemůže již ve XX. století dát lidem ani dalekosáhle specializovaná věda, nýbrž toliko nový harmonický světový názor, nový optimistický zásadní životní postoj. V době nebezpečného zahrávání se strašlivými silami dosud utajené energie hmoty, dříve se na lidi jen usmívající, nyní i hrozící, se silami schopnými zničit celou zemi, se zákonitě v myslích mnoha lidí — i když třeba vůbec nebyli nábožensky vychováni světovým názorem jsou materialisté — dostaví pocity a úvahy podobné biblickému „co platno člověku, kdyby i celý svět získal, ale sám sebe zahubil a na sobě škodu utrpěl“ (Luk. 9, 25).

Tak se stalo, že mnozí „moderní“ intelektuálové, unavení všemi přepestrými vymoženostmi doby, začasté pociťují — vědomě či bezděčně — něco jako závist k lidem středověku, kteří neměli ani setinu moderní úrovně života, chodili pěšky, bydleli v chaloupkách, ale měli něco, co nemá moderní intelektuál, ať sebebohatší statky techniky, civilizace i kultury: vnitřní jistotu, harmonický a srdci klid dávající názor na svět a na život. A od touhy po něčem nebývá daleko k pokusům zavést to. Tak se v hlubinách novověku rodí ona zdánlivě paradoxní, ve skutečnosti však zcela zákonitá touha po středověku, jistotě, pevné víře, univerzalitě a jednotě. Celková historická situace období nesmírného rozmachu techniky, zároveň však apokalyptických zmatků imperialismu i protiimperialistických revolucí je půdou, z níž vyrůstají i myšlenkové tendence a zmatky inteligence. A u části inteligence jsou v této přechodné době ony tendence neuvědoměle velmi blízké tomu, co se pak u některých jednotlivců či celých skupin může uvědoměle projevit jako příklon k Tomáši Akvinskému. A spolu s tím ovšem přesvědčení: „Vím, že Spasitel můj žije a že v den poslední povstanu ze země...“ (Job, 19, 25).

 

...víra protestantská s jejím abstraktním hloubáním nad biblí, ve víře strhující především iracionální silou kultu, zpřítomňováním mystérií, iluzivním životem v Kristu a jeho svatých, estetickou působností bohoslužeb, obřadů atd. Tedy v něčem I ne tak protivědeckém (jako je protivědecký Tomáš, s nímž si proto věda snadno poradí), ale spíše mimovědeckém, v něčem, do jehož oblasti věda dost dobře nemůže. Katolicismus není ani dnes jen dominikánský rozum Tomášův (to by se zhroutil velmi rychle!), nýbrž i benediktýnský svět mystérií a liturgie, františkánský svět naivní lidumilné pokory, jezuitský svět „velké politiky“ a taktiky atd. a hlavně svět tradic církevního roku a citových potřeb prostých lidí. Svět žalmů, varhan, obřadů, kouzla mystérií vánoc a velikonoc atd. je jistě naivní a neudržitelný z hlediska střízlivě uvažujícího racionalismu jakékoliv vědní disciplíny, ale není naivní z hlediska „životní filosofie“ prostých, ale citově založených lidí, jakých je jistě více než rozumářských vědců. V tom byla a z části dosud je síla katolicismu, s kterou počítat musí i marxisté, jestliže nechtějí vést diskusi sice formálně zásadní, ale neúspěšnou. Podmínkou úspěchu katolicismu bylo, že nebyl jen rozumářskou filosofií; proto proti němu nelze stavět jen filosofii, poučky, vědu, zkrátka oblast střízlivého a chladného rozumu. V mnohém ohledu byli Beethoven a Wagner '  církvi nebezpečnější než Voltaire, neboť vytvářeli zbraně proti silným stránkám katolicismu. Na to, že bez podobných zbraní „životní filosofie“ se nemůže obejít lidstvo socialistické epochy, je třeba pamatovat. Nejen tedy věda a filosofie, ale i umění, morálka, zkrátka boj za co nejdůslednější plnost našeho života a za zdroje životní jistoty a krásy — to je hlavní prostředek v boji proti mýtům a jejich obráncům v rozumářské masce.

Ovšem i v poměru k samým novotomistům nutno rozlišovat. Velmi mnoho je jich již tak zkostnatělých a ustrnulých, že každá diskuse je marná. Beznadějný je však případ jen u těch, kteří jsou více diplomaty než kněžími, kteří jsou přímo spjati s reakční politickou činností. Je však i mnoho tomistů, kteří upřímně hájí myšlenku míru, což znamená, že v klíčové otázce dnešní doby stojí politicky a mravně na správné straně. MILAN MACHOVEC/ NOVOTOMISMUS

 

Lidé, šlechta i sedláci strkali velkou část svých peněžních zisků do církve

a proplýtvali spoustu pracovního času na poutích, svátcích a slavnostech, z jejich hlediska to ale byla „investice“. Jenomže ne do krátkodobé hospodářské budoucnosti nýbrž do věčnosti, do spasení. Spasení bylo přímo posedlostí barokní Evropy

V baroku vesele proplýtvávané peníze a prolenošený čas tak byly - to je hlavní Herscheho teze -ve skutečnosti stejnou „investicí“ jako škudlivé investice protestantů, jenomže do něčeho jiného. Byl to „kapitál v nebesích“. Barokní životní styl volného času a mrhání, typicky ztělesněný například v poutích, byl podle autora vlastně také „moderní“, jenomže nevyústil do technického a hospodářského pokroku 19. století, nýbrž do současné kultury volného času.

To je ovšem už soud, který je metahistorický a dá se proti němu také mnoho namítnout. Barokní kultuře volného času šlo o něco životně důležitého, současné kultuře ale nejde evidentně o nic, pouze o zabití času (a profit průmyslu na ní parazitujícího). Je to kultura nadbytku výrobků a přebytečnosti lidí. Byla by ale takto bohatá bez těch Weberových škudlivých a přectnostných oblíbenců? Rozhodně jí nemůžeme připsat vznik kapitalismu. Barokní kultura tak jistě nebyla předchůdcem té dnešní a v žádném případě také ne jejím předobrazem. Byla ale proto „odbočkou“ nebo i „dírou“ v dějinách? Víme už, že protestantsko-osvícenský „pokrok“ nebyl vrcholem dějin, cílem, k němuž směřovaly, a sotva si také můžeme představovat, že by nutně spěly k dnešní mizérii. Je možná chybou vůbec takto zacílené uvažovat, dějiny přece nemusejí nutně někam jít. Potíž je ale v tom, že je musíme vyprávět jako příběh a ten přece musí mít začátek i konec, musí „někam“ dojít. Ten, na kterém se asi v blízké době jakž takž shodneme, bude zřejmě kroužit okolo otázky, zda měli osvícenci pravdu, nebo ne, když nasměrovali evropský příběh na cestu pokroku (bez uvozovek, řekněme: „pohybu hlavního proudu“). Pak také budeme „vědět“, zda bylo naše Temno dírou v dějinách, nebo ne. Nerozhodne to ale obrana jezuitů, bádání o barokní Cechii nebo dokonce objevování barokních rádobyfilosofů, ne český, nýbrž nějaký nový evropský dějinný příběh, ne historie, ale metahistorie - dějiny za dějinami. Nebude to „filosofický“, ale žitý příběh o tom, kým jsme se tady v Evropě tváří v tvář naléhavým výzvám nejistého, někam se řítícího světa rozhodli být. Zatím to nevíme, k osvícenskému, ale ani k baroknímu příběhu se není možno vrátit, recept není v návratech, v hledání „věčných“ hodnot a s nimi svázaných příběhů, je v suverénní, ale o to těžší volbě cílů (užitků, o něž nám opravdu jde), které se tak stanou hodnotami. Dějiny si budeme vyprávět o nich. Jinak to neumíme.

Historia magistra vitae aneb: je možné učit se z dějin? „Otázka je, z čeho se vůbec můžeme učit, ne-li z dějin, protože pro člověka existuje jen historické orientační vědění. Existuje velká alternativa, totiž že si uspořádáme utopický návrh, ten je ale obyčejně stejně živen z nějakých historických zkušeností. Ale zkušenosti, které udělalo více generací s těmito utopiemi, jsou poněkud deprimující. Nikdy jsem nevěřil, že dějiny nám v situacích, kdy je třeba se rozhodovat, řeknou, jestli je v Mogadišu třeba ztéci zřícený vrtulník, nebo jestli se toho má nechat. Ale v předpolích různých rozhodnutí přirozeně existují nápomocné historické informace… Třeštík D.

 

https://www.cormier.cz/1_-_10.htm

 

*Minulost lze pouze rekonstruovat nebo - autenticky - umělecky zpřítomnit. Vlastně jediný způsob, který dosud známe, jak vytvořit z minulosti přítomnost, je víra a umění.

*Každý tvůrčí okamžik v člověku je magnetizováním jeho duchovně smyslových prvků, náhlé přeřazení těchto prvků do nadsmyslového instinktu. Po pravdě není člověku dáno tvořit, nýbrž jen objevovat a nalézat. Komponování je omyl. Melodie jsou. Nemohou být vytvořeny, jen objeveny. Jsou ve svém světě tím, čím jsou v našem světě podzemní skryté prameny. Genialita je schopnost lidské bytosti proměnit se v jistých chvílích v kouzelný proutek.

*Žádný umělec nedokáže zobrazit skutečnost uměleckým způsobem, pokud ji netvoří ve vztahu, který neomylně vede jeho ruku k zachycení bytostných čar, vrstev a obrysů, které tuto skutečnost duchovně zakládají. Tato skutečnost mu již diktuje způsob svého zobrazení, aby byla tou skutečností, kterou bytostně je. V tom okamžiku umělec tvoří především tak, že je veden, že naslouchá, že vstoupil do proudu síly vztahu, který ho vede k artikulování pravdy této skutečnosti.
Umělec se musí poselství, kterému naslouchá a vůči němuž je pověřen je tlumočit, otevřít, obětovat, uprázdnit, nechtít něco říct, ale v radikálním smyslu být jenom tlumočníkem. Umělec musí být vůči skutečnosti, kterou sděluje, zdrženlivý.

*Umělec musí vědět, co je pro danou skutečnost v daných souvislostech podstatné

můžeme náhodně potkat docela neznámého člověka, z něhož najednou zazní výzva tak neodolatelná, že zvrátí celou navyklou perspektivu, jako když vítr pokácí rozestavěné kulisy

*Propast se však pomalu otevírá. Stejně jako tragický hrdina se i Jób dostává do stadia absolutní opuštěnosti. Nalézá se v situaci, kdy mu nemůže nikdo pomoct; přátelé selhávají, neboť nechápou propastnost jeho utrpení, a stávají se pokušiteli.
V okamžiku nejhlubší temnoty, nejpropastnější osamělosti, nejtemnějšího zoufalství promluví Bůh, neboť Jób zmlknul. V osamělé a temné propasti náhle, prudce a bez zjevné souvislosti zazáří oslnivý smysl. Štěstí, které Jóba následně potká, je již vnějším průmětem tohoto základního postoje: ztichnutí v důvěře.

*Stejně jako mystický zážitek, tak i zážitek umělecký probíhá v převažující pasivitě a uprázdněnosti toho, který do něj vstupuje. Terezie zdůrazňuje, že „mohutnosti ani smysly se nepohnou“ a že „při nazírání k tomu dochází velmi zřídka a tehdy nemůžeme dělat nic, ale zdá se, že všechno koná Pán.“ A dále: „Avšak zde duše nedělá nic, protože je jí odňato i to málo, co konala, když pozorně naslouchala.“

*To, čeho se chápe objektivizující, zpředmětňující myšlení, nelze zvěčnit. Ale umění se zabývá věčností, vykupuje věci, zve je do věčnosti.

*Život každého člověka ukazuje, že setkat se s pravdou lze alespoň dvojím bytostně odlišným způsobem. Běžně se má za to, že jediným přístupem k pravdě je racionální postup. Při něm člověk přijímá za pravdivé ty skutečnosti, o jejichž existenci se přesvědčil svými smysly nebo je vyvodil běžným logickým postupem. Jsou však oblasti, kde takový postup selhává. A přesto nelze pochybovat o jejich skutečnosti a o tom, že jsou pod vládou pravdy. Jednou z takových oblastí je lidský duchovní život. Jan Czech

 

… seriál, který na počátku devadesátých let patřil v Americe k nejsledovanějším a trochu tak pozměnil tehdejší představu o tom, jak má vypadat. Namísto násilí, krve a akčních scén zde vystupují dvě „andělky“ v lidské podobě, které na Zemi plní své úkoly. Vstupují do lidských osudů, které nemohou sice změnit, ale mohou lidem otevřít oči, aby oni sami si našli tu nejlepší cestu. První z nich je půvabná dívka Monika, která se teprve zaučuje službě na Zemi a často dělá chyby téměř lidské. Naštěstí má nad sebou dohled v podobě temperamentní, zkušené Tess. Postupně se k ústřední dvojici připojuje mladík, který se objevuje všude tam, kde lidský život už opravdu končí. Naši hrdinové zažívají příběhy veselé i napínavé, jsou svědky řady shledání, poznají nejrůznější povolání. Mají také své slabosti v podobě dobrého jídla, voňavé kávy či hezkých šatů. Zkrátka andělé, jak je ještě neznáme. (z recenze o seriálu: DOTEK ANDĚLA) Zázraky se dějí, jen se jich nebát!

Nežádám nic zvláštního, a hledám-li v sobě duši, není to z trosečnictví, abych jí ucpal nějakou mučivě zející jámu nicoty, do které se můj život v černé marnosti propadal. ČAPEK Josef (Kulhavý poutník: Ve znamení knihy a obrazu)

 

Probudil jsem se do šera, kterým začíná beznadějný (jarní) den. Ležím a hledím do okna plného jediného mraku, ztmavělého jak stará tapeta. Je to hodina, v níž se přepočítává pokladna života (kdysi prováděli lidé takové účtování o půlnoci)…

Na skříňce leží čistý papír, nitroglycerin dnešního literáta, narkotikum nemocného jedince. Může se ponořit do mělké, bílé propasti stránky, schovat se před sebou samým, před soukromým vesmírem, který zanedlouho vybuchne a chcípne. Bezbrannou běl lze zacákat krvavými skvrnami vzteku, smrtelným jedem – ale to ani autor nemá rád. Tu bezmyšlenkovou běl lze pokapat umělým sladidlem pohody, odporným sirupem pochlebnictví – to milují všichni…

Kde jste, kající duše, bezradně nás provázející pozemským zmatkem? Od rána s vámi rozmlouvám, předu vyprávění, jež se zdá být zmnožením opakování. Otrocky opakuji…až i vás jsem znudil…čekáte na pointu…Nestvořil jsem v životě prosu tak vážnou, objektivní, všezahrnující, mnohoznačnou, jako bible nebo korán. Má doba mne nutila k naříkavému jednotvárnému blábolení, ke kvapnému řečnění, k nevábné ošklivosti. Mne neznámého člověka, nutila svou dokonalou průměrností…

Snad se něco stane…

Bůh je. Bůh z našich elektromagnetických vln, rozkmitaný naším utrpením, zoufalstvím, hněvem.

Náš Bůh…ovládá celý vesmír…náš vesmír… Bůh milosrdenství, Bůh lidí…

Lidé, dejte mi sílu… T. Konwicki (Malá apokalypsa)

 

Lidský duch se příliš nepokouší vzdávat své svévole, pokud se vše zdá být v pořádku (přičemž bolest je nemaskovaná, je zlo – a člověk ví, že není něco v pořádku…) S. C. Lewis

 

Bůh k nám šeptá

v našich radostech,

mluví

v našem svědomí,